V první části naší cesty za nálezy torzální architektury objevované v průběhu archeologických výzkumů hlavního města Prahy a prezentované na místě jsme si přiblížili, co se skrývá za pojmem „torzální architektura“ a jaké jsou možnosti její prezentace na místě, in situ. Prošli jsme areálem Pražského hradu a zhlédli zdejší zpřístupněné i nezpřístupněné prezentace. Nyní přistupme k jednotlivým nálezům a prezentacím rozesetým na území Pražské památkové rezervace.

Největší koncentrace zjištěných archeologických nálezů torzální architektury prezentované a v některých případech i zpřístupněné in situ je na území Pražské památkové rezervace zahrnující Hradčany, Malou Stra-nu, Staré Město, Nové Město a Vyšehrad. Naši cestu za nimi zahájíme na Hradčanech, u Gymnázia Jana Keplera, (čp. 118) v Keplerově ulici. Počátkem 20. století při stavbě nové komunikace na Pohořelci (obr.1) a znovu ve 30. letech 20. století při výkopech základů pro stavbu původně obecné a občanské dívčí školy zde byl odhalen částečně dochovaný dům místokancléře Jakuba Kurze ze Senftenavy (přízemí a sklepy), ve kterém bydlel, pracoval a zemřel astronom Tycho Brahe a působil v něm i jeho stejně významný souputník Jan Kepler. Větší část dochovaných zdí této náročné solitérní stavby charakteru letohrádku, na některých místech i s omítkami nesoucími výmalbu slunce, měsíce a hvězd, a torzy schodišt’, narušenými výstavbou komunikace a dívčí školy, byla stabilizována a překryta betonovou deskou, jež by měla zajistit jejich další ochranu. Menší část dochovaných zdí domu byla odkryta a prezentována „v dolíčku“ v zahradě východně od jídelny školy. Chybí zde však informační tabule s bližším vysvětlujícím popisem odkrytých torz. Pouze u vstupu do gymnázia je umístěna deska připomínající, že v těchto místech bydlel slavný dánský astronom.

Obr. 1. Dům říšského místokancléře Jakuba Kurze ze Senftenavy odhalený během výkopových prací počátkem 20. století. Zdroj: Sborník příspěvků k dějinám Král. Hl. m. Prahy, Sešit 1, obr. příloha č. B.

Další z prezentovaných archeologických nálezů in situ se nachází v areálu nejdůležitější románské stavby Prahy, v areálu kláštera premonstrátů na Strahově. Strahovský klášter prošel od 50. let 20. století rozsáhlými stavebně-historickými průzkumy, archeologickými výzkumy a na ně navazujícími úpravami, díky kterým byly analytickým způsobem vyzdviženy a zpřístupněny právě nejstarší románské části kláštera ukryté pod povrchem mladších barokních přestaveb. Ze všech románských staveb odkrytých archeologicky (jsou to sakristie v nejsevernější části východního křídla kvadratury s opukovou dlažbou a kanálkem směrujícím k rajskému dvoru, lavatorium s nádrží na vodu hlubokou tři metry u jižního ramene ambitu v prostoru rajského dvora se systémem opukových kanálů a kanálků napojených na unikátní technické dílo přivádějící vodu z nedalekého vrchu Petřín, torzo stavby u jihovýchodního nároží prodloužení jižního křídla kvadratury, stavba stojící v místech mladšího barokního zahradního altánu a stavba stojící západně od kvadratury v místech dnešního Filozofického sálu s knihovnou, původně sýpky) byly na místě zpřístupněny pouze dvě místnosti severního traktu vybíhajícího z východního křídla ambitu v prostoru tzv. Cedrové zahrady v jižní části nádvoří prelatury (obr. 2). Tyto základy a části nadzemního zdiva spíše nemocničního než záchodového křídla, z důvodu ochrany originálu v různé míře nadstavěné a na povrchu dorovnané, jsou svým půdorysem prezentovány v zatravněné ploše. Prohlídku většiny z dochovaných románských častí kláštera jak v přízemí kvadratury, tak v prvním patře, kde se nacházel dormitář, umožňuje návštěva zdejší Strahovské obrazárny. Můžeme doufat, že časem budou v prozatím nevyužitých románských síních kláštera prezentovány archeologické nálezy získané během zdejších archeologických výzkumů i přehledný plán s vyznačením jednotlivých románských objektů objevených během archeologických výzkumů.

