|
Vilém Mrštík
Diese Menschen arbeiten für die Ewigkeit,
Poslední události, ohrožující zdar celé akce pro zachování starobylého rázu Prahy, vybízejí k tomu, aby o věci ještě jednou promluveno bylo, jak toho dnes zasluhuje. Na schůzi Pražského klubu pravil arch. Polívka: "Na místech rozhodujících nenalézá ideální snažení pro zachování starobylého rázu Prahy vždy patřičného ohlasu, ba ani porozumění. " - "Nicméně," pravil dále, "musí se učinit vše možné, aby Praha zachráněna byla před zhyzděním svých nádherných krás, aby se nečinilo násilí jejímu panoramatu, aby zachovány byly krásné harmonické linie, jimiž je Praha bohatší nade všechna města evropská, ano i nad Řím a Florencii. Otázka finanční je největší překážkou v pracích podnikaných na zachování krásného a charakteristického pohledu Prahy, neboť kruhy rozhodující zdráhají se obtížiti rozpočet novými položkami za věci, pro něž nemají porozumění." Skvostná charakteristika městské rady! Ku podivu: celých šest milionů dovede pražská obec vypůjčiti si na ničení krás města a z těch šesti milionů nedovede nic obětovat na jejich zachránění! - Těžko tu rozsoudit, neúpíme-li posud pod vpáden Hunů, Avarů a divokých asiatských hord, dnes ovšem v jiné, v podstatě ale nijak nezměněné podobě. Je známo, že městská rada na tuto příkrou obžalobu arch. Polívky odpověděla zase svým způsobem. Počtem celé polovice hlasů postavila se proti rozhodnutí umělecké komisse, v příčině znovu projektovaného domu "u klíčů". - Zdá se, že tento případ, kdy městská rada tak vážným počtem hlasů ohrozila rozhodnutí jediné tu kompetentní umělecké rady, nebude jediný ani poslední a je proto nutno, aby zakročila veřejnost. - Počátek činíme my. - Zastupitelstvu města Prahy bylo poskytnuto dosti příležitosti a času, aby se vzpamatovalo, čest svého domu chránilo a nedalo dojíti k útokům prudčím, jejichž konečný výledek nemůže být jiný, než že Prahu připraví na dlouhá a dlouhá léta o všechno dobré jméno, - pokud jaké ještě má. Vždyť už to, co až posud psáno a ve veřejných schůzích u přítomnosti členů městské rady řečeno bylo každému, byť jen trochu vzdělanějšímu členu pražského magistrátu stačiti musí, aby aspoň přemýšlel, co svým hlasem způsobuje a nedovede-li soudit, stojí-li opravdu na tak nízkém stupni vývoje, že jen takřka z dopuštění božího a lidské zvůle v radě zabírá místo před celým národem zodpovědné, aby jako poctivý, třebas omezený člověk strach dostal o své vlastní jméno ... Očekávalo se tudíž, že městská rada neschopná vyššího posouzení věci moudře a takticky jmenováním umělecké komisse zodpovědnost svou svaluje se své hlavy na muže dborně vzdělané, vkusem svým spolehlivé, do žádných smluv se zednickými mistry nezapletené a proto jediné schopné, aby v záležitostech, týkajících se celých věků, poctivě a znalecky, bezohledně rozhodli. Nestalo-li se tak, naopak, je-li autorita umělecké komisse dokonce i potírána nesvědomitostí a hrubou silou hlasů nevzdělaných, pak nezbývá než strhat rukavičky s rukou, odhoditi šátek od úst a neomluvnost, s jakou se tu celá polovička městské rady chápe násilí, nazvati pravým jejím jménem. Šetrností není tu už nikdo vázán. - Že městské radě (rozumíme tím celou její polovici) není tím křivděno, vysvítá z následujícího: Zde na těchto místech v článku "Skutky Konyášovy" + (+ Rozhledy 1896 červen) bylo poukázáno ku hříchům městské rady, které každému jen trochu ve vzdělanosti obeznalému člověku červeň studu vehnati musily do tváře. V "Času" zcela obyčejný norimberský uzenář nehledaným, ale sebevědomým svým výrokem o krásách a zachovalosti rodného města musil odnésti palmu své superiority nade všemi konšely "krásné, královské - a jak si ještě jinak říkati dává - matičky Prahy!" Psaly se články, psaly se úvodníky, feuilletony, úvahy, plné prosby, výčitek, hrozeb a netajeného odporu k dílu, jemuž není rovného ani v nejdivočejších dobách lidstva. Pořádaly se přednášky a schůze. Obyvatelstvo v zástupech na ulicích, na náměstích s posměchem přihlíželo k jednání zastupitelstva pražského, když motyku svou zasaditi se nestydělo ani v nejkrásnější a nejcennější partie města - (Staroměstské náměstí, malostranské náměstí, malý rynk, Ostruhovou ulici, a nyní dokonce i v mosteckou věž a vyšehradskou skálu). Protesty a memoranda hrnuly se ze všech stran a nezbylo téměř jediného intelligentního člověka v Čechách a na Moravě, aby nebyl trnul hanbou a zděšením nade vším, čeho tu byl svědkem, nebo čeho se dočítal. Loni o velikonocích celá řada významu plných jmen bez obalu slepotou a nevědomostí nazvati se nerozpakovala to, proč městské rada do dnes nemá jména a utíkati se musí za nejasná, lid mystifikující, protože mu nesrozumitelná slova regulací a assanací. Nové projevy a nové bouře obracejí se stále na jednu a tutéž adressu král. města Prahy. Dobrá její pověst je už bezmála holým snem, tak že Praha už dnes platí ve své representaci za jedno z nejpozdilejších, intelligencí nejubožeji nadaných měst. Ba co ještě horšího, - Praha zlým svým příkladem stává se už jakýmsi nakažlivým morem páchnoucím pelechem všeho nevkusu a dovoleného barbarství, epidemický její puch zachvacovati začíná nejkrásnější stará města království (Pardubice). Ani cizinci se už úsudkem svým netají a lidé s láskou a porozuměním našemu národu oddaní jako franc. spisovatel Wil. Ritter - odjíždí z našeho, kdysi tak milovaného města snad na vždy, prohlašuje, že bez bolesti na sebevražedné to dílo dívati se nemůže a nebude. "Pro Boha", píše pí. Pailleronová, žena franc. spisovatele - "co se to u vás děje? Kdo to vše způsobil? - To jistě zase ti vaši Němci!" Studem a v křečích koutí se péro, když přes hranice vysvětlovati má: ne Němci, že to jsou, ale naši vlastní lidé, nepřítel všech nepřátel nejhorší, poněvadž - a to vysvědčení Němcům není možno upřít - dokud Němci byli v čele naší obce, takové surovosti páchány nebyly! A Praha, ta slavná, ta královská, ta historická, ta stověžatá - jak tak rád si humbuk český říká, - ta Praha zlatá, "kde není kamene, aby nebyl posvěcen krví našich předků," ale také není kamene, na který by se městská naše rada neopovážila namířiti svou sekeru - ta Praha stále si ještě není vědoma barbarského svého díla - pustoší a vandalisuje dál a není týdne, ba není dne, aby člověk se strachem nebral noviny do ruky, nedočte-li se tam zas, že nový nějaký "genius" za souhlasu celé rady povstal s novým návrhem a patronu svou vložiti hrozí i do těch míst, která po tolikerých bouřích a reptání považována byla za nedotknutelná: mostecká věž, židovský hřbitov, synagoga, proražení široké ulice ze Staroměstského náměstí k Vltavě, sboření domů na severní straně Starom. náměstí a zastavení jich školní jakousi budovou, Vyšehradská skála s tunelem! ... - Pane prof. Koulo, velkou jste si to vymyslil slávu posledním svým projektem, svým dynamitem vyhoditi zas kus Prahy do povětří! - Na ten vynález opravdu nezbývalo, než soudně si vymoci autorisační právo! A ku podivu! Takový "duch" zasedá a zasedati smí v poradním sboru umělecké komisse, lopotící se v potu tváří s návrhy, jak zabrániti dalšímu šíření se vandalisační cholery! Jak tam vydrží? Hý - Bestia triumphans! %/%/%/%/% Aby nikdo nemyslil, že nadáváme, jsme dlužni vysvětliti, co svým názvem "Bestia triumphans" rozumíme. Nepochází od nás, naposled jsme se ho dočetli k Nietzscheově knize "Morgenröthe". - Rozumíme pod tím slovem tu míru či nemíru nevzdělanosti, to summum hrubých vlastností ať v člověku, ať v korporaci nebo v celé společnosti a v celém národě, pokud rozhodující převahy nabývají a nabýti smějí nad vlastnostmi a zásadami, jimiž se řídí a k nimž se povznesl každý opravdový vzdělanec. - Je to tedy filosofický termín, označující onu demarkační čáru, kde intelligence přestává a špatné, vzděláním nezušlechtěné síly nad dobrými nejen vítězí, ale daleko je převyšují. -- Čím nižší svědomí, - tím slepěji zuří neřest, - čím chatrnější vzdělání, - tím slavnější hody sobě strojí úhlavní jeho nepřítel - bestia triumphans. Tak se tomu má nejen u jednotlivce, ale u celých společností, národů i celého lidstva. Větší nebo menší úspěchy této vítězné bestie, výkaz, v jakém počtu se úspěchy tyto vyskytují, - přehled, kde jmenovitě, nejvíce a nejokázaleji a beztrestně vystupují - podává zároveň obraz - až k jakému stupni niveau vzdělanosti člověk, korporace nebo celý národ buď se povznesl - nebo klesl. V našem smyslu tedy bestia trimphans není než rubem humanity a humanismu se vším všudy, co pod slovem humanismus a humanita rozumíme - bestia triumphans je jejím opakem. - Termín tedy kritický. - Označuje určitý stav člověka nebo celé společnosti a užívá se ho k vůli stručnosti. Je přirozeno, že bestie tato přibírá na sebe nejrůznější podoby a masky. Potkáte ji na každém kroku. I když stranou ponecháme vyslovenou nepoctivost, prodajnost, úplatnost a lstivost, - bestii tedy, jejíž animálnost nepodléhá pochybnostem pražádným, - je tu ještě celá řada vlastností založených v převráceném názoru na svět, v neschopnosti právě pro tuto převrácenost názoru viděti v sobě vítězící onu bestii, jejíž podstatná známka je nevzdělanost. Je skryta v zuřivé jakési vášni licoměrnictví, v touze, platiti za něco, čím není a čím nemůže být. Tu buření všechna ta záliba v zevnějším, jen na effekt vypočteném blesku, - v dělání charakteru, v oslepování lidu zevnějšími hesly, v chlubném vynášení jakéhosi zdání kultury, zatím co kultura pravá pod tímto firnajsem hnije. - Křivdil by každý lidem tohoto druhu, kdo by je podezříval z vědomých, postranních nějakých plánů, - zlo je mnohem horší a to proto, že ti lidé věří svým bludům, mluví o nich s přesvědčením, poněvadž lepší stránky života jsou jim nedostupny, mluví o svých přehmatech jako o nejvyšších vymoženostech své doby, svou nevzdělanost prohlašují za vzdělanost - a běda s národem, běda s obcí, jsou-li tito