Hlavní město Praha se svojí Pražskou památkovou rezervací nabízí obyvatelům a návštěvníkům k obdivu množství jedinečných památek a uměleckých děl. Skupinou pamětihodností stojících (v mnoha případech zcela neoprávněně) tak trochu v opomenutí, stranou zájmu a obdivu širší veřejnosti, jsou archeologické nálezy (nejčastěji torzální architektura) prezentované na místě – in situ. Napravme toto opomenutí a pojďme se na ně podívat.

Od počátku 2. poloviny 20. století Poznámka 1 až doposud probíhají a budou probíhat na území Hlavního města Prahy zemní práce značného rozsahu, znamenající také odstraňování tisíců kubických metrů historických terénů obsahujících nemovité a movité archeologické nálezy. Tyto nálezy představují jak pro počátky Prahy, tak i pro další období její existence paralelně dokumentované písemnými prameny nenahraditelný zdroj informací. Jedním z častých, téměř pravidelných nálezů je i torzální architektura.

Pod pojmem „torzální architektura objevovaná během archeologického výzkumu“ se rozumějí pozůstatky nebo části profánních, světských či sakrálních, církevních staveb, případně pozůstatky nebo části větších urbanistických souborů, jež se obvykle dochovaly v ruinózním stavu, uložené převážně pod úrovní dnešního terénu. Patří sem také pozůstatky nejčastěji přízemních místností románských domů Starého Města, jež se v mnoha případech staly součástí mladší zástavby. Ta je z části využila jako sklepní prostory (např. přízemí románského domu – dnes součást gotického Domu kazatelů u Betlémské kaple, přízemí románského domu v objektu čp. 156/1 v Husově ulici, v němž je umístěno České muzeum umění a mnohé další), v ostatních případech je až na nepatrné zbytky (např. dům čp. 480 na Staroměstském náměstí, dnes Komerční banka) či zcela nahradila, naposledy během rozsáhlých asanací Starého Města na přelomu 19. a 20. století (např. románské domy nahrazené budovami Nové radnice na náměstí F. Kafky a Mariánském náměstí a další). Poznámka 2 Do kategorie „torzální architektura“ patří také zříceniny hradů, zámků, tvrzí, klášterů a kostelů rozeseté nejčastěji v krajině, mimo intravilány měst, městeček a obcí. Tyto, až na dvě výjimky (zřícenina Nového Hradu u Kunratic a Vyšehradu), stojí mimo rámec našeho příspěvku.

Torzální architektura je zkoumána, dokumentována a poznávána jak nedestruktivními metodami archeologického a stavebně-historického průzkumu, tak, a to podstatně častěji, destruktivními metodami archeologického výzkumu. Torzální architektura odkrývaná během archeologického výzkumu je typická svoji heterogenitou. Ta je obvykle způsobena dostavbami a přestavbami objektu, souborů objektů, jehož je torzem, ale především opakovanými asanacemi a výstavbami, jež vstupovaly do torz starších objektů a různě je formovaly, upravovaly, doplňovaly a nahrazovaly. Dalším znakem torzální architektury je různá míra destrukce, která často ztěžuje a komplikuje poznání vzhledu objevených staveb a jejich původních funkcí.

Jaké jsou možnosti zacházení s torzy starších staveb, pokud dojde k jejich odkrytí během archeologického výzkumu? Ideálním řešením je po komplexní dokumentaci provést základní stabilizaci a konzervaci odkrytého torza a pak jeho zasypání, aby tak chráněné ideálně geotextilií a zemním zásypem, nacházejíce se tedy v přibližně tom samém prostředí, v němž bylo v době před svým odkrytím, mohlo dlouhodobě přetrvávat na svém místě, i jako potencionální exponát určený budoucím, vzdáleným generacím prezentování a zpřístupnění (např. základy kostelů sv. Filipa a Jakuba odkryté v roce 1956 na Arbesově náměstí a další stejného zasvěcení v letech 1948–1949 na Betlémském náměstí, jehož plocha je z větší části vyvýšena a ohraničena patníky, chráníc tak nejenom základy kostela, ale i hřbitov Betlémské kaple a rovněž pod zemí dochované zbytky zvonice z roku 1752, dále základy kostela sv. Linharta v Linhartské ulici odkryté v roce 1909 a znovu v letech 1995–1996, nebo základy staveb odkrytých na Jiřském náměstí Pražského hradu /spojovací chodba, tzv. via longa spojující baziliku sv. Jiří a románskou bazilikou sv. Víta, Václava a Vojtěcha, v roce 1541 zaniklá zvonice kostela Všech svatých, domy zbrojního písaře/ a jiné).