Obr. 2. Nemocniční nebo záchodové křídlo ležící východně od ambitu kláštera premonstrátů na Strahově.

Na první pohled nenápadná a téměř polozapomenutá je prezentace půdorysu barokní kaple sv. Matouše v dlažbě Loretánského náměstí a části naznačené hmoty i členění obvodového zdiva v hmotě terasy, vybudované podle návrhu P. Janáka ve 30. letech 20. století (obr. 3). Kaple, dílo architekta a stavitele F. M. Kaňky, za účasti J. B. Kohla-Severy a M. B. Brauna, byla vztyčena na místě několika starších domů v letech 1726–1732. Nepřečkala reformy Josefa II. a byla stržena v roce 1799. V opukové terasní zdi otočené k Pražské Loretě našly ve dvou skupinách uplatnění náhrobní kameny a jejich zlomky i části kamenného obložení hrobů, získané během archeologického výzkumu časně středověkého a středověkého pohřebiště na Loretánském náměstí, jenž proběhl v letech 1934–1935. Zvláštností pohřebiště s prozkoumanými 850 neporušenými hroby jsou pohřby osob zbavených života na nedalekém popravišti. I v případě prezentace kaple sv. Matouše a náhrobníků v terasní zdi Loretánskeho náměstí u nich chybí jakákoli písemná informace. Půdorys kaple sv. Matouše se v současné době stal místem vztyčení sochy druhého československého prezidenta dr. Edvarda Beneše.

Obr. 3. Půdorys kaple sv. Matouše na Loretánském náměstí.

Archeologický výzkum vyvolaný adaptací Schwarzen-berského (Lobkovického) a Salmovského paláce pro po-třeby Národní galerie odhalil starší základy měšt’anských domů zničených zhoubným požárem Malé Strany v roce 1541, následně stržených, aby uvolnily své místo nově vznikající monumentální palácové stavbě. Trvalou vzpomínkou na ně jsou sklepy někdejšího domu U Zelených oken, dnes součást východního křídla Schwarzenberského paláce, a torza obvodového zdiva se stopami propálení v zásypech podlah v sklepních místnostech paláce. Jejich částí jsou rovněž žárem poznačené zárubně dveří s ohořelými futry. Zajímavým nálezem v podlaze požárem zničeného domu byly zbytky do ní zapuštěné dřevěné skřínky (trezoru?). Archeologický výzkum přinesl rovněž doklady využití sklepení Schwarzenberského paláce coby stájí pro koně, se kterým souvisí také odhalené opukové a cihlové žlábky. Relativně nejmladším nálezem torzální architektury je novověká cihlová kanalizace. Zda se tyto nálezy torzální architektury dočkají prezentace aspoň na informačních panelech či prezentací výběru movitých archeologických nálezů, se ukáže teprve po ukončení rekonstrukce a zpřístupnění paláce společně se sousedním Salmovským palácem veřejnosti na sklonku roku 2007, kdy zde bude návštěvníkům přiblížena sbírka středověkého umění, doposud vystavená v Anežském klášteře na Starém Městě.