lidé vůdci, náčelníky, osobami vlivnými, rozhodujícími. - Řada následovníků, průvod těch, kteří ještě níže stojí svým vzděláním - bývá nepřehledný. Co dobrého a krásného pod svýma nohama takový dav udupe, - trudné pomýšlení - Z jiné strany řečeno: Slyšíte-li řečníka, jak jednou rukou do prsou se bije a ohromnými slovy se zakládá, že chce a chce všemi silami se přičiniti o dobro a prospěch vlasti, zatím co druhou rukou do kapes strká její jmění - vidíte před sebou darebáka vysloveného. - S tou bestií je ještě porada. - Ale slyšíte-li člověka, jak zachvácen a stržen horečkou reformy, pokroku, rozkvětu v obci pod hroznými hesly zmítá sebou v křečích a halucinacích vysněné jakési kultury, která kulturou není, - výbrž jejím zničením, vidíte-li, jak tentýž muž a s ním celá korporace nerozpakuje se tomuto křivému názoru a převrácenému jednání přinésti v oběť i nejnádhernější, na celém světě jediné památky, tu je už těžší porada, situace přímo beznadějná, poněvadž se tento druh lidí podobá jankovitému koni a jakmile ten začne střečkovat, nakazí a strhne s sebou celé stádo, marné jsou prosby, marné chlácholení - strážcům nezbývá už než zalomiti rukama. To je také bestie vítězná, ale, jak vidno zcela jiného druhu. - Pro ty už se nehodí ani trestnice, ani věznice, ani blázinec, poněvadž tak už je jimi spletena mysl lidu, že ne ti jsou považování za blázny, co střečkují, ale ti kteří před neštěstím varují. Vedlo by nás daleko, stopovati tuto bestii vítěznou na všech jejích cestách, - o tom ať píšou zas jiní. - - Nás zajímá především, kam až všude svoje panství rozšířila v záležitsoti Staré Prahy. O krásách, o architektonické vzácnosti a ceně vznešeném významu historického rázu Prahy pro nás i budoucí, - mluviti dnes nemíníme. Znamenalo by to zrovna tolik, jako dříví nositi do lesa, vody přilívati do moře. - O tom dost už bylo řečeno. Dnes se zabýváme prvními summárními účty, jak se zachovala k celému tomu hnutí rada městská a jak ostatní veřejnost. - Bestia triumphans v tom ohledu vede přesné svoje anály, kdo ze všech se přidal ať už slovem, skutkem nebo mlčením. - Každý, kdo si tu zásluhy dobyl o její vítězství, kdo ať už svou osobou nebo svým vlivem přispěl k tomu, aby trimfální její povoz nerušeně a za škodolibé radosti všech jejích přívrženců na plný trysk vtrhnul do města, - nechť se vzhlíží v černém jejím zrcadle, anály mu je nastaví. - %/%/%/%/% Městská rada vyburcovala nás z příjemného snu. Jmenovala uměleckou kommisi a tím se tvářila, jako by se jí skutečně jednalo o důstojnost a slávu svého sboru, jakoby opravdu předejíti chtěla nerozvážnému svému kousku, kterého se již z ignorance dopustila v assanačním plánu. - Věřilo se tedy, že hlasy svého shromáždění podříditi musí suverennímu a jedině platnému, protože na výši odborného vzdělání a evropského vkusu stojícímu soudu umělecké komisse. - Tomu tím více se věřilo, poněvadž se vědělo a posud ví: že celý korpus městské rady nebyl přece zvolen a na zodpovědná svá místa povolán na základě vzdělání, vědomostí, kulturní své potence, aby o takových důležitostech jako je přestavování Prahy se ctí mohl rozhodovat, ale proto, že ohromná většina všech členů, ne-li celá řada opakovati nebo přiznávati dovedla po hlavních žurnálech tu a tu politickou barvu, tedy na základě osobních a kompromisních smluv mezi oběma tábory navzájem se kočkujících stran. Nezdálo se tedy být nic svědomitějšího a čestnějšího, než, když ignorant uznal svou ignoranci, chudák uznal svou chudobu, zbloudilý přišel k vědomí svých bludů a v čas ještě, dokud jeho vinou spáchána nebyla řada nových přehmatů, zavolal k sobě někoho a řekl: "Buď tak dobrý, - já tomu nerozumím, já mimo Bráník nikde nebyl, já mimo svůj žurnál jakživ nic nečetl a četl-li jsem, jakobych nečetl, a byl-li jsem kde, jakobych nebyl, - přijď a poraď mně, pomoz, já se dám poučit, vést, já tě poslechnu ve všem, jenom mne pro boha nenech na tom proklatém místě zodpovědnosti, tam všichni na mě prstem ukazují a křičí: hle, Vandal, hle barbar. Zabte ho!" Tak se myslilo a bylo tolik dobré vůle v nás, kteří jsme akci na zachránění starobylého rázu Prahy zdvihli, že jsme tomu i věřili. A pevně věřili, poněvadž se nám nezdálo nic krásnějšího, poradního sboru města nic důstojnějšího a charakternějšího, než, aby se poctivě přiznali ku své chybě a dobrou vůlí navzájem hleděli zas všechno napravit. - To by už bylo jednání opravdu vzdělaných lidí. V tom smyslu se tedy usnesení městské rady chápalo a útoky přestaly. - Kdo je zdvihl znovu byla městská rada sama a ti, o kterých se p. arch. Polívka tak bezohledně, ale otevřeně vyslovil. Než - Bestia triumphans má jinou logiku, jinou řeč. Vystoupení celé polovice městské rady proti návrhu umělecké komisse, udalo nám celý její směr a styl. "I pro nás za nás, pro upokojení vašich přátel pojďte si sem, když tak křičíte a nad námi veřejně krčíte nosem jako bychom už za nic nestáli: zde máte zelený stůl, zde od nás udělané, krásně přes celou Prahu linealem na kvadráty rozdělené plány a raďte se teď, co teď s tím, s tou dírou tady na příklad, kterou jsme rozkopali z Malostranského náměstí na Újezd a z Újezdu na Malostranské náměstí. - Nám z toho teď hlava šediví, lidé se nám smějí a jediná naděle, kterou ještě máme je živnostnictvo na Malé Straně, že v souhlasu s námi proti vám se postaví. - Jejich rady také poslechneme, neboť jejich zájmy jsou nad našimi zájmy, vy pak dělejte a my s vámi, jako bychom před veřejností bůh ví jak o vaši radu stáli: vyložte své rozumy, seďte si tu jak dlouho a kdykoliv chcete, poťte se třebas krví nad naším kouskem, urobte svůj návrh a předložte ho nám. My pak buď vašemu návrhu zlámeme vaz, bude-li se protiviti vnitřním našim záměrům a zájmům živnostencké úrady na Malé Straně, nebo vám ten návrh prosadíme a vypíšeme tedy ten 1000 zl., když tak o něj stojíte, za případné rozřešení kocourkovského našeho kousku." Myslí někdo, že píšeme ironii? - Ne. Umělecká komisse, sestávající z řady nejlepších odborníků (p. prof. Koula odpustí), ničeho netušíc ve své horlivosti a nadšení pro čistou a krásnou věc skutečně se lopotila s návrhy, jak by se nyní odpomoci dalo pověstnému kousku slavné rady král města Prahy a přešla k přesvědčení, že by se vlastně všechno postaviti mělo zase tak, jak to bylo, ale, když už domy rozmláceny jsou, nechť se tedy už k vůli té zbožňované komunikaci pod novým domem vyklenou průjezdy jako tomu je mezi Křižovnickým pláckem a Františkovým nábřežím, v nádvoří pak nechť se zřídí bazary a vyhověno bude všem, i těm, kdo mermomocí chtějí mít kommunikaci. Návrh se všeobecně líbil. "Bravo", myslili si všichni, komu na upravení této partie Malé Strany záleželo (a těch nebylo málo), "zas jedna ostuda s krku, tak, vejce pěkně stojí na své špičce." Než zdá se, tento úspěch nejvíce rozčilil bestii triumphans. Než se kdo nadál, byla tu a právě v okamžiku, kdy kdekdo s radostí stál nad šťastným rozřešením věci, přišla a řekla: "Víte co, pánově, když tak radostně všichni nad tím vejcem stojíte, abyste to věděli, já vám do něho praštím - tu díru necháme dírou! Vem čert starobylý ráz Prahy, - ještě jsme tu my, páni!" A důvody? - Jsou tajemstvím městské rady, veřejnosti sdělila jen své mínění - a dost. Tak pravila Bestia triumphans a skutečně namířila ohromnou svou palici a byla by uhodila, kdyby per diremtem paria při rovnosti hlasů z obou stran, pro i contra, z nouze a jakési milosti nebylo bývalo rozhodnuto, aby se přece jenom ten konkurs vypsal a teprv pak, jak dopadne, ujednáno bude, dopadne-li ta pěsť čili nic. "Nemohu-li kráse rozuměti, zničím ji." bylo dobře řečeno na těchto místech. Bestia triumphans, rozlícena tímto výsledkem, nelenovala, příklad celé polovice městské rady našel ihned svoje ctitele. "Das ist der Fluch der bösen That, dass sie -" Byla ihned svolána schůze Malostranské Měšťanské Besedy na Menším Městě Pražském +) (+ Bestia trimphans neříká už prostě a starosvětsky, jak se říkalo: Malá Strana nýbrž Menší Město Pražské, Vyšehradu pak bude se prý říkat "Ještě Menší Město Pražské" a Podskalí už "Docela Malé Město Pražské, zrovna tak, jako už se neříká a říkat je hanba: Senovážné náměstí, Ostruhová ul., Ostrovní ul., ale Havlíčkovo náměstí, ulice Nerudova, ul. Smetanova atd.) a po delší debatě usnesli se živnostníci a interessenti "Menšího Města Pražského", jimž na srdci leží povznesení této části král. hlav. města Prahy, aby ve spropěch oživení tohoto důležitého historického klenotu matičky Prahy (cítíte bestii, jak se lichotí a očima kroutí?) jednomyslně byla přijata resoluce následující: ten klenot matičky Prahy, ať si umělecká komisse, co chce namítá, zůstane znešvařen, jak znešvařen byl slavnou naší radou, a my tu chceme mít ulici 20 metrů zšíří. Bestia trimphans na Menším Městě Pražském. Dne 8. února 1897. Takových schůzí pořádáno bude víc, protože není strašnější a energičtější moci na světě, než když se bestie začne aranžovat a její armáda se organisuje (výňatek z "Dějin posledních let"). Nyní je otázka: Co tím vlastně chtěla městská rada dokázat, když jmenovala poradní sbor umělecké komisse? Chtěla tím skutečně posloužit věci, přiznala se upřímně ku své nemožnosti v záležitostech sahajících nad úroveň výdělání jejích členů, byla skutečně tak svědomita, že se přiznala ku svému křivocestnictví: -- nebo tak učinila jen na oko, aby písku nasypala lidem do očí, aby vzbudila lepší mínění o sobě, než jakého zasluhovala nebo dkonce, aby tak chytrácky předešla další útoky, akutnost sporu otupila, veřejnost obalamutila, a zákonnou změnu stavebního řádu zatím oddálila tak, že její zedníci hrozné svoje dílo svobodně prováděti mohou dál - ? Jednání městské rady v representaci celé své polovice dává právo k všelijakým domněnkám - tím víc, že v jedné z posledních schůzí 11. ledna 1897 Rada král. hl. města Prahy předložila projekt na