Další možností zacházení s odhalenou torzální architekturou je její prezentace a případné zpřístupnění po tom, co dojde k jejímu odkryvu a následující komplexní dokumentaci, stabilizaci a konzervaci. Tyto prezentace si v následujících částech příspěvku postupně přiblížíme.

Poslední možností zacházení s odhalenou torzální architekturou, jež je krajní a z hlediska péče o archeologické dědictví zcela nepřípustná, i když častá, je její částečné nebo častěji úplné odstranění a nahrazení navrhovanou novostavbou, zpravidla podzemními garážemi budovanými samostatně, nebo jako součásti novostaveb obytných domů, úřadů a obchodních komplexů (např. torzální architektura na místě obchodního domu Kotva (1971) a sousedního Burzovního paláce (1992), torzální architektura v prostoru nádvoří kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky (2003–2006), části suterénu domu říšského místokancléře Jakuba Kurze ze Senftenavy na Hradčanech (1901 /silnice/, 1930 /novostavba školy/), objekt zcela unikátních pozdně středověkých lázní v Lannově ulici (2006) a žel mnohé další).

Pokud se přistupuje k prezentaci torzální architektury na místě, jsou předmětem úpravy architektonická torza vyžadující zvláštní přístup ke své ochraně a zabezpečení. Součástí vhodně zvolené metody zpřístupnění torzální architektury by mělo být respektování hierarchie hodnot a využívání takových technických postupů v rámci projektové a vlastní realizace obnovy, jež by prezentovanou památku chránily a současně by umožnily její patřičné funkční využití, ideálně bez výraznějších zásahů do její autenticity a umělecko-historických a kulturních hodnot. Ve všech případech je potřebné najít správnou a úměrnou míru zásahu, v rámci kterého není jedinou úlohou zajistit zpomalení rozpadu památky, ale i prezentovat ji jako jedinečný fenomén v širším kontextu.

Podle rozsahu prezentované torzální architektury můžeme jednotlivé prezentace, podle jejich velikosti, rozčlenit do tří skupin. Rozeznávají se:

1. Lokální, nebo bodové prezentace, kdy je zachován a zpřístupňován jeden objekt, dům (např. přízemí jednoho z mnoha románských domů Starého Města, jmenujme dům čp. 24 na náměstí F. Kafky, využitý v 16. století jako studentský karcer), kostel (např. dochované části kostela sv. Vavřince v interiéru kostela sv. Anny), kaple (kaple sv. Matouše na Loretánském náměstí), hrob (kostrový hrob v lapidáriu Betlémské kaple; kostrové hroby kolem krypty Břevnovského kláštera, nebo v interiéru rotundy v kostele sv.Pankráce v Nuslích), studna (např. studna v objektu základní školy v Josefské ulici), jímka, latrínová šachta (latrínové šachty jako součást románských domů čp. 16/I na náměstí F. Kafky a na náměstí Republiky), technické zařízení (např. části soukromého pivovaru v domě U Zlatého anděla v Celetné ulici), pec (kovolitecké pece sloužící ke zpracování barevných kovů v lapidáriu Betlémské kaple), hypokaustum (hypokaustum v knížecích sálech Starého královského paláce na Hradě), nebo jejich části, bez dalších dostaveb.
2. Liniové prezentace, kdy jsou veřejnosti zpřístupněny pásy opevnění, hradeb, příkopu a valů (např. úseky románského opevnění Pražského hradu), také konstrukce mostů (např. torza Juditina mostu), zadláždění veřejných prostranství (např. torza dlažby dnes v interiéru Betlémské kaple), rovněž části odkryté kanalizace, žlabů a stok v plném nebo částečném rozsahu.
3. Plošné prezentace, kdy jsou zpřístupňovány větší urbanistické soubory, v plném rozsahu (např. pozůstatky církevních a světských staveb z kamene a ze dřeva pod III. nádvořím Hradu).

