Jednatelská zpráva za rok 2005

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 1/2006)

Jednatelské zprávy v minulých letech začínaly vždy nějakou variantou této věty: uplynulý rok byl z hlediska činnosti Klubu podobný jako roky předchozí – řešily se starší kauzy a přibývaly nové, neméně závažné. Jejich autorovi tento začátek vzhledem ke své nevalné originalitě působil vždy vrásky na čele. Letos lze bohužel konečně použít začátek zcela odlišný. Rok 2005 byl totiž pro památkovou péči rokem klíčovým a lze říci osudovým. Obor, v posledních letech nepříliš atraktivní a značně uzavřený do sebe, se náhle ocitl v první linii politického zájmu. Až potud by bylo takovéto konstatování vcelku pozitivní. Bohužel je třeba dodat, že tento zájem nebyl veden snahou napravit hlavní nedostatky památkového systému nebo posílit pozice a prestiž oboru. Po třech měsících radikálních personálních čistek a systémově nesystémových změn se památková péče nachází ve stavu faktického vnitřního rozvratu, dána zcela napospas rozličným ekonomickým a lobbystickým zájmům.

Klub Za starou Prahu sehrál v dosavadním průběhu této krize mimořádně důležitou roli, neboť jako jediná odborná instituce dokázal včas reagovat na radikální kroky ministra Jandáka a průběžně nazývat věci pravými jmény. Opět se tak ukázala nezastupitelná role Klubu v systému památkové péče, která se pod taktovkou nového ministra stává čím dál více institucí řízenou zájmy politickými, ekonomickými a až v poslední řadě odbornými. Byl to právě Klub, který jako první upozornil, že hlavní slovo v památkové péči převzala skupina zástupců komory architektů vedená dr. Plosem, kteří prosazují výrazné oslabení vlivu památkové péče a vznik tzv. „autorizovaných památkářů“, kteří by byli placeni přímo investorem a jejichž posudky by de facto nahradily stanoviska památkového ústavu.

Shodou okolností začala památková krize ve chvíli, kdy byly dokončeny texty pro bilanční věstník Klubu, který shrnuje hlavní problematické trendy v porevoluční památkové péči. Bilance tak není touto krizí dotčena a věnuje se tomu, co je pro pražskou památkovou péči opravdu podstatné a od čeho počínání ministra Jandáka jen odvádí pozornost – totiž od problematického rozhodování magistrátu, který nerespektuje názory památkového ústavu, od dlouhodobé a zjevně záměrné absence závazných regulačních podmínek v Pražské památkové rezervaci a zejména od skutečnosti, že velcí investoři začínají být čím dál tím více zájmově propojeni s odpovědnými komunálními politiky. Politickou pacifikaci památkového ústavu je třeba v této souvislosti vnímat jako potenciální zánik poslední státní instituce, která se v systému pražské památkové péče snažila upřednostňovat ochranu památek před investorskými a politickými zájmy. Tragické a dalekosáhlé důsledky této proměny pro ochranu památek v Praze jistě není třeba nijak zdůrazňovat.

První velkou kauzou loňského roku byla plánovaná demolice Libeňského mostu, pozoruhodné stavby významného meziválečného architekta Pavla Janáka. Při schvalování tohoto nepochopitelného záměru došlo k situaci, která je pro památkovou péči v Praze typická. Národní památkový ústav vydal k demolici nesouhlasné stanovisko a navrhl most prohlásit kulturní památkou. Odbor kultury a památkové péče magistrátu naopak demolici schválil a vyjádřil se, že prohlášením mostu za památku by byl degradován samotný akt prohlašování kulturních památek. Ministerstvo kultury nakonec most památkou neprohlásilo, a to zejména s poukazem na údajný špatný stav mostní konstrukce. Jak ale ukázaly nezávislé statické posudky, mostu schází jen pravidelná údržba a je po celkové opravě schopen bez problémů sloužit další desetiletí. Libeňský most je tak odsouzen k zániku i přes to, že se jedná o významnou architektonickou památku a že jeho stav není zdaleka tak špatný, jak tvrdí hlavní investor akce, kterým je pražský magistrát. V současné době se Klub ještě pokouší most zachránit prostřednictvím svého dceřiného sdružení Za krásnou Prahu, které je zde účastníkem stavebního řízení.

Prozatímním vítězstvím Klubu pokračovala kauza navržené novostavby bytového domu s podzemními garážemi na malostranské náplavce vedle Hergetovy cihelny. Ministerstvo kultury zamítlo odvolání investora Sebastiana Pawlovského proti zrušení souhlasného rozhodnutí odboru památkové péče magistrátu a v rozsáhlém právním rozboru dalo zapravdu názoru památkového ústavu, který zastává i náš Klub. Přes tento dílčí úspěch lze předpokládat, že se investor záměru tak snadno nevzdá a pokusí se využít současných zmatků v památkové péči k jeho prosazení.