upravení průchodu ve staré malé věži mostní na Menším Městě Pražském +) (+Vida: už i noviny píšou "Menší Město Pražské" ačkoliv v radě městské zásluhou a dojemnou přímluvou p. řed. Pokorného - název ten byl zamítnut a ponechán v platnosti historický název Malá Strana). S projektem projeven souhlas vzhledem prý k nutné potřebě dopravní, neboť historická památka tato nebude tím zničena." Nebude zničena -- -- Ale zkažena bude, slavní otcové města Prahy - či to je vám fuk? - zničit, nezničit - jen o to se vám jedná - zmizeraření, zhyzdění, podkopnictví - to už vám není nic? Provrtání malé mostní věže na Malé Straně nepovažujeme za nic víc a za nic míň, než za počátek bourání celé Malé Strany. Čtenáři si na moje slova vzpomenou! A ptáme se tu znovu: Nač městská rada jmenovala uměleckou svou komissi? A jak může od ní žádat, aby mařila drahý čas, vzácné svoje síly, aby mrhala a na prázdno trávila krásný svůj oheň pro čistou věc, když městská rada předem už projevila svůj souhlas s novým návrhem? - Situace je tedy taková: "Komisse umělecká může se usnášeti a raditi, ale městská rada může zase usnesení její mařiti." Kdyby tomu naopak bylo, městská rada nemohla by dělati, co by chtěla - tu vězí ten tvrdý český suk, na který je potřebí pořádné sekery, aby se rozlítl na tisíce kousků. Městská rada na omluvu svých pověstných machinací mívá různé důvody. Hned je to komunikace, hned zdravotnictví, hned zájem o jakési oživení města a hned zas jakási fata morgana Veliké Prahy, jak si ji přestavuje vídeňská nebo berlínská commis-voyageur. - Tyto důvody shrnuty bývají v jednu ohromnou frási: "Zájem Prahy jako světového hlavního města království českého toho žádá" atd. - Rádi bychom věřili v upřímnost těchto důvodů, ale je zde něco, nač veřejnosti městská rada především musí dáti odpověď: Jakým způsobem, z jakých důvodů a za jakou cenu Malostranská záložna mohla a směla svou budovu proti všem komunikačním zájmům o celý metr vystrčit do prostřed Mostecké ulice dále, než jak tomu zákonně dovolovala nyní tak zuřivě radnicí hájená a snahám pro zachování starobylého rázu Prahy v cestu se stavící regulační čára. +) (+ Majitel sousedního domu vedl proto dlouhý proces s městskou radou a - prohrál. Městská rada vyhrála. Veliká chlouba.) Tu odpověď je městská rada veřejnosti dosud dlužna, a přes to však, že už jednou na to veřejně poukázáno bylo, mlčí doposud. Byla- li zde možna výjimka, bylo-li zde dovoleno dopustiti se hříchu nejen na uměleckém rozšíření celého náměstí, ale i na oné zbožňované komunikaci Malé Strany - co vlastně tedy leží v cestě snahám po zdeformování regulačního a assanačního systému tam, kde mu propadnoutí hrozí nejkrásnější partie města? - To zvědět veřejnost právo má, poněvadž, jak známo, ona odporná a městskou radou tak protežovaná budovy Malostranské záložny nejen že zkazila rozkošný prospekt Mostecké ulice, ale zatarasila i pohled na Mikulášský chrám a zrušením podloubí na jedné straně zhanobila i celý dojem Malostrasnkého náměstí. Nemůže tedy nikomu býti lhostejno, z jakých důvodů se ona nezákonná odchylka s Malostranskou záložnou stala a je nutno především vědět, kdo na celé té věci nese vinu hlavní, nemá-li zodpovědnost padnouti na hlavy všech přísedících rady, tedy i na hlavy nevinných. - Pan dr. Eiselt ať mluví. Uvedli jsme památný výrok p. arch Polívky v rozhodujících kruzích v radě král. města Prahy, kde dle jeho doznání ideální snažení pro zachování starobylého a v celém světě jediného vzhledu Prahy nenalézá patřičného porozumění. Kde hledati příčiny tohoto zjevu? +) (+ Bylo by zajímavo zvěděti, není-li ve spojení s tímto zjevem i to, že se pan inženýr Materna, nadšený ctitel starobylých krás Prahy, místa svého v radě městské vzdal? --) Hádá se ledascos a rozhodující ony kruhy nerozumným svým jednáním samy zavinily tyto domněnky, ať už se vyskytují v jakékoliv podobě. Zde vězí vlastní jádro všeho toho sporu. - Proč nemohou starší ucouvnout, co jim vlastně brání, přiznati svou slepotu a napraviti aspoň to, co ještě nebyli zkazili, nač teprv namířeno mají? - Je pravda! - V počtu přísedících městské rady mohou snad býti i takoví, kteří z důvodů nám posud neznámých nebo málo známých mají přímý zájem na tom, aby zastavování Prahy zůstalo při starém šlendrianu (říká se tomu nevinně stavební ruch) a milovaní jimi podnikatelé staveb prováděti mohli dílo svoje nerušeně dál - - - Nuž byť i tato "láska" k podnikatelům měla sebe "hlubší" a rozsáhlejší kořeny, pochybujeme, že by právě tito lidé se nelekli a nevěděli, že důvody té "lásky" na dlouho tajny zůstat nemohou a kdyby i to, nevěřím, že by se něco takového rozšířiti mohlo na celou polovici městské rady. Důvody tohoto zjevu musí tedy ležeti někde jinde a hloub, v samé povaze této polovičky městské rady, ačkoliv neupírám, že i zákulisní poměry v našem případě mohly hráti roli nemalou. - Nuže, zůstanu při povaze těchto lidí a odtud půjdu dále. - Pan arch. Polívka (patrně z trpkých zkušeností) stěžoval si na lhostejnost a neporozumění rozhodujících kruhů +) (+ Poznamenáváme: kdykoliv se odvoláváme na p. arch Polívku, rozumíme tím výhradně úsudek jeho o chování se městské rady - to jak on si představuje přestavování a regulování Prahy, nemůže nám býti žádným ideálem.) Než zdá se, pan arch. Polívka ostatně pouze napověděl něco, co v městské radě zuří v podobě nepoměrně horší. Lhostejnost nebývá ještě tak zlá, nebývá aspoň agilní a vzpurná, dá sebou vláčet na tu i onu stranu, - neporozumění dalo by se ještě předejít novými a novými výklady: neúnavným, vytrvalým přesvědčováním, ale tu zdá se, proti krásné myšlence stojí moc ne lhostejná, ale moc zapřísáhlá, moc vzteklá, moc fanatická, na svou slepotu pyšná, ve své ignoranci urážlivá a podrážděná na toho, kdo se opovážil postaviti se jí na odpor, kdo před světem prstem ukázal na směšný její hrb. Po tom, čeho jsme se stali svědky, netřeba mnoho důvtipu, aby člověk nabyl přesvědčení, že ti lidé v celé polovici městské rady, nejen že jsou neschopni vyššího posouzení věci, ale zanevřeli na ty, kdo o jiném a lepším je přesvědčiti hledí, staví se proti nim a nenávidí je. (Dr. Černohorský.) - A je nabíledni, že nejen nenávidí nás, ale s námi nenávidí staré ty domy, které hájíme, je jim odporný starý vzhled ulic, protivný je jim pohled na "špinavé" ty střechy starých měst - stydí se za ně a komunikace, assanace, regulace a jak se všechny ty věci jmenují, s velikým povděkem a zadostiučiněním užívají jako nějaké zástěry, fíkového listu k zakrytí domnělé své hanby. Solí v očích je jim asi starý vzhled Prahy, pálí ubohou jejich duši jako zlé svědomí a kdyby se zázrak stal, a místo ní přes noc vyrostlo po březích Vltavy město, o jakém oni sní a proti jehož uskutečnění bojujeme už bezmála celý rok, nebylo by blaženějších lidí na světě. Co v tom směru vykonati už mohli, vykonali a vykonají ještě víc, nepostaví-li se jim v cestu kde kdo. Nechť si každý prohlédne poslední číslo "Volných směrů" (březen) a posoudí sám, jak ničemným a hloupým způsobem zastaven byl prospekt k sv. Havlu, jak hrubě potrhány byly krásné linie obklopující z Karmelitánské ulice chrám sv. Mikuláše! - Proto padnul a panouti musil Uhelný trh v původní, překrásné své podobě, aby vystavěna býti mohla děsně zmrskaná budova školy! Proto nejen dovoleno, ale i podporováno bylo zprznění Malé Strany záložnou! Otcové našeho města jakoby se byli hanbili za středověké svoje město na konci 19. stol. - kde která stará kašna ještě zbývala, musila uhnout a tam, kde kdysi stávala, postavily se moderní záchody (Malostranské náměstí). A poněvadž všechno jednání městské rady z posouzené logiky nese a nésti musí tentýž charakter, nebylo vyhnutí, malá duše její zjeviti se musila i v případě tak malém, zdánlivě tak podřízeném, nicméně velice důležitém, jako je měnění starodávných názvů ulic. - Stydí se za názvy těch ulic, jako se stydí za jejich vzhled, a bezduché Vinohrady i tu jí byly vzorem. - A je pravda: Jaká hanba! slout pražským měšťanem a trpět, aby se jedné části Prahy říkalo ještě Malá Strana, Staré Město, Kotce! zatím co každé větší a moderní město má už svou I., II., III., IV., V. čtvrť! Jaké hanba mít ve středu svého města náměstí, které se jmenuje posud Senovážné! - Co si pomyslí cizinec, pováží-li při tom jméně, že se ještě do nedávna dováželo na toto místo seno! Píce pro koně, krmě pro dobytek: vždyť z toho páchne stáj a hnůj! Jaká nevzdělanost! Co je to za residenci, když v ní mohou být ještě ulice, které se tak maloměstsky jmenují posud Ostruhová, Ostrovní a žádná, která by se jmenovala jako se jinde jmenují: Nepoleonova, Windischgrätzova, Grillparzerova, Gutzkovoa? - Toho si český národ nezasloužil, aby slavná jména jeho mužů nezářila na všech nárožích a náměstích! Ne v srdci, ale na zdech musí viset sláva jejich přibita, každý drožkář musí vědět, že byl nějaký Havlíček, Neruda a Smetana - jen tak se šířit může vědomí národní v lid. Ejhle, ovoce lživého demokratismu! Každý cizinec, jakmile zočí prah našeho města, musí být uvítán velebou naší slávy a úcty k zasloužilým mužům, úcty, která je tak veliká, že jménem jejich je posvěceno každé nároží, u kterého se zastavuje pes. - Hle! pomyslí si cizinec, jak vzdělané město, jak kulturní a uvědomělé má zastupitelstvo! I na zdích má svou historii a českou literaturu možno hravě prostudovati z drožky! Ty nepřekáží, kašny překážely. Proto ne Senovážným se nadále bude jmenovat náměstí, ale Havlíčkovým, ne Ostruhovou ulicí, ale Nerudovou, ne Ostrovní, ale Smetanovou. - - - Jak to vypadá hned vzdělaně a - česky! - Je pravda, Neruda by sice první byl, který by jim - konšelům - hodil ten název pod nohy. Kdyby to byl předvídal, byl by si to hned v testamentu vymínil, aby se nic takového s jménem jeho nedělo. Ale právě proto, že je mrtvý a že nám žádný skandál proto ztropit více nemůže, - proti jeho