Podle rozsahu zásahů do prezentované torzální architektury vyvolaných přípravou jejího zpřístupnění, jež by měly zastavit nebo alespoň zpomalit její rozpad a zároveň ji prezentovat jako kulturní fenomén v širším kontextu, se rozlišuje:

1. Prezentace stabilizovaného a konzervovaného torza v nálezovém stavu (např. základy rotundy sv. Václava v objektu Profesního domu na Malostranském náměstí, základy starších kostelů a rotund pod kostely sv. Prokopa v Nuslích a Stětí sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech, a další).
2. Prezentace torza s částečnou rekonstrukcí se zachováním charakteru ruiny (např. presbytář kaple Máří Magdalény u kláštera dominikánek na Malé Straně, nadzemní zdivo kostela Panny Marie na Pražském hradě, předrománská krypta odkrytá pod presbytářem kostela sv. Markéty v Břevnově a další).
3. Prezentace úplné rekonstrukce torza, slohové nebo náznakové (v Praze se objevující jen minimálně, např. částečná prezentace rajského dvora kláštera minoritů u kláštera sv. Anežky České v Praze nebo zpřístupnění připravované části románského paláce a dalších románských objektů v budově bývalých kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky/?/).

Pokud se přistupuje k prezentaci torzální architektury objevené v průběhu archeologického výzkumu na místě, nabízí se hned několik způsobů, jak tento nález přiblížit širší odborné i laické veřejnosti. Každá prezentace by měla být „zcela automaticky“ doplněna informační tabulí alespoň s krátkou historií zpřístupněné památky (např. kamenná tabule s historií můstku prezentovaného ve stanici metra Můstek, kamenná tabule přibližující movitý archeologický nález kamenného reliéfu s dvojicí lvů ve stanici metra I. P. Pavlova; kovová tabule na klášteře křížovníků s červenou hvězdou informující o historii kláštera u Juditina mostu, jehož části se dochovaly v interiéru kláštera a další), s historií výzkumu a objevení, s půdorysem, případně s rekonstrukcí a fotografiemi (např. informační panely o archeologickém výzkumu rotundy sv. Václava na Malostranském náměstí). Alarmujícím nedostatkem většiny prezentací torzální architektury nejen v Praze je právě absence základního informačního systému. Tato skutečnost výrazně snižuje společenskou využitelnost prezentovaných objektů, možnost jejich poznávání a zaznamenání očima chodců. Pokud informační systém schází, může se stát, že sebelepší prezentace sebevýznamnějšího archeologického nálezu po čase upadne do zapomnění. Vyznačený půdorys stavby pak může vejít do povědomí veřejnosti jenom jako výstřednost tvůrčího architekta (např. prezentace pilířů Prašného mostu na Pražskem hradě v jeho zadláždění a v průrazu valem pod ním; vyznačení půdorysu kaple sv. Matouše na Loretánském náměstí nebo vyznačení nerealizované časti kostela Panny Marie Sněžné na nádvoří kláštera františkánů pomocí stromů /sloupů/ a v dlažbě naznačeného žebroví kleny).

Nejjednodušší a nejlevnější formou prezentace torzální architektury je její prezentace na tabuli s informačním textem, popřípadě systém několika tabulí v rámci naučné turistické stezky (např. Keltská stezka v areálu hradiska a keltského oppida na Závisti s kamennou architekturou přelomu 6. a 5. století před Kristem a další). K dochované torzální architektuře je tato forma prezentace nejšetrnější. Torzální architektura je po ukončení archeologického výzkumu zasypána. Zůstává skryta v zemi, čímž získává nejlepší možnou ochranu, blížící se podmínkám, v jakých se nacházela, než došlo k jejímu odkryvu. Pomocí informačních tabulí je rovněž možné přiblížit také částečně nebo zcela odstraněnou torzální architekturu obětovanou realizaci stavebního záměru, jenž archeologický výzkum a s ním spojené odhalení zčásti zaniklých budov vyvolal a rovněž tak i movité keramické nálezy, keramiku, předměty z kovů a další, nalezené během archeologického výzkumu.

Jinou možností prezentace torzální architektury je vyskládání jejího půdorysu v dlažbě ulice, náměstí, dvora (např. pilíře Prašného mostu na Pražském hradě) nebo v zatravněném terénu (např. základy románského nemocničního nebo záchodového křídla ležícího východně od kvadratury v tzv. cedrové zahradě v areálu kláštera premonstrátů na Strahově), či částečná náznaková rekonstrukce nad povrchem zadlážděné ulice, náměstí (např. kaple sv. Matouše na Loretánském náměstí), nádvoří nebo zatravněné plochy (např. základy palácových staveb v tzv. knížecím okrsku v areálu zříceniny Vyšehradu).