Přejděme na Malou Stranu. Scházejíce Nerudovou ulicí k Malostranskému náměstí míjíme palác Kinských (čp. 249). V průběhu záchranného archeologického výzkumu vyvolaného výstavbou podzemních garáží pro poslaneckou ubytovnu, jež se v objektu nachází (záměr si prosadili a schválili sami poslanci přes silný a jednotný odpor odborné i laické veřejnosti včetně Klubu Za starou Prahu), byl zachycen a zdokumentován předpokládaný úsek západní části hradebního okruhu opevnění Malé Strany, jehož výstavba bývá kladena do období vlády Přemysla Otakara II. po roce 1257, mezi léta 1257–1278. Po zániku obranné funkce byla hradba až do zboření po roce 1676 využita jako parcelní zed’ domovní zástavby. Přímo v trase Nerudovy ulice pak stála tzv. Dolní Strahovská brána, zbořená v roce 1711, jejíž jižní zed’ je částečně dochovaná ve sklepě domu čp. 247. Dalším nálezem torzální architektury je studna s opukovým roubením umístěná uprostřed dvora paláce Kinských, zahloubená v bezprostřední blízkosti již nefunkční hradební zdi. Možnost prezentace půdorysu Strahovské brány v ploše Nerudovy ulice nebyla prozatím využita. Jakákoliv informace o zdejších archeologických nálezech schází a nic bližšího neřekne ani správce objektu čp. 249 odkazující tazatele na tiskového mluvčího Parlamentu ČR.

Mnozí z těch, kdo obdivují krásu palácových zahrad pod Pražským hradem, si neuvědomují, že se zde set-kávají s historii podstatně starší, než je doba barokní. Úzký pás zcela nenápadné Kolovratské zahrady umístěné mezi Velkou Pálffyovskou a Malou Fürstenberskou zahradou je situován v parkánu bývalého opevnění Malé Strany (obr. 4). Mohutná dělicí zed’ na západní straně mezi Kolovratskou a Velkou Pálffyovskou zahradou je pozůstatkem středověké fortifikace Přemysla Otakara II. I zde byl zachycen fragment brány, stavěný románskou technikou z opukových kvádříků. Nestejné rozměry kvád-říků a stupeň zachování naznačují, že se při výstavbě tohoto úseku opevnění využil materiál z jiné, zbořené románské stavby. Návštěvníkům zahrad rovněž zůstává utajena skutečnost, že restituce palácových zahrad pod Pražským hradem by nebyla možná bez tzv. zahradní archeologie. Archeologickým výzkumem byly zachyceny základy terasových zdí Kolovratské zahrady, což umožnilo rekonstrukci jejich původní terasovité podoby. Snad nejvýznamnějším nálezem, prezentovaným dnes na místě jsou cihelná dlažba, základy topných a odvodňovacích kanálků, založení špalet vstupů a pozůstatky vyrovnávacích schodišt’ dvojice oranžerií Malé Fürstenberské zahrady (obr. 4). Tyto nálezy, spolu se základy předních stěn obou staveb, se staly základem pro jejich úplnou rekonstrukci. Nutno doplnit, že i ko-vání oken a uzavírací háčky jsou kopiemi těch, jež byly během archeologického výzkumu objeveny. Dalším nálezem ve zdejší malé Fürstenberské zahradě, který je nutné zmínit, jsou zbytky původní lázně v prostoru pod schodišt’ovým glorietem. Informace o archeologických výzkumech v Palácových zahradách pod Pražským hradem a jejich obnově, rehabilitaci, poskytuje sborník příspěvků „Palácové zahrady pod Pražským hradem“ dostupný v pokladně u vstupu zahrad. Vítaným doplňkem by byla samostatná prezentace movitých archeologických nálezů dokumentujících vývoj a proměny využívání tohoto prostoru od 10. do 20. století.

Obr. 4. Zahrady pod Pražským hradem. Zleva Velká Pálffyovská, Kolovratská, umístěná v parkanu opevnění Malé Strany, Malá Fürstenberská se skleníky rekonstruovanými díky zjištěním archeologického výzkumu a Velká Fürstenberská.Model Antonína Langweila. Zdroj: Palácové zahrady pod Pražským hradem, s. 41.