zásadám, proti jeho duchu, proti celé přírodě vzdělaného jeho génia, aby věděl, že jsme tu po něm zbyli ještě my, - zničíme drahé to jméno ulice, ve které se narodil, celou jeho Malou Stranu, kterou tolik miloval, zobracíme na ruby tak, že kámen nezůstane na kameni, ba že z ní ani jména nezbudu, a tak z ní vyhladíme i poslední stopu jeho památky, kterou ozářil staroslavné domky rodného svého zákoutí. - Jeho jménem nechť se v ústech honosí nyní každý kluk, ale to, co on zbožňoval, proč on hořel, co on zvěčnil a především, co jej vzdělalo, vychovalo, svou atmosférou sytilo a k básním ladilo, - co v srdci jeho žilo jako báseň sama, plna krásných vzpomínek a extatických snů, - to odklidíme, to zničíme a nezničíme-li celek, aspoň jej pošpiníme tak, aby co nejméně kouzla zbylo v starodávných a ryze českých těch partiích, tak aby ani naši synové, ani naši vnukové nebyli nadále svědky nakažlivých těchto krás a z jejich řad nevyrost nám naposled zas nový nějaký - Neruda! Kdysi napsal Havlíček o ruských městech: "Avšak i vy byste se mnou byli jednoho mínění, neboť tomu, kdo se pořád díval na naše prosaická města, která zasluhují jenom název německých Wohnmachinen, kde jeden dům jako druhý, pouhá zeď, okna, dvéře a trouba dešťová, tomu jest ruské město pravý ráj, zde má skoro každý domek svou zvláštní krásnou architektonickou formu - a což Moskva! Kdyby bylo možno rozsypat ji kamennou matičku po celé Evropě, - jistě by se z ní dostalo každému městu několik krásných stavení". Co myslí slavná rada král hlavního města Prahy, jaký druh ulic, jaký druh domů, mínil pod slovem Wohnmaschin, kde jeden dům jako druhý, pouhá zeď, okna, dvéře, trouba - ? - Co myslí slavná rada král hlavního města Prahy, že by řekl Havlíček dnes, kdyby náhle z mrtvých vstal a viděl, jaký vlastenecký švindl se to tropí s jeho jménem, kdyby poznal, jak perfidně se jeho jména v souvislost uvádí s počínáním městské rady, jakoby to všechno se dělo pod jeho firmou v jeho duchu, v souvislosti s jeho učením, zatímco jeho zásady, jeho duše, jeho láska ku krásným věcem denně na kříž se přibíjí týmiž lidmi, kteří farisejsky jméno jeho oslavují na taždém patníku! - Nepostavila se městská rada nikdy před domnělý soud jeho a Nerudy, nenapadlo pánům nikdy, že by on a Neruda byli první, kdo by jim karabáčem svého slova v paměť uvedli každý řádek svého učení? - Znám tu Havlíčkovu zbožňovanou Moskvu a mohu směle říci totéž, co by řekl on: Dnes naše městská rada mít matičku Moskvu v rukou, - rozmlátí ji jako mlátí matičku svou Prahu, - poněvadž podle vkusu těchto lidí nemůže být a není barbarštějšího a divočejšího města nad Mosrvu! - Pane Bože, na tak ohromném prostranství země - co by se tu postaviti dalo krásných velkých činžáků místo těch úhledných, ale malých!? Tak ctí městská rada ideje svých slavných mužů. - Lidem písek se nasype do očí, aby se zdálo, bůh ví jak jí na srdci neleží, - jejich jména užije se tak, aby zjevno bylo, jak jejich dílo v souvislosti trvá s pyšným jejich významem, vnitřní chudoba a nevzdělanost, neznalost jejich zásad se tak slavně a přehnaně jejich jménem přikryje - a tak v lidu budí se zdání, jako bychom zastupitelstvo měli bůh ví jak chytré a vzdělané. Ctí se kult pouhých jmen, ale falšuje se jejich učení, chlubně se vynáší jejich věhlas, ale za to zrovna z pomstvy nad vnitřní jejich superioritou nohama se šlape všechno, co jim bylo nejdražším. - Politika líčidla, cirkus farisejských mask. A tu jsme, kde jsme chtěli být, aby se vědělo, proč na pomoc znovu voláme veřejnost. - Ze všeho vychází na jevo, že těm lidem nesmí se nechat na pospas osud krásného vzezření Prahy: vkus jejich je naprosto převrácený, úplně různý od toho, jehož cenu už před 50 lety určil Havlíček, - odkaz, který nám zachoval, abychom na něm stavěli dál. - Slavný jsme to udělali pokrok za 50 let ! Bestia triumphans. %/%/%/%/% Co při našem zjevu tak mnohému musí být nápadno, je: odkud se bere troufalost městské rady, nešetrnou rukou sahati na všechno, co popleteným jejím názorům nezdá se být Prahy dost "důstojným", dále: kde původ svůj vzal onen ponižující nedostatek smyslu pro dějinnou zodpovědnost osoby, celé korporace, zarážející onen nedostatek studu a strachu před tím, jakými literami kdo bude zapsán v dějinách svého národa, a co především na váhu padá: kde a odkud se vzalo úplné ono ožebračení naší veřejnosti o všechen enthusiasmus pro věci kdysi samozřejmé, slavně a živě cítěné? To není jen nedostatek a nevyspělost vkusu, neporozumění na místech rozhodujících, - ubohá tato míra nadšení pro věci naše je zjev totální a jak později ukážeme, rozšířený i do těch srdcí a hlav, od nichž by se toho nikdo nebyl nadál! To je zjev tak kormutlivý a bolestný, že se sotva najde na našem těle jiné a hlubší rány, než je tato smrtelná. S takovou společností a jejím výkvětem nevykoná se nic velkého a paskvilem se jeví všechny naše halucinace, potrhlé sny do budoucnosti, chybí-li životu tento nerv. - - A to ještě u národa tak mladého, jako je náš! Projektované změny ve středu a okolí města Prahy nejsou přece žádnou maličkostí ani hračkou, aby se o nich rozhodovalo z pouhé zvůle nebo z nějakých jiných ještě bídnějších důvodů, následky jejich jsou dalekosáhlejší, než cokoliv jiného se dělo v celém našem národě za posledních 50 let. - To ze zřetele pustit znamená nechápat ze života národu nic. Strach před zodpovědností není tu proto žádnou hanbou, ale projevem opravdové moudrosti. - I když některým přísedícím městské rady širší smysl pro posouzení věci chybí naprosto - nejedná se tu přece o to, v čem a jak která strana zvátězí nad jinou, ale při nejmenším jde tu o to, jak se kdo zapíše do dějin osudných těchto let. Nemůže proto nikomu poctivénu býti lhostejno, jakého druhu nesmrtelnosti se mu dostane! S jakými pocity jméno jeho čísti bude snad už generace nejbližší, jeho synové, vnukové, nesoucí jeho jméno - - buď proslavené skutkem záslužným nebo zhanobené skutkem zlým. - Bestia triumphans i nad těmito "předsudky" ráda bere vrch, ale pravda a spravedlnost dobré věci s logikou neúprosnou brzy vrchu nabývá zas nad ní a na vždy. - Než co obětí si vyžádá hrůzovládná její moc! Kdo jí ty oběti vydal, kdo jí otročil, kdo se před ní krčil, kdo k vůli ní okrádal vlast? - Hle, o čem pak soudí budoucnost! To všechno jsou otázky, které kulturní historie jednou zodpoví s velkým opovržením. Je-li ještě kdo v pochybnostech i v tomto ohledu, bude-li kdo ještě na lehkou váhu bráti i to, nač zde upozorňujeme, nechť jen si každý rozevře kteroukoliv stránku z historie posledních dob a přesvědčí se, v jakém světle se mu zjeví na př. ta společnost, ti lidé, kteří Havlíčkovi po návratu z Brixenu na veřejné ulici se vyhýbali tak, že žasnuli, když B. Němcová na Příkopech sama k němu přistoupila a s ním mluviti se nebála! Co za sprostou roli to ve všem z minulosti hraje Jakub Malý! - Jak působí nyní jméno Pštrosse, prvního českého starosty v Praze, který tajně v noci jako lupič na Staroměstském náměstí rozbíti a odkliditi dal překrásnou Krocínovu kašnu? (Kusy z ní leží nyní v museu.) - Jakou roli hraje už nyní slavná rada malostranské záložny tím, že ona první a nejkrutěji zasáhla krásnou panorámu Malé Strany? - Kolik těch "Koniášů" máme zas od těch dob? - +) (+Zač platí nyní dr. Černohorský? Obratem 24 hodin stal se "nesmrtelným" a jeho jméno v okamžiku stalo se typickým pro celé město a jeho smýšlení. - Třináct takových lidí hlasovalo s ním a jen tři, dr. Srb, Burian, dr. Milde, chápali plně, jaká byla jejich povinnost.) Je ctí stát se tak proslulým, jak proslulým se stal svými "domy" Jechenthal? Jakou pověst myslí, že si vydobude městská rada tím, že pod záminkou tak zv. "stavebního ruchu" - nic nepodniká proti spekulaci pytlíku, nebrání a brániti ani nechce stavění takových "Wohnmaschin", jaké si na potupu Staroměstského náměstí vystavěli také už "Historický" Štorch, Hainz a Schier? - +) (+ Starosta dr. Polipný veřejně přiznal, že jen v jednom z posledních sezení obecní rady zakoupeno bylo za 100.000 zl. starých domů, aby sbořeny byly přes to, že jejich zničení není pražádnou zvláštní nutností! - Hle, jak se nakládá i s domy i s jměním dle charakterního a záslužného prohlášení p. starosty.) Těžce se provinili a zle budou jednou trestání i ti, kteří mlčeli, ačkoliv váhu svého slova znali, jak teprve ti, kteří se osvědčili přímými vinníky a škůdci - zač v nedaleké budoucnosti platiti budou v historii ti, kteří v hodině rozhodující nejen ničeho nepodnikli na odvrácení zla, ale dokonce pod různými hesly i obhájci se stali soukromého mamonu proti obhájcům všem společné, všem příslušící krásy? - Tu moc přece pražský magistrát v rukou má, vždyť jeho svolení je potřebí ku stavění každého baráku, ať přímo nebo nepřímo magistrát rozhoduje o všech podaných plánech, - v poslední době předložen byl radě nový, uměleckou komissí s láskou a neobyčejnou pílí sdělaný stavební řád - a jaké to řeči se hned zvedly proti němu - co to mluvil pan stavitel Jech? - Hle, jak lehko je stát se "slavným" - jediným otevřením úst! - - Poukázati na to považoval jsem za svou povinnost a nyní přistoupiti míním k vysvětlení osudného toho zjevu, jakého posud u nás nebylo. - - V boření Prahy a jejím zastavování domy, které Havlíček tak trefně nazval jménem Wohnmaschin nevidíme, než poslední stanici derutního úpadku národního našeho vkusu, domácí kultury vůbec, poslední, uzavřený a hotový už proces onoho falešného a po výtce renegatního studu v nás, který vinou měst na venkově nejdřívě zabil kroj, pak národní poesii, zvyky, obřady, ryzí český mrav, nyní už styděti se začímá i za svůj příbytek i staré dobré jméno. Jistým lidem nezdá se už být v souhlasu s požadavky tak zv. "moderních" dob - aby se Malá Strana - jmenovala Malou Stranou, ale Menším Městem pražským! - Na jiném místě podáváme projev francouzského časopisu "L´Echo de Paris" o podobném říkání v Paříži a Avignonu. +) (+ Rozhledy z 1. března t.r.) Pánové na prstech si mohou vypočítati, jak svět jednou bude o nás soudit, až zví, na jak ubohém stupni kulturního vývoje jsme stáli v těchto dnech, když ve jménu komunikace +) (+Připadá mi to, jak se trefně vyslovila duchaplná jedna duše, zrovna tak jako kdyby si někdo k vůli komunikaci vytrhnouti dal zub, aby volněji mohl dýchat!) (ta brána v Avignonu také překážela francouzským konšelům v komunikaci!) dovedli jsme zbořiti nejen jednu památnou budovu, nejen jednu bránu, ale zbořiti na sta těch budov a zkaziti jsme dovedli celé, ve své charakteristické podobě, na celém světě jediné město!? Necítí tu nikdo ještě zodpovědnost své osoby za děsné to dílo? Nejsme tak naivní, abychom se domnívali, že projev francouzského listu o případu s naším úplně totožný nějaký účinek míti bude na duši celé polovice městské rady. Víme dobře, že pýcha našich bourgeois nad sympathiemi francouzského tisku k nám u politického tatrmanství začíná, ale také přestává. Žádat víc, jaký by to byl sebeklam. Ale to nebyl také jediný a pravý důvod, proč jsme projev francouzského listu otisknouti dali. - Uvádíme projev ten z toho důvodu, abychom nastavili zrcadlo žurnalistice naší a ptáme se: Je možno, aby vandalisační system v rozměrech tak nehorázných cynicky a zatvrzele prováděti se směl tam, kde správa veřejného mínění leží v rukou tak vzdělaných, své superiority vědomých a proto mocných, jak tomu je ve Francii? Pozdvihnouti hůl v takovém případě není činem žádné brutality - naopak je to akt čistě humánní, sebevědomé noblessy. - Tím se také francouzská žurnalistika stala slavnou a mocnou - poněvadž se v rozhodujících svých listech neprovozuje jako řemeslo, ale krásné, pro svůj vysoce kulturní význam všeobecně milované povolání. - Je to ohromná výhoda pro národ, a přiznám se, kdykoliv takové číslo francouzských novin držím v rukou, závistí třesou se mi ruce, a hanbou div neshořím - vzpomenu-li si, jak tyto záležitosti obstarávány jsou žurnalistikou naší. Od dob Havlíčkových nemáme o také slasti bezmála už ani ponětí. - - Přes to, že bourgeoisie francouzská není o nic lepší než bougeoisie naše - zásluhou vysoce vzdělaného tisku jen za cenu veřejného, i od bourgeoisie samé pak pronásledovaného skandálu a la Avignon na okamžik, - ale jen na okamžik domoci se může oné oblbující moci, k jeké se pravidlem skoro dostává bourgeoisie naše. Lomoz francouzského časopisu stačí, aby stupidní maire pro zboření věže v Avignonu přišel o starostenské svoje místo: - jaký rozdíl mezi státem a státem, inteligencí a inteligencí, vlastenectvím a vlastenectvím! - Stačí zazvoniti v allarm, a spravedlivý hlas francouzského listu vzbudí hned nadšení, rage, celá armáda dobrovolníků okamžitě spěchá na pomoc - - - A čím jest Avignon proti krásám Prahy, čím jeho význam pro Francii proti historickému významu Staré Prahy pro nás? - Nemá všechno právo William Ritter prchati z místa hanby a zaříkati se, že na sebevražednou tu půdu víckrát nevkročí, nemá všechno právo pí Pailleronová spínati nad námi ruce a na omluvu naši vymýšleti si, jakoby se to Němci ze msty dopoouštěli na nás vraždy kulturní!? Tento nedostatek porozumění a činného účastenství od shora až dolů v záležitostech sebe důležitějších, jakmile jen trochu sahají mimo hranice denního myšlení a starání - ta zvláštní nepotřeba zájmů, které by jen trochu nesly na sobě ráz sváteční - to stojí za mnoho přemýšlení! - My hlavní příčinu toho zjevu přičítáme našim novinám, tomu zlořádění politického tlachání, zaměstnávání národa jen jedním a to ještě nejpovrchnějším způsobem a v úplném zanedbání všeho, co se nehodí do krámu osob neb stran. Ale i to je pouhé ovoce něčeho z daleké minulosti a Masaryk je na dobré cestě, dedukuje-li celou mizerii přítomné doby ze zrady na původních disposicích našich buditelů. - A už ta okolnost, že poměrně tak pozdě došlo k tomuto poznání dokazuje, jakou strašnou minulost jsme to měli za posledních 30 let. - Odtud plyne všechno. - Je proto úlohou jiných, aby svou duší obsáhli celý obraz úpadku veřejného života ve všech jeho směrech a vrstvách a především tam, kam jednotlivci zasáhnouti nezbývá ani kdy. První, co se nám staví na oči v revisi přítomného stavu je: nízké vzdělání našeho národa - je následkem špatné politiky, nebo špatná politika následkem špatného vzdělání? - Tu, myslím to vězí a je proto povinností nejen Masarykovou ale nás všech pátrati, v čem a kým zaviněna byla nízká naše úroveň, s které se na svět díváme. Ne dotýkat se těchto věcí, ale přímo odtud vycházet, - vždyť to právě ať tušením ať přímým rozkazem bylo podstatou humanity a humanismu z tehdejších dob - - - Tu půdu vinou buď neschoných, nedostatečně vyvinutých nebo obmyslných, ctižádostivých, sobeckých a jen ve světle svého prospěchu (strany) národ pojímajících lidí pod sebou jsme ztratili. - I to svědčí o prudkém úpadku národního i lidského vědomí, že tak mnohý duch není už ani schopen uvědomiti si tuto pravdu, nebo co ještě horší je, i ti, co cítí celou pravdu této výčitky, ošívají se před ní a oči loktem si přikloňují, aby světla neviděli, poněvadž viděti nechtějí: stydí se veřejně přiznati pravdu tomu, kdo ji vyslovil. Vrchol národního tmářství! Ve svém článku můžeme jen narazit na některé okolnosti, demonstrující úpadek našeho vzdělání, které v celkovém obraze naší společnosti žádají rozboru zvláštního. Odbočnými úvahami článek svůj obtěžkávat nemůžeme. Tuto jen několika slovy upozorňujeme na to, jak se bezpečně a rychle za úplné nevšímavosti před námi zodpovědných lidí vůdčích před se bral proces odnárodňování ztrátou a poznenáhlým mizením naší individuálnosti, resp jejího projevu v kultuře domácí. - S jednostranností do nedávna ještě pravidlem platnou, za dob Havlíčkových a Palackého neslýchanou, všechen náš pozor obracel se pouze k tomu, abychom se neodnárodňovali číselně a jazykově, ale zřídka kdo a jen jako namátkou měl tolik duchapřítomnosti a rozhledu v sobě, aby ukázal, že odnárodňování díti se může a děje se i v jiném, daleko nebezpečnějším směru: ubíjením kroje, lidové poesie, umění, poznenáhlým ničením národního, po celé století správně se vyvíjejícího vkusu a nahrazováním jeho bůh ví odkud sehnaným, procovstvím páchnoucím a z pravidla z nejhorší stránky napodobovaným modlařením cízí lžikultuře. - V boření Prahy slaví toto odvěké zlo všech Slovanů své nejdivočejší orgie. - tak jsme hluší už a slepí a prázdní, že tak mnohý i z nejčelnějších našich lidí vůbec ani nechápe, oč tu vlastně jde: že pobořiti kus Staré Prahy znamená doslovně zrovna tolik, jako spáliti několik svazků národních písní, v niveč obrátiti bohatství krásného musea, a zničiti celé kusy zbývající nám staré kultury - čin skutečně sebevražedný, jak se bez ohledu vyslovil William Ritter. Není jiného poměru mezi budovou starou, krásnou a budovou novou a la Jech nebo dům Výrobního spolku, než toho, jaký cítíme mezi národní písní a sprostou odrhovačkou. - Naši předkové básnili při stavění svých krásných příbytků, - každý ten arkýř - vížka - oblouk, nádvoří je toho důkazem, že požehnaní ti lidé nejen, že chtěli bydlet, ale ve svém stavení chtěli především žít - t.j. krásně, poeticky, mile žít. - Vymýšleli si proto svoje facady, své okrasy, dávali svým domům typická jména - bydleli u třech sluncí, u červeného raka, u zlaté ryby, u bílého beránka, u zlatého srdce a ne pod č. 7, 8, 6 - - 763. - IV. čtvrť. Celá propast v názoru na život mezi dobou tehdejší a dobou přítomnou a ničemnou leží v rozdílu jediného toho detailu. - Jak dokonalý je tento úpadek našeho vkusu dnes, jak hrozné minimum porozumění pro všechny tyto věci v nás zůstalo - možno doložiti výroky osob, od nichž by se toho nikdo nenadál a jejichž slovo jen dotvrzuje bídu naši na celé čáře od shora až dolů a na celou šíř. - - - Není tu žádnou vzácností i sebe horibilnější nesmysl. - Tak jsme četli v jednom feuilletonu: Kdož ví ostatně - bylo psáno na místě jinak velice důležitém - nebudou-li naši potomci po 200 - 300 letech zrovna tak obdivovat se architektonické kráse nynějších našich činžáků, jako my se dnes obdivujeme starodávným našim ulicím? - Není pochyby, budou-li naši potomci zrovna takoví, jako citovaný námi pán, bude tomu tak, - ale jakého stupně duševního vývinu je k tomu třeba, aby se někdo neostýchal doložiti svoji úvahu i tím: je prý zajímavo, že hnutí pro zachování starých budov vyšlo z mladých pokrokových táborů a že tito mladí, pokrokoví lidé objevují se tu - konservativci!!! Tedy asi zrovna tolik, jako kdyby někdo řekl: konservativci jsou ti lidé, kteří pro vojsko vyrábějí gulášové konservy! Bylo by těžko ubrániti se tu nehoráznému smíchu, kdyby tolik zeleného smutku nedýchalo z několika těch památných slov! - - Neuvádíme zde jména úmyslně, poněvadž jsme přesvědčeni, že dotčený námi pán tolik taktu v sobě má a dozná, a veřejně opraví chvilkový svůj blud - nicméně charakteristickým pro nás zůstává, že to všechno černé na bílém psáno je, že to všechno může a smí se psát i na místech rozhodujících - pro celkový obraz naší úrovně typických, že to všechno dovedou lidé číst a nejen číst - dovedou tomu i věřiti, dovedou se názorem tím i spravovat, ten výrok platí, poněvadž osoba platí a ta osoba i s žurnálem je naší bourgeoisii tak drahá a tak vzácná, že i nejdivočejší její nesmysl platí za mocnější zákon, než cokoliv dobrého a svatého stojí proti němu. - - Ubohý národ spravovaný ve svých tužbách - takovým veřejným míněním.! - Není pravda, že v celkovém tomto úpadku našeho vkusu a duševní úrovně rozhodují a rozhodovaly jen a jen síly zevnější a ty že mají a měly větší sílu a moc než reakce proti nim. - Pak by platiti musila také zásada, že hlupota má větší oprávněnost nežli chytrost, protože je zjevem přirozeným, pak by se vnějšími vlivy omluvit dala i