V minulosti častou, dnes však již zcela odmítanou možností je prezentace odhaleného originálního architektonického torza v exteriéru bez přístřešku nebo jiné krycí konstrukce. Důvodem odmítání je právě problematické a mnohdy nedostatečné zajištění dlouhodobé ochrany a údržby často zcela jedinečných částí staveb a závažné ztráty, k nimž dochází právě důsledkem působení povětrnosti na nechráněnou památku, vinou chybějící údržby a v mnoha případech i za přispění cíleného nebo náhodného vandalismu (např. zřícenina Nového Hrádku u Kunratic). Pokud je přece jen vůle zpřístupnit odhalený originál v exterieru, je lepší, když je chráněn krycí konstrukcí nebo přístřeškem (např. chlebová pec v areálu Anežského kláštera; základy a nadzemní zdivo kostela a baziliky sv. Vavřince na Vyšehradě, kostela sv. Mořice a transeptu baziliky sv. Víta, Václava a Vojtěcha na III. nádvoří Hradu) nebo v případě torz odhalených hluboce pod současným terénním povrchem, ochrana krycí nejčastěji betonovou deskou (např. torza můstku a studny ve vestibulu metra stanice Můstek, soubor staveb pod III. nádvořím Pražského hradu; torzo románského mostu mezi kostelem sv. Petra a Pavla na Vyšehradě).

K prezentované torzální architektuře je relativně nejšetrnější její zpřístupnění v interiérech historických objektů (např. románská krypta pod presbytářem barokního chrámu sv. Markéty) nebo v interiérech novostaveb (např. základy domu lékaře M. Borbonia v objektu Darex /obchodní dům Diamant/ na Václavském náměstí, část gotického opevnění Vyšehradu v dostavbě Starého purkrabství na Vyšehradě).

Kromě prezentací nemovitých archeologických nálezů torzální architektury na místě, se v Praze ojediněle objevují i prezentace movitých archeologických nálezů, a to jak samostatně (např. Malé muzeum archeologie na nalezišti v Bartoškově ulici v prostorách budovy Státního ústavu jaderné bezpečnosti, či dnes již zrušená prezentace archeologických nálezů učiněných v domě U Rotta), tak jako součást prezentace torzální architektury v novostavbě (např. dnes již zrušená prezentace nálezů z vybavení lékárny M. Borbonia) nebo v historickém objektu (např. výběr keramických nálezů a kamenných architektonických článků v románské kryptě Břevnovského kláštera nebo dlouhodobá výstava Příběh Pražského hradu v prostorách Starého královského paláce na hradě a další).

Přistupme nyní ke konkrétním prezentacím torzální architektury objevené během archeologických výzkumů na místě. Část z nich je běžně přístupná coby součást veřejných prostranství (např. půdorys kaple sv. Matouše na Loretánském náměstí nebo můstek přes příkop staroměstského opevnění ve stanici metra Můstek), úřadů a bank (např. průčelní zed’ románského domu v objektu Komerční banky na Staroměstském náměstí), obchodních a nákupních center (např. od roku 2008 prezentované románské domy v obchodním centru Palladium na náměstí Republiky), archivů vín (např. spodní podlaží románského domu s archivem vín, součást vinotéky Le terroir v Jilské a Vejvodově ulici), muzeí (např. spodní podlaží románských domů v Českém muzeum výtvarných umění v Husově ulici, v Muzeu loutek v Jilské ulici, v pasáži U Kočků), galerií (např. kostel Panny Marie v Obrazárně Pražského hradu; přízemní prostory románských domů v suterénu paláce Kinských na Staroměstském náměstí, kovolitecké pece, hrob a základy v tzv. Lapidáriu Betlémské kaple), prodejných galerií (např. románská místnost Richtrova domu s galerií Moser na Malém náměstí, přízemní románská místnost, gotické sklepy a historická studna a v Galerii U Bílého jednorožce na Staroměstském náměstí), hradů (např. samotná výstava Příběh Pražského hradu na Hradě ve Starém královském paláci), historických radnic (např. spodní podlaží románského domu v dnešních gotických sklepech Staroměstské radnice nebo historická studna na nádvoří Novoměstské radnice), klášterů (např. krypta klášterního chrámu pod presbytářem kostela sv. Markéty na Břevnově nebo části románských budov v areálu kláštera premonstrátů na Strahově) a restauračních zařízení (např. přízemní místnosti románských domů, dnes součást restaurací F. Kafky na náměstí F. Kafky, U Zlaté konvice /zde je také rehabilitována raně gotická vstupní šíje/, U Zlatého jednorožce na Staroměstském náměstí, U Zlatého stromu u Betlémského náměstí, Klub architektů na Betlémském náměstí nebo historické studny, např. v Klubu architektů, a ledovny, např. v restauraci Controverse ve Štěpánské ulici).