V současnosti nepochybně nejznámějším objektem připravovaným k prezentaci na místě jsou základy a torza nadzemního zdiva rotundy sv. Václava odkryté v prostorách Profesního domu (čp. 2) na Malostranském náměstí. Po ukončení stabilizace a konzervace zcela nečekaného nálezu (předpokládalo se totiž, že rotunda sv. Václava byla beze zbytku odstraněna mladší stavbou kostela sv. Václava) návštěvník uvidí kruhové zdivo lodi rotundy s torzem keramické dlažby tzv. vyšehradského typu doplněné replikami dlaždic a rovněž povrch geologického podloží s archeologickými objekty, které jsou do něj zahloubené. Také se počítá s vizualizací zdiva mladších stavebních etap rozpoznaných v prostoru, v němž se rotunda nachází, sloužících v pozdějších dobách jako krypta kostela sv. Václava. Již dnes je nález ve všech detailech vzorově přiblížen na dvojici informačních panelů (obr. 5) na chodbě Profesního domu, proti místnosti, v níž byl nález rotundy učiněn.

Obr. 5. Prezentace nálezu rotundy sv. Václava v Profesním domě na Malostranském náměstí pomocí informačních panelů.

Dalším církevním objektem, jehož část byla odkryta během archeologického výzkumu a zpřístupněna pro veřejnost, je kostel sv. Maří Magdalény v areálu bývalého kláštera magdalenitek v dnešní Karmelitské ulici (čp. 387). Z kostela doloženého před rokem 1389, poničeného za husitského povstání dne 21. června 1420 a jako pustý označeného v roce 1574, jsou v klimatizovaném prostoru pod prosklenou deskou dochovány stabilizované části závěru presbytáře spolu se zbytky oltářní menzy a replikou keramické dlažby dochované v originálu jen v torzech (obr. 6). Bodová nasvícení osvětlující dochované opukové architektonické články vytvářejí z prezentace samostatné umělecké dílo. Dalším nálezem prezentovaným na místě je barokní opěrný pilíř mladšího kostela sv. Maří Magdalény kláštera dominikánů v jihozápadním rohu nádvoří, dnes prezentovaný v podzemí bývalého kláštera. Prohlídka těchto nálezů, především prohlídka kostela presbytáře sv. Maří Magdalény a také jeho dalších podstatných částí přestavěných v renesanci, dochovaných ve zdivu domu čp. 387, je možná na požádání v recepci hotelu Mandarin Oriental Prague, sídlícího dnes v bývalém dominikánském klášteře. Nutno rovněž podotknout, že část archeologických terénů – hřbitov z období středověku až baroka – byla uchována díky tomu, že spojovací koridory mezi jednotlivými částmi budoucího hotelu byly raženy v podloží, pod nejnižší úrovní, do níž sahaly zahloubené archeologické objekty. Pozůstatky zdejší předlokační osady Nebovidy, jako i nález mimořádné a zcela přesně datované zděné jímky používané mezi lety 1609/10–1656 se zachránit nepodařilo. Tyto byly po uskutečnění archeologického výzkumu odstraněny.

Obr. 6. Závěr kostela sv. Maří Magdalény ve zdech renesančně přestavěné lodi kostela, později kaple, adaptované po roce 1787 na obytný dům.

Kromě těch „velkých“ prezentací nabízí Malá Strana i menší, zcela nenápadné. Do této kategorie můžeme zařadit nálezy historických studen. Archeologický výzkum vyvolaný výstavbou šaten v suterénu základní školy v Josefské ulici (čp. 626) odhalil objekty datované do 9.–11. století, mezi nimi i opakovaně přestavovanou kuchyni srubového domu s ohništěm a část prkenné podlahy dalšího domu. Později zde byly ve vzájemné blízkosti situovány postupně tři studny, z nichž nejstarší pochází z 2. poloviny 13. století. Nejmladší z nich je pozdně gotická. Část jejího opukového obezdění je společně s výběrem keramických nádob prezentována pod skleněným poklopem (obr. 7). Tato prezentace je o to významnější, že se nachází v objektu základní školy, a tedy je i učební pomůckou při výuce historie a dějin Prahy. Další historická studna je k vidění v prostorách restaurace v domě U Tří zvonků v Mostecké ulici (čp. 47). Součástí objektu je také věžová brána do areálu bývalého biskupského dvora vzniklá v době úprav areálu za biskupa Jana z Dražic v roce 1301. Archeologickým výzkumem odhalená původní valounková dlažba gotické komunikace před bránou, uvnitř a za ní byla po zdokumentování opět překryta, a tím uchována pro další generace i příští možnou prezentaci. Písemná informace o nálezech a historii objektu schází.