krádež - I k té dochází z důvodů finančních. Všechno odvolávání se na jiné podněty nejsou než výmluva a lež, pohodlná v každém případě, jakmile se ví, že buď málo nebo nic se nepodniklo na zabránění zla. - Když nic se nevyková na zachránění tonoucího, vždycky se řekne: ach, vždyť by se byl beztoho utopil, už to byl jeho osud, mohl jsem se namáhat, jak jsem chtěl, dobře že jsem nešel. Lépe zůstat na břehu, aspoň se nesmočím. - Jaké skvostná logika všech obránců tak zv. stávajících poměrů! - Právě na Moravě vidím toho denně příklad (jsem právě na hranicích toho okršku, kde falešná civilisace udolávat začala kulturu domácí ve zpěvech, zvycích, charakteru i kroji) jak sympatie a láska kruhů, které lid ve své naivitě povazuje za "vzdělané" - zvláště od té doby, kdy v život vešel etnografický ruch, nejen že zdržuje proces úpadku, ale dokonce i staré a propadlé už kultuře znovu pomáhá na nohy. A nestojí to ani nic víc, než nestydět se za naše lidi, dávat přednost jejich výrobkům před výrobky špatnými a cizími, nejen zevlovat, ale činně se účastnit jejich života, způsobu jejich zábavy, přiznat se svými hadry ku své inferioritě před nimi a lidu rozsvítí se ihned. - A že to se nikdy nedělo - naopak s hůry s úsměvem se pohlíželo na jejich konání - pravý opak se dál. Ne lid je vinen, ale ta strašná atmosféra té tak zv. naší intelligence, jejíž nevzdělanost považuje za vkus a napodobuje ho. Ale ta tak zv. intelligence a rozšíření jejích názorů nebylo by kleslo na tak nízkou úroveň, až na ten nejposlednější stupeň renegátství - kdyby nebyla bývala veřejným řízením našeho života tak nadobro opuštěna. - - Naopak při energické správě tohoto odvětví národního našeho statku mohli jsme se dožíti velkého rozkvětu a výjimečného postavení mezi národy všemi. - To nejnápadněji se jeví při Staré Praze. - Process renegátství tak daleko už pokročil, že nejen se jí nerozumí, ale dovoleno už je i všemi možnými zbraněmí táhnout proti ní. - A zatím za jiných, od prvopočátku v naší moci ležících, jen naší vinou a pro nevzdělanost naši zneužitých prostředků, - jaké jsme to mohli mít město! - Nejen že všechno staré, krásné a památné mohlo být zachráněno, jaké nové krásy mohly vzniknouty i tam, kde ničeho nebylo a - kde vystavěny nyní stojí obludy? To nejsou hallucinace, ale ze zkušeností, z dobrého i zlého poznání odvozené důsledky. - Mnozí odvolávají se u nás na příklad amerických měst. - Ubozí! - Nejen, že nedovedou posoudit, co na tokových amerických Vinohradech, Smíchovu a Karlínu je ošklivého, ale zapomínají i na to, že Amerika má svůj vysoce vytříbený vkus, jenom, že se nejeví v commis-voyageurských 15 patrových věžích Chicaga, ale tam, kde plutokracie americká pohodlí svoje především vidí v tom, aby bydlela krásně, poeticky, vkusně, nóbl, svoji metropoli Boston nestaví si proto ve způsobě našich vinohradských domácích pánů, - ale jde si pro vzory své do starobylého a krásného svého Edinbourgu, nebuduje svoje villy podle židovsko-německého vzoru a la Podbaba, Roztoky, Všenory, Chuchle a Krč, ale ví a vkusně cítí, že nemůže pohodlněji t.j. mileji a intimněji přes léto bydlet, než když si villu svoji se vším komfortem a vkusem uvnitř postaví ve způsobu poetických venkovských statečků a chat. - Naše severočeské a jihočeské dřevěné chalupy - s překrásnými svými lomenicemi, idylickými pavláčkami a svým šindelem nebo doškem, - s malovanými svými okenicemi, vyřezávanými okrasami a přístavky - - nejsou to modely k ville jako stvořené? - Ať vymyslí někdo něco jednoduššího a vkusnějšího a poetičtějšího, než je taková roztomilá chaloupka z podkrkonošských hor atd. atd. Překrásnou takovou villu vystavěl p. Beneš ve Slavkově na Moravě. - Londýn je jistě světové město - proč nezbořil své City? - Šíří se která města dovnitř? - Tu jen Praha má svou nesmyslnou privilej! Nám se dnes ovšem zdá, že úpadek je neodvolatelný, poněvadž příliš pokročil. - Než hlavní příčinou je to, že nejdeme s duchem doby, nejdeme za příkladem nejvzdělanějších národů jiných, - nevžily se do nás jejich zásady, nemohly se vžíti, nevěděli jsme o nich a nikdo se o ně nestaral. - Tak nejen že nechápeme pravou cenu svého statku, ale i kdybychom chápali, necítíme v sobě už ani síly dost, ani hotovosti, postaviti se dobrovolnému svému renegatství všemi směry na odpor. - Přes to však myslím, že je ještě čas, obrátit a aspoň to zachránit, co při dobré vůli a energické píli zachrániti se ještě dá. Ale pak nestačí prostě humanismus jen hlásat, ale především a vytrvale ve všech svých žurnálech při každé příležitosti pronásledovat ať už vědomé nebo slepé, z nevzdělanosti nebo zlé vůle páchané hříchy. - A to je, po čem voláme. - Tak mnohému a velikému zlu zabráněno bylo jen tím, že se lidem ještě včas operovaly bělmem potažené oči! I Norimberk byl svého času ohrožen židovskou hrabivostí podnikatelů staveb - ale Německo celé, všechen žurnalní i umělecký svět jak jeden muž byl hned na nohou a ztropil takový ryk, že každému zašla chuť na škodu jen pomyslit. Hle, jak se tu zachoval odvěký náš vzor - Nemecko! Totéž se opakovalo při ohrazení staré jedné budovy v Mnichově. Jakým právem smí se tu kdo z nás dovolávat rovnocennosti nebo dokonce i kulturní superiority nad Němci? Tentýž stavební ruch jak u nás, zavládnul kdysi v Mnichově. Hned tu bylo plno dobrovolníků, kteří se postavili proti a jako vzor příkladné úcty k starobylému vzezření svého města uváděli Prahu! - Může být ještě větší komiky nad tuto? - Jak chcete mít umění, literaturu a kulturu svou, českou, když všemi žilami nám utíká česká krev? Když se na všechny strany vypařuje a tratí ta zvláštní, českou vůní a přirozeným kouzlem dýšící atmosféra kolem nás? Ani cizina nežádá po nás nic jiného, než díla a obraz našeho života ovanutý tímto kouzlem, věci duchem i látkou odvozené z našeho a jen z našeho původu - - ve stylu českého člověka, - v typickém jeho podání. - Neruda proto napsal a musil napsat své Malostranské povídky, poněvadž přírodou i vědomě obdařen byl neobyčejným bystrozrakem pro duši, vnější i vnitřní poesii specielně českého člověka a života - ale bude někdo tak bláhový, aby tvrdil, že Neruda mohl něco takového napsat bez Malé Strany, v té podobě a v tom charakteru, jak ji Neruda cítil s celou středověkou, hluboce procítěnou, dějinami prozářenou její starinou? - Malá Strana se vším, jak je, předem určila ráz celého Nerudova talentu tak, že dnes si Nerudu bez Malé Strany a Malou Stranu bez Nerudy vůbec myslit nemůžeme, tak do sebe obě ty duše srostly, tak závislými se jeví jedna od druhé. Takovému pražskému konšelovi ďasa na tom záleží, máme-li o jedny Malostranské povídky víc nebo míň - jen když získá na svém domě o patro víc, ale může to být lhostejno nám, kteří víme, jaký účinek a vliv nejen na Nerudu, ale i na nás a celé generace měla Stará Praha v posavadní nezměněné podobě? Třeba nikdo z nás nenapíše nové malostranské povídky - přece všichni cítíme, jak Stará Praha, ten pravý, typický, celým okolím určený její život měl a má na nás svůj, Nerudou už jednou slavně vyslovený vliv. To cítí celý národ, a Neruda proto mu tak celým charakterem svého genia z duše promluvil. - A "Babičku", mohla ji Němcová napsat, kdyby třeba obrátila, nebo mohla obrátit oči svoje ne tam pod Krkonoše, ale do těch tříd, kde babičkami se stávají naše velkoměstské slepice? S vkusem a la Gottwald, Neff - s názory polovice městské rady? - Nejvyšší body celého našeho umění: Aleš, Mánes, Úprka, Chitussi, dovedete si je v celé jejich potenci představiti odtržené od jejich půdy, neodchované její domácí, naší, českou, v celém původním jejím charakteru založenou duší, jejíž cenu a odvěkou krásu tolik byli cítili? Na druhé straně, kdo vylíčí ten český snobismus, bezhlavý shon po všem, co se nóbl, evropským, velkoměstským, civilisovaným zdá, rys, ve kterém se česká a slovanská povaha u nás jeví tak roztomile hloupě po česku? To, že se naše veřejné mínění i literatura k takovým věcem neodnáší se superiorním humorem, sarkasmem, satyrou, melancholií, nebo přímými a neúnavnými protesty se strany publicistiky, - naopak, že i literaturou i svou publicistikou plaveme s tou třídou v jednom proudu dál, ztrácíme kompas mezi tím, co jsme a můžeme být a čím nejsme a nikdy nebudeme, ve formě úplného splynutí s národy stejně otřelými, jako svou bougeoisní vrstvou jsme už dnes. To všechno podporuje a urychluje srázný úpadek národní naší individuálnosti, tak že za chvíli nebudeme chápat, co vlastně na nás je tak cenného, když jako národ samostatný a svou kulturou opatřený dávno už neexistujeme, celý svůj kroj a stroj, vnitřní i vnější po jiných máme a od Němců na př. se lišíme pouze jazykem? - - A bylo to, jak známo, tragickou vinou nebožtíka Schauera, že rukou cynickou, ale spravedlivou strhl hadr frase s této zahnisané bolesti a se smíchem pravdy své vědomého člověka přímo prstem na ni ukázal. - Zle se vede takovým lidem v národě a Schauer také proto byl podle všech pravidel národní naší inkvisice ihned sbit a bezmála na místě zabit. V této cizí, odnárodněné, renegatní atmosféře není se ovšem co divit, že dojíti mohlo a muselo k takovým brutálním koncům jako je boření Staré naší Prahy. Stydět se za svou řeč - platí u nás za hanbu. Ale stydět se za tento skutek, - není už hanbou. - A to, že příkrost onoho se cítí a tohoto necítí, - poznati nejlépe, co při úplném zanedbávání všeho vzdělání ostatního mimo jazyk - mimo národnost nejen úspěchem zakončeno býti nemohlo, ale naopak, konec nemohl a nemůže býti jiný než je. - - - Jaká potom má být politika vyžadující filosofického vzdělání, myšlenkové zralosti, vědecké průpravy a přesvědčení na uvědomělých principech všeho, co je našeho od a až do z? - Nejen nedostatek politického vzdělání, ale vzdělání vůbec brání nám, abychom se dostali na cestu pravou, pevnou a svou. "Tísnivý pocit malosti se v nás