Některé z prezentací torzální architektury jsou přístupné pouze na požádání, a to pokud se nacházejí v kostelích (starší kostely nebo rotundy u sv. Pankráce v Nuslích, nebo v kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech), klášterech (např. ambit kláštera minoritů u kláštera sv. Anežky) a galeriích se mimo běžné návštěvnické trasy (např. chlebová pec v areálu kláštera sv. Anežky).

Další z prezentací jsou zpřístupněny za normálních okolností pouze užší skupině lidí: žákům (např. historická studna v šatnách základní školy v Josefské ulici), studentům (např. rotunda sv. Václava v Profesním domě na Malostranském náměstí), státním úředníkům (např. spodní patro a část středního patra románského domu čp. 16 a spodní patro domu čp. 31 v objektu Nové radnice na náměstí F. Kafky), zaměstnancům budovy, v níž se prezentace nachází (např. základy domu, v němž bydlel M. Borbonius na Václavském náměstí, přízemí románského domu v budově Polského kulturního institutu čp. 144 v Karlově ulici), návštěvníkům koncertů (např. torza rotundy a templářského kostela sv. Vavřince ve zdi presbytáře kostela sv. Anny na Anenském náměstí) a hotelovým hostům (např. část presbytáře kostela Máří Magdalény v Karmelitské ulici; torzální architektura opevnění Malé Strany v klášteře sv. Tomáše adaptovaném na hotel a další). Pro širší laickou veřejnost jsou tyto prezentace zpřístupněny jen výjimečně, např. v rámci Dní světového kulturního dědictví.

Zbylá část na místě prezentovaných archeologických nálezů je přístupna pouze užšímu okruhu odborníků, archeologů, historiků a pracovníků památkové péče (např. torzální architektura pod III. nádvořím Pražského hradu, pod severním dvorkem Starého královského paláce na Hradě nebo pod stávajícím rajským dvorem kláštera benediktinek u kostela sv. Jiří na Hradě, v přízemí románského domu v budově Polského kulturního institutu v Karlově ul. čp. 144 a další).

Největší koncentrace pražských archeologických nálezů prezentovaných na místě, v rámci „jednoho objektu“ nacházíme v areálu Pražského hradu. Zde se rovněž nachází největší konzervovaný archeologický nález, soubor církevních a světských staveb, ležící pod III. nádvořím Hradu (obr. 1). Archeologický výzkum zde byl zahájen v roce 1925. Vzhledem k závažnosti jeho výsledků nebyly odkryté prvky – zdiva a zbytky dřevěných konstrukcí a valů – zasypány, ale překryty železobetonovou konstrukcí podle projektu J. Plečnika. Stavba byla ukončena v roce 1929. Z koridoru, do něhož se vstupuje původně oknem sloupové místnosti Václava IV., je možné postupně vidět základy zaniklého křídla královského paláce postaveného po polovině 13. století, kvádříkové zdivo románského kostela sv. Bartoloměje se spojovací chodbou k bazilice sv. Víta, Václava a Vojtěcha, k němuž byl připojen několikaprostorový gotický dům, fara, a zdivo dalších románských a gotických domů. Nejcennějším a nejunikátnějším nálezem pod III. nádvořím Hradu jsou pozůstatky dřevěných roubených domů jako i části dochovaného dřevěného vyložení (baťování) cest z 10.–11. století. Kuriozitou v tomto prostoru je zdivo románského domu, jenž sem bylo přeneseno z Hradčanského náměstí v roce 1944. Prostor pod III. nádvořím zůstává prozatím širší laické veřejnosti nepřístupný. Informace o něm poskytuje jednak literatura, jednak expozice umístěná přímo na Hradě s názvem „Příběh Pražského hradu“.

1. Základy a části nadzemního zdiva románských a gotických staveb, církevních i světských, pod III. nádvořím Hradu. Zdroj: Příběh Pražského hradu.