Obr. 7. Studna s nálezy keramických nádob v šatnách ZŠ v Josefské ulici.

Poslední, jednoznačně však nejvýznamnější technickou památkou románské Prahy, podél které se plynule přesuneme z Malé Strany na Staré Město, jsou dochované části Juditina mostu. Nejlepší představu o jeho vzhledu poskytne návštěva Kotlářovského domu (domu U Modrého lva, čp. 77), recepce zdejšího hotelu Rezidence Lunborg v ulici U Lužického semináře. Na požádání je zde možné shlédnout patrně nejlépe dochovanou část nejstaršího pražského kamenného mostu v původní šířce 6,85 m včetně pískovcového zábradlí. Toto zábradlí bylo dvakrát odstupňováno a zabíralo podstatnou část šířky mostu, takže na samotnou provozní plochu zbývalo pouhých 4,45 m. Za povšimnutí stojí také diabasová dlažba mostu, s „kolejemi“ vyježděnými od vozů, položená v roce 1272 na starší pískovcovou dlažbu. Zvýšením dlažby do úrovně spodního odstupnění zábradlí byla mostovka rozšířena na cca 5,20 m. Prezentaci torz Juditina mostu doplňuje informační text jak v českém, tak anglickém jazyce. Severní bok mostu dochovaný v suterénu Rezidence Lunborg, i oblouky Juditina mostu ve sklepeních dalších domů v ulici U Lužického semináře jsou zpřístupněné jen ve Dnech Evropského kulturního dědictví.

Přejdeme-li přes Karlův most máme šanci vidět, pokud je nízká hladina, pozůstatky pilířů Juditina mostu, Dále se dostaneme ke klášteru křižovníků s červenou hvězdou u kostela sv. Františka Serafinského na Křižovnickém nápěstí (čp. 191). V jeho interiéru se dochoval a do srpna 2002 byl zpřístupněn v rámci prohlídkové trasy zdejší galerie severní bok prvního pilíře Juditina mostu od staroměstské strany. V prostorách kláštera je zřízeno Muzeum Karlova mostu, jehož součástí by měla být i torza, pískovcové, opukové a diabasové bloky, z konstrukce Juditina mostu vyzvednuté z vltavského dna spolu s dalšími archeologickými nálezy z období raného a vrcholného středověku a novověku. Jejich bezprostřední vztah k oběma mostům, Juditinu a Karlovu, nebyl zjistitelný a stratigrafická pozorování komplikuje možnost transportu nálezů vodou i možnost jejich propadání se do spodních poloh náplavů. Klášter křižovníků s červenou hvězdou dále nabízí prohlídku torz z bohaté kamenické výzdoby bývalého špitálního kostela dochovaného pod lodí současného barokního chrámu sv. Františka.