nevyhladí, pokud se neodhodláme žíti životem svým vlastním a žíti životem tím cele a důsledně", - praví Masaryk o naší politické budoucnosti - ale jak je možno žíti životem svým vlastní a žíti životem tím cele a důsledně, když bez povšimnutí a bez trestu prvních našich žurnálů bezmála všech i těch, kde humanismus nejvíce se hlásá, díti se může něco tak po avarsku sveřepého jako je ožebračování lidu i o poslední zbytky jeho - krás!? - Následky toho všeho začaly být ovšem pro naši věc strašny. Bestia trimphans objevila se tu rázem jako vševládnoucí paní a měla na tisíce hlav. - Byl to jenom jeden dráp, který zasáhl městskou radu, všechny ostatní rozlezlé byly po celém národním našem tělese. Nebýt několika pro věc zapálených a nyní po většině v umělecké komissi shromážděných hlav - nechybělo mnoho a byli bychom skončili snad, jak skončil Schauer - tak mizerná byla podpora ze strany vnější. - Pěkná podpora! - manifest ještě ani nevyšel, jen se o něm šuškalo a "Národní Listy" - ty historické "Národní Listy" pro celý charakter našeho života za posledních 30 let - ve středu před Velikonocí, tedy těsně před vydáním manifestu vystoupili proti němu zvláštním článkem, jehož autora nesmíme tu zamlčet, aby se naposled neztratil našim memoirům. - Byl to pan Scheiner - Sokol! - Za to pan Kuffner věnoval naší myšlence velice sympatický feuilleton. Jestliže mnozí - a k těm se rádi známe i my - svedeni klouzavým, zdánlivě hned na tu, hned na onu stranu se potácejícím způsobem psaní páně Kuffnerova v podráždění neměli v sobě dosti duchapřítomnosti, aby pozor dali, na čí stranu se obrací poslední kývnutí jeho péra, jestliže s námi i mnozí jiní celý jeho projev nesprávně vykládali a nesprávně četli - při opětovném a bedlivém čtení v klidu zjeví se každému projev p. Kuffnerův ve světle nejsprávnějším. - Byl a je cele pro nás. Nápad páně Kuffnerův, v jiném feuilletoně vyslovený, o zřízení jakési restaurační místnosti (není prý ani kam cizince zavést), nápad korunovaný městskou radou ihned tím, že něco podobného zříditi míní v budově nebo pod budovou staroměstské radnice +) (+Jak je hned ochotna, jen když trochu jí jde něco pod vous!) - zůstává ovšem podle našeho mínění nesprávným. I způsob, jakým naloženo bylo s manifestem za zachraňování Staré Prahy, podepsaným přece nejen námi, ale imposantní řadou dobrých jmen - stojí za vzpomínku a rádi jí věnujeme několik slov. - Na druhé, na třetí místo, ba v jednom místě až k samým insertům vystrčeno bylo provolání k lidu - první místo nezdálo se být jeho důstojno - to odjakživa spachtováno bylo volbám lidí a la Černohorský, to místo vyhraženo bylo provoláním ve prospěch sbírek na pomník mužům, jejichž památka tolik ztupena byla právě tím, proti čemu nuceni jsme byli manifestem vystoupit. Trvalo opravdu několik jen dní a úvodní místo našich denníků otevřeno bylo provolání ve prospěch pomníku Palackého - podniku tedy nepoměrně důležitějšímu, než všechno, co v jeho duchu se Starou, historickou jeho Prahou souvisí! - Ten pravý pomník jeho ducha se kácí, i miliony se na to vynakládají, na nový okázalý peníze se sbírají, na jedné straně urážka, na druhé lichocení slavnému jeho jménu, jest možno si představiti větší rozháranosti, větší nesjednocenosti, větších a stupidnějších odporů v našem životě.? - Zajímavo je, že z denních žurnálů jediný "Hlas Národa" se zachoval k věci opravdu pěkně: psal řadu úvodních článků o zachování staré Prahy z péra dr. Boháčka, přinesl i brillantní feuilletony z péra Jana Liera. "Česká Politika" přes to, že před vydáním manifestu přinesla několik nepěkných článků ve smyslu tehdejšího regimu městské rady, nebyla proti nám, naopak - než to jí nebránilo ponechati místo blbým vtipům svého opravdu monstrózního feuilletonisty Hrdiny, jehož duši celá akce patrně byla velice nepohodlna. - Ostatně takové zjevy vyskytují se v našich žurnalech téměř napořád - zvykli jsme jim už. - Zásluhou pana M. K. Čapka ostatně rok už před vydáním našeho manifestu úvodním článkem upozorněna byla veřejnost na ohrožení starobylého rázu slovanské Prahy. Znamenitě myšlenky naší se ujala také "Česká Stráž." Také "Čas" - dávno před námi zvláštními články věnoval ideji té patřičnou pozornost a porozumění. - I po vydání manifestu dobře se věci ujal, ale veřejnosti je posud dlužen vysvětlení, co mínil svou Šípů hodnou statí o "akci pro zachování zeleného rázu Paříže"? - Vysvětlení toho skutku zůstane nám Čas" dlužen i na dále. - Z ostatních listů "Radikální Listy" osobně jsme prositi musili za to, aby ve prospěch náš vystoupily a energicky při ní setrvaly. Přinesly článek nedávno, od té doby zavřely se vody zas. "Národní Listy" - ale vždyť je tolik lidí denně drží v rukou a bude kde kdo vědět, jak se tu zachoval "velebný" náš list. Z ostatních, venkovských a moravských listů redakce buď přímo jsme musili vyzvati, upomínat a po většině i sami články svoje psát, aby nezůstaly pozadu. - "Rozhledy" přinesly článek "Skutky Konyášovy", - "Lid" a "Ruch" nic. - V "Osvětě" psala pí Tyršová. - Upřímně a vroucně ujal se věci "Nový život". - V "Naší době", orgánu hlavního obhájce humanismu Dr. Masaryka, mimo malou zprávu, tuším, neujal se této věci nikdo a toho nemá kdekomu být líto? Divný věru zjev! Krásně se v tom ohledu chovají "Volné Směry". Přátelé "Moderní Revue" leží posud v žitě, ale slíbili povstati ihned, jakmile ve svém středověkém vzezření ohroženy budou Antwerpy nebo Amsterodam. Může být, že i my sami jsme se dopustili leckterých chyb ve své taktice - proč ne, nejsme tolik prohnaní, abychom věděli, že nadšení pro dobrou věc musí se mechanicky sbubnovat s revolverem přímo na prsa - byli jsme dost naivní, že jsme očekávali: když ne esthetické porozumění, že aspoň ta všude tak vyhlašovaná láska ku staré, historické Praze vyková tu svoje poslání - mnoha chyb mohli jsme se také dopustit zvláště tím, že jsme od lidu a veřejnosti čekali víc, než, jak vidíme nyní, mohli dát - nebyli jsme na to připraveni a zůstali jsme proto silně osamoceni. - Ale je to naše hanba? Čí je to hanba vlastně? - Toho, kdo prosí, nebo toho, kdo se prositi dá? Není už dost velikou chybou, když je vůbec v záležitosti takového druhu domlouvání, upomínání zapotřebí? Tu není jen ve hře Stará Praha, tu se sbíhá otázek víc a prvního řádu - snad víc, než sami dnes uhodnout můžeme - jak je tu možno mlčet? Hned po vydání manifestu došel z uzavřeného území+) (+ Pana Jaroslava Kampera při této příležitosti prosím, aby se nerozpakoval a konečně užil charakteristické korespondence, kterou v rukou má) (přihlášky odtud ostatně byly nejčetnější!) dopis prosté jedné ženy, jejíž projev nesmírně dojímal a nás přesvědčil, že otázka Staré Prahy má v sobě silně národnostní, jazykový element. - Nechápe nikdo, že prostý, srdečný ten list prosté ženy větší cenu má než imposantní mlčení všech našich králů? "Umělecká beseda" už po několikáté vykonala znovu svou povinnost. - Ale kde zůstal spolek českých spisovatelů "Máj"? - Či skutečně má být spolkem jen literárních pensistů a nic víc? - Jiné žádné váhy v sobě necítí a nehledá? Jak se potom má státi někdo členem spolku, který při nejdůležitějších otázkách naší historie zůstane v žitě? Manifest byl přeci zavčas spolku zaslán - zůstal však beze vší odpovědi před tím i na potom, ba někteří členové "Máje" zvláště vyzvaní svůj podpis i odepřeli, jiní vůbec neodpověděli, jiní se přihlásili chytrácky teprve, když manifest podepsati se neostýchalo přes sto nejčelnějších jmen +) (+ Pan Herrmann, předseda, vůbec neodpověděl, pan Šimáček výslovně svůj podpis odepřel, pak dodatečně teprve se přihlásil, pan jednatel Štech svůj podpis obyčejným listem dal, ale rekomandovaným listem ho pak odvolal!) - Či zdál se pánům manifest příliš prudkým? I to by zajímavo bylo vědět - zda prudkým se zdá českému spisovateli to, čemu podpisu svého odepříti se nerozpakoval ani Dr. Mattuš, Dr. Rieger atd. - lidé osmdesátiletí - těžce nemocní jako P. M. Kulda! Také klubu českých poslanců zaslán byl manifest k podpisu a kolik jmen se tu sešlo? - Ale tomu zjevu jsme konečně už dávno uvykli a víme: než s českými poslsnci až na dobré výjimky jednati o takových záležitostech, snad vděčnější by bylo zahráti si s nimi maxla. Kde zůstalo to naše, ach, bodré naše studentstvo? To studentstvo, které v takových věcech mívalo srdce nejcitlivější? Kam se to všechno podělo? - Nešťastná strana, která je od těchto čistých věcí odváděla a hnala je do nejšpinavějšího kouta světa - politiky! Tabula rasa. Kde zůstali slavní přátelé národní naší individuality? - Kde vůbec i nejbližší moji přátelé, kteří akci se mnou začali? Česká akademie nezůstala svou odpověď dlužna. - President Hlávka sice svého podpisu přese všechno přemlouvání nepřipustil, ale akademie podala odpověď aspoň nepřímo, kvitujeme s rozkoší. - Ale to svět neviděl, - když v nebezpečenství stojí Praha, jak je možno začít okresem kolínským!!! Celkový dojem, jaký na nás učinilo chování naší veřejnosti v rozhodné této chvíli, je škaredý. - - Kde se věci ujali, brzy přestali. Otázka pražských prostitutek těšila se vytrvalejší a důslednější podpoře než osud celé Prahy. Tak se nám zdálo, jakoby celá ta akce od jednotlivců i korporací považována byla za osobní plaisir několika osob. - Říkalo se nám "nadšenci", zcela správně na rozdíl od lidí, kterým se říká zase jinak. - Jakoby se jednalo o zásluhu a vítězství jednotlivců a ne proniknutí zásad, zrevoluciování posavadních špatných názorů! - - V tom právě leží nejhlubší smutek našeho života, že tak málo lidí je schopno lepších snah, že mimo ně nikdo nechápe a není schopen věci se zaujat k vůli věci jako záležitosti všem nám společné a drahé, že si tolik lidí myslí, jakoby zachování Staré Prahy bylo otázkou několika nás. Divně se pak dívá člověk na každého, kdo buď ostentativně nešel s sebou, jak měl, nebo mlčel tam, kde mlčet