Základy a části nadzemního zdiva kostela sv. Mořice, části zdiva západního transeptu (příčné lodi) baziliky sv. Víta, Václava a Vojtěcha s kryptou sv. Martina (obr. 2) a také bloky stále neprozkoumaných terénů kolem nich ukrývá přístavek ležící východně od Starého proboštství (obr. 3). Autorem této nenápadné přízemní stavby je také J. Plečnik. Pohled na části zaniklých architektur umožňují velká široká okna otevřená do nádvoří. Nechybí zde ani základní informace. Část opukového zdiva baziliky s nastavěnou korunou, jež ho chrání, leží mimo Plečnikův přístavek, před velkou jižní věží chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

2. Kaple sv. Mořice a transept baziliky sv. Víta, Václava a Vojtěcha pod přístřeškem u Starého proboštství.

3. Přístřešek pro ruiny kostela sv. Mořice a transept baziliky sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Část zdiva baziliky, s chránící nadstavbou koruny, leží mimo objekt přístřešku.

V podzemí chrámu přístupného z kaple sv. Kříže zůstala dodnes dochována torza románských církevních staveb odhalených během výzkumů K. Hilberta ve 20. letech 20. století. Návštěvník postupně prochází východní kryptou baziliky sv. Víta, Václava a Vojtěcha zasvěcenou sv. Kosmovi a Damiánovi, z níž se dochovalo obvodové zdivo a pískovcové sloupy se zdobenými hlavicemi nesoucími kdysi klenbu (obr. 4). Nezničen mladšími úpravami, výstavbou gotické katedrály, zůstal rovněž zbytek oltářní menzy u východní apsidy krypty a část opukové dlažby (obr. 5). Zdivo románské baziliky je možné srovnat se zdivem základů gotické katedrály Petra Parléře. Pozůstatky jižní apsidy rotundy sv. Víta však zůstávají nepřístupné (obr. 6). Pouze část severní apsidy rotundy sv. Víta je možné vidět (za sklem) v prostoru vymezeném základy severní boční lodi baziliky sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Barokní hrobka, sloužící dnes jako lapidárium kamenných architektonických článků a částí náhrobků z výzkumů K. Hilberta, umožňuje vstoupit do prostoru „kláštera Kostela pražského“ a spatřit část ambitu s křížovou chodbou (obr. 7). Jižně od ambitu, u obvodového zdiva baziliky leží hrobka biskupů (obr. 8) a východně od ní královská hrobka. Prezentovaná torza staveb doplňují základní popisky a celkový plán torz starších sakrálních staveb odkrytých pod chrámem sv. Víta během výzkumů K. Hilberta. Ten je umístěn jak v barokní hrobce pod podlahou chrámu sv. Víta, tak v průchodu pod jižní novogotickou věží (obr. 9).

4. Trojlodní krypta sv. Kosmy a Damiána s dochovanými částmi obvodového zdiva a sloupy nesoucími kdysi klenbu. Po stranách je vidět mohutné základové zdivo gotické katedrály Petra Parléře.

5. Východní apsida v kryptě sv. Kosmy a Damiána s torzem oltářní menzy.

6. Nepřístupná část prostor pod katedrálou sv. Víta se základy románské rotundy sv. Víta.

7. Základy a části nadzemního zdiva ambitu s křížovou chodbou kláštera Kostela pražského.

8. Podzemí chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Biskupská hrobka ležící v místnosti vložené mezi severní zed’ baziliky sv. Víta, Václava a Vojtěcha a ambit kláštera Kostela pražského.

9. Torzální architektura pod katedrálou sv. Víta, Václava a Vojtěcha podle výzkumů Kamila Hilberta.

Zcela opomenuty zůstávají základy starších staveb a jejich nadzemního zdiva v prostoru severního dvorku u Starého královského paláce (obr. 10). K jejich odhalení došlo v roce 1930 v souvislosti s připravovanou výstavbou kašny, jejíž základ se zde rovněž dochoval. Po provizorním zakrytí byla celá plocha i s odhalenou torzální architekturou v roce 1946 překryta železobetonovou deskou. Informační tabule zde schází.

10. Severní dvorek před Starým královským palácem, „betonová deska“ vytvořená v roce 1946, chránící pod sebou v roce 1930 odhalenou torzální architekturu.