Veřejnosti nejznámějším klášterem Starého Města je Anežský klášter – klášter klarisek a minoritů u kostela sv. Františka Na Františku. Jeho výstavba po roce 1231 byla ve své době největší stavební akcí. Jedním z nejstarších objektů kláštera klarisek je objekt konventu. V hospodářské části, v místnosti čtvercového půdorysu, bylo v roce 1958 odhaleno topeniště původní klášterní kuchyně. Nenápadným doplňkem prezentací in situ je zde naznačení vřetenového schodiště v refektáři konventu klarisek, propojující refektář s dormitáři nacházejícími se v prvním patře konventu. Další vřetenovité schodiště, také prezentované v náznaku na místě, spojovalo presbytář kostela sv. Františka s tribunou sester. V presbytáři kostela sv. Františka a v kapli Panny Marie zůstávají vyznačená místa královských pohřbů krále Václava I. a královny Kunhuty Štaufské, jakož i hrobu zakladatelky sv. Anežky Přemyslovny. Základy oltářních menz zjištěné v kostelech sv. Františka, v kostele sv. Salvátora, v presbytáři kostela sv. Františka a v kapli Panny Marie nebyly ve stávající moderní keramické podlaze vyznačeny. Z archeologických nálezů učiněných během dlouholetých archeologických výzkumů se prezentace pod krycí konstrukcí dočkala pec, rovněž v klášteře klarisek, jež, jak výzkum ukázal, prošla během své existence dvěma stavebními etapami. V první etapě mělo být vybudované otopné zařízení součástí kalefaktoria u nedostavěného severního křídla ambitu. Ten měl mít původně v každém rameni osm klenebních polí. Teprve druhotně byly trosky otopného zařízení zužitkovány k výstavbě chlebové pece, a to za využití veškerého dostupného a nepotřebného materiálu starší stavební etapy včetně dlaždic s otvory (obr. 8). V bezprostřední blízkosti pece byla rovněž odhalena a prezentována historická studna. Nálezy leží mimo prohlídkovou trasu, jsou však vidět oknem propojovacího křídla mezi konventem klarisek a budovou u severní ohradní zdi kláštera. Další dvě historické studny byly odkryty v prostoru mezi kuchyní kláštera, v jihozápadní části ambitu a historickou vrátnicí. Zděné i roubené studny byly také součástí kláštera minoritů, kde se povedlo prozkoumat i sklářskou pec ze 16. století, vybudovanou již na troskách zanikajícího kláštera.

Obr. 8. Topeniště kalafaktoria, později pec na pečení chleba, v areálu kláštera klaristek při kostele sv. Františka na Františku.

Areál kláštera minoritů (františkánů) byl vybudován na místě staršího špitálu v letech 1238–1245. Jeho torza, odkrytá během archeologického výzkumu v letech 1953 a 1955, byla částečně náznakově rekonstruována v letech 1990–1991. Na místě je prezentováno dochované zdivo drobné pravoúhlé kaple s oltářní menzou, později narušené presbytářem kostela sv. Františka. Zdivo úzké obdélné budovy špitálu bylo odhaleno pod základy mladšího východního křídla mužského konventu. V severní části konventu se nacházela kapitulní síň, v jižní, s opukovou a pískovcovou dlažbou a s kamennými lavicemi, refektář nebo fraterie – dílna mnichů. Ambit kláštera (obr. 9) vznikal v několika stavebních etapách. Jeho výstavbě předcházelo zahloubení velké kruhové jámy na pálení vápna. Součástí západního křídla byla kaple sv. Barbory, původně snad pohřební kaple kláštera klarisek. V původní velikosti je dochována pod základy větší a rozměrnější kaple vystavěné na jejím místě ve 2. polovině 14. století a barokně přestavěné v roce 1701. Kaple sv. Barbory, využívaná jako zázemí umělců účinkujících v rehabilitovaném dvoulodní kostela sv. Františka, zůstává, podobně jako i celý areál kláštera minoritů, nepřístupná. Právě v prostorách náznakově rekonstruovaného kláštera minoritů by v blízké budoucnosti mělo vzniknout lapidárium, v němž by našly trvalé a bezpečné uložení veškeré architektonické články a fragmenty z areálu celého Anežského kláštera: zakládací desky oltářů, náhrobní kameny a jejich části a všechny další předměty získané od počátku 20. století během jednotlivých etap obnovy a archeologických výzkumů. Nutno dodat, že prostor věnovaný právě prezentaci archeologických nálezů získaných během archeologických výzkumů jak kláštera klarisek, tak i minoritů, jakož i prostor věnovaný jejich stavebně-historickým dějinám je zde, v Anežském klášteře, pohříchu malý. Přestože je klášter, v jehož síních našly svůj domov nejcennější z výtvorů české a středoevropské gotiky, malby a sochařství, sám o sobě jedním z nejstarších exponátů časně gotické architektury, je jeho historie, objasněná v mnoha případech i díky archeologickému výzkumu a stavebně-historickému průzkumu, přiblížená pouze ve formě jednoho stručného textu na informačním panelu v českém a anglickém jazyce.