neměl. - Dobře-li rozumíme "Modlitbám k Neznámému" Sv. Čecha následovně se o tom vyslovil: Já ve svém šiku bojovník byl chabý, A tu nemůžeme pominouti mlčením ani toho významného faktu, že mimo podpis svůj buď málo nebo nijak nezasáhli v těžký náš boj přední naší básníci - Svatopluk Čech, Vrchlický, Zeyer. - Svatopluk Čech aspoň veřejným, energickým listem vyšel nám plně vstříc, Julius Zeyer učinil tak nepřímo svou zmínkou o krásách a poesii Staré Prahy ve své přednášce o Vojtovi Náprstkovi. Mimo to i k předmluvě k Zeleného knize "Bedřich Smetana", krásný pronesl úsudek o vandalství. Pravil výslovně, že Praha zachvácena je moderním šílenstvím, ale ukázalo se, to že nestačí, a události (jmenování umělecké komisse) daly nám za pravdu, že vítězství myšlenky při větší podpoře se strany vnější a zvláště mocných těchto jmen mohlo být hlubší a snad i celé. - Vzdělání těchto tří mužů nemůže a nesmí nikdo bráti v pochybnost, rovněž tak ne dobrou jejich vůli a lásku k poetické naší Praze - nezbývá tedy než skrovné jejich účastenství vysvětliti si loyalně aspoň jiným způsobem. Je pravda: není možno vždycky se angažovat pro věci byť srdci sebe bližší, - poněvadž všechen čas a píle, všechna enegrie a duševní hotovost věnována je jiným, neméně důležitým věcem. I to je pravda, že situace byla skutečně beznadějná - boj s pražskými konšely, resp. s omezeností celé jejich polovice nebyl nijak lákavý - chápem, že se zdánlivě marnému tomuto boji tolik lidí vyhnulo. To všechno chápeme plně a do poslední písmeny - nicméně nedovedeme se ubránit jisté hořkosti, uvedeme-li si na paměť, že otázka Staré a ohrožené Prahy má snad větší důležitost než na př. affaira s Hálkem, (Vrchlický - Machar), boj s vandalismem zrovna takovou váhu jako boj s politickým tmářstvím, (Sv. Čech), budoucí vzhled Prahy nemenší cenu než vyvrácení celé řady předsudků v ohledu špatně chápané poesie (Předmluva ke Karolinské epopeji), - - - vždyť právě tyto předsudky zaviněny byly hlavně tou zlou, ničemnou atmosférou mrzce chápané modernosti, kterou především je třeba rozehnat, aby i v názorech našich o kráse nadešlo pravé světlo. - A hořkost naše je tím větší, čím určitěji se nám staví na mysl světlý příklad, jak by se tu byl asi zachoval právě ten obhajovaný Hálek, jak Neruda, jak Havlíček. - Dovede si někdo představit, že by tito mužové dali dojít k této kapitole naší úvahy? Já ne a přiznám se, že v průběhu celého článku necítili jsme tolik lítosti v sobě jako na tomto místě, kde takto psáti musíme. - Za to vláda na podnět šlechtice Schoenborna ústy ministra Gautsche s radostí, plně a energicky vyšla našim snahám vstříc a prohlásila, že tuto ideu vždycky hájiti a podporovati chce. Ze všech kruhů nejcharakterněji, vůči svému významu svrchovaně kavalírsky zachoval se v dané věci Zemský Výbor. - Nejen, že obci pražské rozdává "šňupky", jako naposled v příčině dvou nově postavených a nad ustanovenou míru vyvýšených stavení v Ostruhové ulici, - nedlouho po vydání manifestu vyslal neprodleně pp. dr. Frantu a dr. Murdu na studijní cestu po Německu (Mnichov-Norimberk-Drážďany), aby pátrali, jak důstojný ráz svého města hájí jinde. Vrátili se s bohatým materialem a přednášeli o něm na schůzi Pražského klubu, kde svým sdělením , jakož i zněním nového stavebního řádu určeného pro sněm král. českého +) (+ Odtud ten chvat v Praze s bouráním všeho, co se ještě v čas sbourati dá.) vyvolali neobyčejnou sensaci. A ku podivu: nic noviny, které dovedou vyslat zvláštního referenta ku popravě vraha Köglera, redakce našich Moniteurů, které s takovou rozkoší dovedou lid oblbovat sáhodlouhými články o zavraždění nevěstky, slavní naši restauratéři duševní žízně národa - mimo konstatování sensace nedovedly o obsahu této sensace přinésti, než několik na drobno buď do odpoledníku nebo do denních zpráv zastrčených řádků tak, aby jim dosti míst zbýti mohlo pro ostatní zprávy o zlámaninách noh, pomatených mozcích, sebevraždách, Monte Carlu, bankrotech, podvodech, bálech atd. jako s čím už český mozek rád bývá přecpáván. Za těch okolností nebylo divu, že celý národ k naší věci zůstal vlažný. Tentýž národ, který stále bude říkat "naše stověžatá matička Praha" a při tom tupě přihlížeti bude k tomu, jak mu všech těch sto věží zastavovat budou mořem ohavnou břidlicí +) (+ Pan arch. Mocker nahradil jí na Prašné bráně krásný, s šířkou srostlý prejz a odklidil s věže starodávké hodiny a jak známo břidlicí okrášlil i Karlštejn.) krytých činžáků, tentýž národ, který neustále na jazyku má, "naše drahá, krví předků posvěcená" Praha - a bude mrtvě přihlížet k tomu, jak mu před očima klenot jeho rozšlapávají. Ale jak měl mluvit, jak se měl zachovat ten lid nevědomý, nevědoucí, němý, hluchý - nevzdělaný, čekající až teprv co mu řeknou předáci? A co mu řekli předáci? - Až na ten podpis svůj pod manifestem - téměř nic. Tak je všechno zanedbáno, politikou z obou stran zdemoralisováno, že nic, co leží mimo bažinatý tento kruh nenalezne v lidu ohlasu! A přece v nás i v nejširší veřejnosti v lidu to ještě je, - jakési udušené svědomí, špatnou kulturou a špatnými názory utlačený instinkt dobrý v něm žije. - Schopnost k realizaci by tu byla. - Je umrtvená, ale není mrtvá, - zvoní sice třetí zvonění, ale je ještě čas, - otevřít lidem oči, ujati se jich. - Ale to žádá: Silou pokud možná největší a nejplnější vrhnouti se právě v toto pole a za pomoci jiných, cizích zemí, za podpory před námi jedoucích a už vítězných mocností (V Anglii W. Crane, Ruskin, Morris) - vynést na povrch ututlané síly pravé kultury a povznésti je na stupeň vznešené vášně, která už nepomine. - Úpadek zpět zas do nové tmy je možný pouze z neuvědomělosti, nevzdělanosti. Při lásce vědomé, živě cítěné, přesvědčením a vzděláním nabyté je nemožný. Než, spěcháme ku konci svého článku. Jeden pocit při tom máme, že bychom nevíme co byli za to dali, kdyby k některým jeho partiím vůbec nebylo musilo dojít. %/%/%/%/% Ze všeho předcházejícího jde na jevo, že těm lidem, kteří dnes veřejnou správu města Prahy drží v rukou, zvůli jedné polovice nemůže a nesmí se ponechati na pospas osud krásného vzezření Prahy, poněvadž vkus celé této nebezpečné polovičky městské rady je naprosto převrácený a docela různý od toho, který v evropském i našem smyslu je jedině možný a jehož cenu už před 50 lety Havlíček tak určitě chápal. V městské radě je několik bystrých a dobře sformovaných hlav i se starostou p. dr. Podlipným v čele. Máme v něho neomezenou důvěru a jsme přesvědčeni, že se mu podaří přesvědčiti i ostatní o důležitosti a spravedlivosti následujícího návrhu: 1. Než projednán a schválen bude nový radikálně změněný, obcházení zákona naprosto nepřípustný, všemu dalšímu vandalisování přítrž činící stavební řád, - nechť rozhodnutí umělecké komisse má sílu absolutního, neodvolatelného, opačnému usnesení městské rady nebo jiné komisse v nižádném případě nepodlehajícího rozhodnutí. 2. Umělecká komisse s touto nezmenšenou pravomocí a v uvedeném námi významu nechť v platnosti je ponechána i po schválení stavebního řádu toho, aby vždycky tu byla jistá instance, která by včas zabrániti mohla případnému rušení, obcházení nebo špatnému vykládání stavebního řádu. Členové umělecké komisse buďtež řádně honorováni, poněvadž nejsou povinni, aby zdarma a chytře napravovali, co jiní z hlouposti a za peníze byli zkazili. +) (+ "Sind wir doch alle so! unsere Narrheiten bezahlen wir gar gerne selbst, zu unseren Tugenden sollen andere das Geld hergeben." Gothe) 3. Sbor umělecké komisse budiž neustále doplňován a rozšiřován novými, k tomu způsobilými, ale uměleckou komissí samou přímě zvolenými členy. +) (+ Ne tedy, jak se stalo na posled, že na místo odstoupivšího a pro naši věc oddaného p. arch. Bělského - jmenován byl do umělecké komisse městskou radou člověk jako je p. Münzberger, pán kterého od Dr. Čerhonorského dělí snad jen titul! - Krásná by to byla za chvíli umělecká komisse!) 4. Umělecká rada nechť má právo rozhodovati nejen o zachování starých a krásných, ale i o utváření nových části města, po případě i jednotlivých stavení. 5. Umělecká rada měj i právo, dle nabytých zkušeností a nových, nyní snad nepředvídaných poznání, přičiňovati i doplňky k obnovenému stavebnímu řádu. 6. K poradám umělecké komisse, zavčas v dennících ohlášených měj přístup veřejný tisk. Všechno ostatní zůstaveno býti musí taktu a svědomitosti umělecké rady, o jejíž píli, lásce a zdatnosti nemůžeme míti zatím pochybnosti pražádné. Tím vším není žádáno mnoho, naopak, - uváží-li městská rada ohromnou svou zodpovědnost v těžké této záležitosti, zjeví se tyto požadavky vítanou příležitostí, vrátiti svému sboru všechnu důvěru, která zvláště v poslední době rovnala se už bezmála nulle. O tom, že skutkem tím městská rada předejde všem jiným, při opačném jednání velice možným domněnkám, jakoby to ani nebyl zájem Prahy, ale jednotlivců, který jinak jednat velí - ani už nemluvíme. Tři miliony vypůjčených peněz městská rada v rukou má, tři miliony zlatých míní si ještě vypůjčit. Je nyní na městské radě, v jakém směru těchto peněz využije, zda ku prospěch Prahy nebo k její potupě. Aby však nebyla možna domněnka, že tu zodpovědnosti volána je městská rada celá, en masse, dodáváme, že tu před budoucností zodpovědným se číní každý přísedící zvlášť - a rozšiřujeme proto svůj návrh i v tomto směru: Bude jen v zájmu každého jednotlivého člena městské rady, když státi bude na tom, aby o všech návrzích týkajících se přestavování Prahy - hlasovalo se dle jmen. Jsou v městské radě mužové dobrého zrna, ba někteří z nich trpí jistě pravá muka při rozhodování o věcech jim drahých a bylo by proto nespravedlivo, aby pohana jedněch stihla i nevinné, třebas v menšině. Toho dopustiti nemají práva ani nejzarytější vinníci a proto myslíme, že se oběma stranám stane tak po právu.
Diváky 7. března 1897 |