Poslední „podzemní“ prezentace základů a nadzemních částí torzální architektury se nachází v areálu kláštera benediktinek u kostela sv. Jiří. Pod Rajským dvorem jsou v prostoru vymezeném základy současné křížové chodby prozatím širší veřejnosti nepřístupné základy a nadzemní zdivo románské klášterní budovy i s ohradní zdí a základy raně gotické a větší gotické křížové chodby. Torza staveb odhalených během archeologického výzkumu v letech 1959–1962 je možné spatřit přes bývalé dveřní otvory z prostoru suterénů současného kláštera, sídla Národní galerie, s expozicí manýrismu a baroka v Čechách. I zde text ozřejmující odhalená torza pod rajským dvorem prozatím čeká na své umístění.

Další archeologické nálezy prezentované na místě jsou „rozesety“ po celém hradním areálu. Než k nim přistoupíme, je nutno upozornit na nejvýznamnější a nejdůležitější „prezentaci pro všechny“, dlouhodobou expozici dějin Hradu s názvem „Příběh Pražského hradu“. V historických místnostech Starého královského paláce, ve světnici Starých Zemských desek, Karlově síni a v místnostech vzniklých zazděním arkády z doby Karla IV, v sloupové místnosti Václava IV., v bývalém depozitáři Dvorských desek, v místnosti románské jižní brány a v dalších je shromážděn a veřejnosti v mnoha případech poprvé představen soubor nejvýznamnějších archeologických nálezů získaných v letech dlouhodobého archeologického výzkumu Pražského hradu. Své místo zde našel hrob bojovníka ze III. nádvoří, jenž byl vyzdvižen jako celek „in situ“ (další hroby vyzdvižené in situ jsou z Loretánského náměstí), ale i část podlahy rotundy sv. Víta s oblázky vytvářejícími motiv palmety. Samotným archeologickým nálezem je i knížecí místnost románského paláce s původní opukovou dlažbou a rohovým krbem, částečně zasypaná, jako i další pod Karlovou síní během gotické přestavby za Václava IV. Dalším archeologickým nálezem prezentovaným in situ jsou pozůstatky pece teplovzdušného vytápění z doby Václava IV. objevené v sálu s knížecí místností.

Teprve po prohlídce „Příběhu Pražského hradu“ nastává správná chvíle k prohlídce dalších archeologických ZAJÍMAVOSTI  nálezů prezentovaných na místě. Kostel Panny Marie, jehož odkrytá severní část je dnes součástí křídla Obrazárny Pražského hradu mezi II. a IV. nádvořím, je na Hradě nejstarší spolehlivě doloženou stavbou, odkrytou v letech 1950–1952 (obr.11). Jeho vznik se klade k roku 855. Na konci 11. nebo v průběhu 12. století na místě prvního kostela vznikla nová svatyně vystavěná již vrcholně románskou stavební technikou. Ta zanikla během požáru ve 13. století. Prohlídka kostela Panny Marie a pohled na jeho ruiny, jsou možné jak z Obrazárny Pražského hradu, tak vysokými okny v průchodu paláce, jimiž lze nahlédnout do interiéru této nevelké stavby a shlédnout stabilizované základy, části keramické dlažby a torza oltářní menzy mladší svatyně. Pro představu byla v neveliké vzdálenosti od originálního zdiva kostela vybudována rekonstrukce jeho severní zdi s části apsidy i s jedním v apsidě umístěným oknem, opticky nasedající na dochované torzo. Prezentaci vytvořenou dle návrhu B. Šípka doplňuje text v českém a anglickém jazyce.

11. Kostel Panny Marie, dochovaná severní zeď a část apsidy s replikou obvodového zdiva oknem v průchodu mezi II. a IV. nádvořím hradu.