Obr. 9. Ambit kláštera minoritů při kostele sv. Františka na Františku po náznakové rekonstrukci na počátku 90. let 20. století podle projektu SÚRPMO (arch. Kuncy a Hlavatého).

Během rekonstrukce Betlémské kaple na Betlémském náměstí (čp. 256), známé především ve spojení s osobou mistra Jana Husa, byl původní sklep rozšířen pod celou plochu kaple, aby zde vznikl výstavní prostor, tzv. lapidárium. Při tom byly v prostoru kolem hlavního oltáře u východní zdi objeveny hroby významných osobností. Zde nalezl místo svého posledního odpočinku zakladatel kaple Hanuš z Milheimu i univerzitní mistři a jejich rodiny. Jeden z vrstvy hrobů husitského období byl prezentován tak, jak byl nalezen, dnes v obezděné a sklem překryté hrobce. Zbylé kosterní pozůstatky jsou uloženy ve společném hrobě v lapidáriu. Rovněž pod sklem jsou dochovány spodní části tří kruhových kovoliteckých pecí z 11. století (obr. 10). Slitky kovu a dyznové cihly, jimiž se k pecím s taveným kovem připájely měchy, jsou zde rovněž k vidění. Z dalších movitých archeologických nálezů je nutné zmínit desítky architektonických článků rozložených volně po celé výstavní ploše. V prostoru tzv. lapidária, přístupného během konání krátkodobých výstav, jsou rovněž základy kamenných pilířů ze 14. století, využitých při přestavbě kaple v 16. století, kdy byl zbudován nový klenutý strop, opírající se o celkem 15 pilířů. I jejich základy tu byly ponechány. Lapidáriem rovněž prostupuje vzhůru do kaple válcovité těleso historické studny dosahující hloubky 8 m od dlažby kaple.

Obr. 10. Betlémské náměstí – pec sloužící k tavbě barevných kovů, prezentace v podlaze lapidária v suterénu kaple.

V průběhu archeologického výzkumu v lodi kostela sv. Anny u kláštera dominikánek na Anenském náměstí (čp. 211) byla v prostoru presbytáře objevena rotunda sv. Vavřince z první čtvrtiny 12. století. Ta byla součástí zdejšího raně feudálního dvorce, jehož torza se nacházejí v domě čp. 211 v Liliové ulici. Po roce 1230 získal rotundu řád templářů. Protože templářům drobná rotunda nevyhovovala, odbourali její východní apsidu a nahradili ji lodí tvořenou dvěma zdmi, které se k východu sbíhaly. Vytvořili tak lichoběžníkovou lod’ ukončenou na východě závěrem o podkovovitém nebo polygonálním půdorysu. Po zrušení řádu byla komenda předána dominikánkam, které areál přestavěly a vybudovaly nový kostel sv. Anny. Základy rotundy a kostela sv. Vavřince odhalené výzkumem byly v rámci obnovy gotického chrámu sv. Anny stabilizovány, konzervovány a překryty podlahou. Prezentovány jsou na informačním panelu v lodi kostela. Pouze část zdiva kostela sv. Vavřince je dochována v severní zdi presbytáře mladšího gotického chrámu. Jeho prohlídka je možná jen zcela výjimečně, v rámci charitativních akcí pořádaných v kostele sv. Anny nadací Vize 97 Dagmar a Václava Havlových nebo v rámci dnů Evropského kulturního dědictví, pokud je památka zpřístupněna.

Samostatnou skupinu prezentovaných nálezů torzální architektury v prostoru Starého Města zjištěných kombinovaným archeologickým výzkumem a stavebně-historickým průzkumem tvoří soubor románských obytných domů. Těm a dalším objektům prezentovaným in situ v oblasti Starého Města, Nového Města a Vyšehradu se budeme věnovat v třetím pokračování tohoto cyklu.

Milan Jančo
Foto autor, pokud není uvedeno jinak