Hned na několika místech jsou zpřístupněny větší či menší úseky románského opevnění Pražského hradu, jehož část tvoří také jižní stěnu Starého královského paláce. Další část románského opevnění je „viditelná“ východně od budovy Nejvyššího purkrabství (ukrývající v sobě jednu z věží) včetně ohybu k jihu k románské Černé věži. V prostorách suterénu Starého královského paláce, mezi jižní věží a románským palácem, je rovněž dochován a zpřístupněn úsek staršího valového dřevozemního opevnění, původně zpevněný vnitřní dřevěnou konstrukcí a zevní kamennou zdí, postavenou bez malty. K vybudování první kamenné hradby došlo za vlády Soběslava I. po roce 1135. Vystavěná na základu z lomové opuky položeném na skalnatém podloží byla v nadzemní části vyzděna z opukových kvádříků obíhajících jádro Hradu po obvodu jeho dnešní střední a východní části. V jižním průchodu středního křídla Hradu mezi II. a III. nádvořím procházejícím hradbou je vyznačena její síla, ta kolísala od 2 do 2,50 m (obr.12). Další úsek hradby byl odhalen v prostoru šatny pod Císařskou konírnou (obr.13) a v prostorách Lobkovického paláce, po straně schodiště vedoucího do suterénních prostor. Zde, v bývalých sklepech, našly kdysi své místo také části terakotových ostění nádvorních arkád, portálů a oken paláce vzniklé v období Pernštejnského vlastnictví a objevené v početných mladších zazdívkách. Rovněž zde byly umístěny zlomky kamenných architektonických článků nalezených v paláci. Osud této prezentace je po uzavření expozice Národního muzea umístěné v Lobkovickém paláci nejistý.

12. Průchod mezi II. a III. nádvořím Hradu s vyznačenou sílou románské hradby.

13. Šatny pod bývalou konírnou Rudolfa II. s torzem základového a nadzemního zdiva románské hradby Hradu.

Mezi méně nápadné a snad i přehlížené prezentace archeologických nálezů můžeme zařadit obnažené zdivo středověké věže (obr.14) pod pergolou před krytým vstupem do Španělského sálu na IV. hradním nádvoří, náznak vřetenového schodiště severního křídla Hradu s Rudolfovou galerií v průjezdu tzv. Pacassiho branou (obr.15) a také pilíře Prašného mostu (jenž byl až do roku 1770 skutečným mostem) vyznačené v dlažbě (obr.16), z nichž jeden se dočkal částečného odkrytí a zpřístupnění (obr.17) v průchodu valem rozdělujícím Jelení příkop na dvě části (obr.18). Jediným nedostatkem této velice kvalitní, krásné, s citem pro detail zvládnuté realizace průchodu je scházející informace o prezentovaném nálezu.

14. IV. nádvoří Hradu, zahrada Na baště. Zdivo středověké věže pod pergolou popínavých rostlin před vstupním portikem Španělského sálu.

15. Stopa po vřetenovém schodišti v severním paláci s Rudolfovou galerií v západním průchodu Paccassiho brány.

16. Pilíře Prašného mostu vyznačené v dlažbě.

17. Pilíř Prašného mostu odhalený v průchodu valem dělícím Jelení příkop na západní a východní část.

18. Průchod Jelením příkopem jakoby obalen konstrukcí z vrbového proutí. Obloukem v levé části se otevírá pohled na prezentovanou část pilíře Prašného mostu. Zdroj: AP atelier, Ing. arch. Josef Pleskot, realizace 04/2001–06/2002.

Po prohlídce torzální architektury odhalené během archeologických výzkumů Pražského hradu a prezentované na místě se zastavíme, abychom v naší cestě za touto nenápadnou a opomíjenou skupinou památek pokračovali v dalším dílu. Ten nám přiblíží archeologické nálezy Pražské památkové rezervace a Pražských čtvrtí ležících vně hranic původního historického jádra Prahy. Poznámka 3

Milan Jančo
Foto autor, pokud není uvedeno jinak

POZNÁMKY:

1. Nárůst počtu staveb zejména v historickém jádru Prahy vyvolal v roce 1965 založení Samostatného útvaru pro archeologické výzkumy bývalého Pražského ústavu památkové péče, dnes NPÚ ÚOP v hl. městě Praze.
2. Předpokládá se, že i v asanovaných částech Starého Města se torza románské a gotické zástavby mohla dochovat pod podlahami sklepů nebo pod trasami nově navržených ulic, jež ne vždy respektovaly původní uliční síť.
3. Z literatury použité při přípravě přehledu prezentovaných archeologických nálezů na místě z areálu Pražského hradu je nutné zmínit: Chotěbor, P. 2005: Pražský hrad. Podrobný průvodce. Praha; Dragoun, Z. 2002: Praha 885–1310. Kapitoly o románské a raně gotické architektuře. Praha, 9–43; Frolík, J. – Smetánka, Z. 1997: Archeologie na Pražském hradě. Praha. Příběh Pražského hradu. Katalog výstavy. Příběh Pražského hradu. Praha 2003. Za konzultaci děkuji PhDr. J. Frolíkovi, CSc. (ArÚ AV ČR Praha).