Administrativně-obchodní COPA centrum stejného investora nad stanicí metra Národní třída vedle obchodního domu Máj je v současné době ve fázi územního řízení. Na základě publikovaných vizualizací projektu Klub konstatoval, že celková koncepce budovy je zajímavá a pro dané místo vhodná. Problémem je – tak jak vždy – přílišná výška objektu, který se ve hmotě dotahuje na úroveň nejvyšších bodů okolních budov. V územním řízení, jehož je členem spřátelené sdružení Ateliér pro životní prostředí, tak budou zástupci Klubu požadovat snížení stavby alespoň o jedno podlaží.

Neúspěšně skončil pokus Klubu snížit velikost věžových staveb na žižkovské Parukářce. Vedle dosavadních šestipodlažních činžovních domů tak na horizontu vyrostou čtrnácti a šestnáctipodlažní věže, které se v budoucnu s největší pravděpodobností stanou precedentem pro další výškové stavby na východní pohledové hraně pražského panoramatu.

Svou pozornost věnoval Klub stejně jako v minulých letech Letenské pláni, kde je v současné době projednáváno několik velkých projektů, které tuto důležitou lokalitu mohou výrazně proměnit. Na mrtvém bodě zatím uvízl záměr demolice vil na Špejcharu a výstavby deskového domu na jejich místě. Vydané územní rozhodnutí bylo zrušeno, ovšem domy chátrají dále a lze předpokládat další pokusy o jejich odstranění. S územím kolem Špejcharu také souvisejí dvě velké připravované stavby – městský okruh, který má vést v tunelu pod třídou Milady Horákové, a připravovaná novostavba Národní knihovny v místě špejcharské tramvajové smyčky. V případě městského okruhu Klub chápe důležitost stavby pro odlehčení místní povrchové dopravy, nesouhlasí však s velkou kapacitou tunelů, která na sebe logicky stáhne i dopravu tranzitní, ani s navrženou podobou křižovatek a výjezdů, které se nijak nepřizpůsobují svému městskému prostředí. Projekt výstavby nové Národní knihovny na Špejcharu považuje Klub za velice nešťastný, neboť navržená parcela je součástí letenských sadů a jakákoli nová budova zde bude omezena jak výškou, tak zejména kapacitou. Nové budově knihovny by tak scházel jeden z hlavních atributů takovéto stavby – možnost budoucího rozvoje a rozšiřování. Klub proto doporučuje nalézt pro novostavbu knihovny jiné, vhodnější místo v širším městském centru a ponechat parcelu na Špejcharu jednou provždy jako nezastavěnou součást Letenských sadů. Zásadní nesouhlas pak Klub vyslovil se záměrem výstavby Oceanária v prostorách pod bývalým Stalinovým pomníkem, neboť je nedůstojný tohoto místa a do této klidové pěší parkové zóny by jen přivedl nežádoucí dopravní a komerční ruch.

Jedním z nejzávažnějších případů loňského roku byl návrh na zrušení Masarykova nádraží, který prosazuje Magistrát hl. m. Prahy a zejména náměstek primátora Jan Bürgermeister. Klub se zrušením tohoto prvního pražského nádraží nesouhlasí, a to nejen z důvodů architektonických a památkových – jeho původní využití je totiž zároveň nejlepším způsobem jeho ochrany –, ale i dopravních a obecně městotvorných, neboť lokalizace nádraží ve středu města podporuje příměstskou hromadnou dopravu před nežádoucí dopravou automobilovou. Lze říci, že politika magistrátu je v tomto případě silně účelová a krátkozraká, neboť preferuje okamžitý zisk z komerční výstavby na uvolněné ploše nádraží před dlouhodobým koncepčním rozvojem města. České dráhy se zrušením nádraží zatím nesouhlasí a kauza tak bude dále pokračovat.

Koncepční změny čekají v nastávajícím roce pravděpodobně i Hlavní nádraží, kde je mimo jiné navržena zásadní přestavba velkorysé odjezdové haly manželů Šrámkových a Jana Bočana. Klub v tomto případě nezpochybňuje nutnost rehabilitace a určitého zatraktivnění nádražní budovy, nesouhlasí však s navrženým projektem, který ruší centrální nástup k vlakům a do dnes volné haly umisťuje patrovou vestavbu obchodních ploch. Tento přístup vede nejen k poničení koncepce i detailů zajímavé a kvalitní architektury odjezdové haly, ale i ke ztížení provozu samotného nádraží, neboť cesta od pokladen k vlakům bude vedena oklikou kolem obchodních výloh. Odjezdová hala nádraží byla Národním památkovým ústavem navržena na kulturní památku, ministerstvo kultury však ani v tomto případě návrhu nevyhovělo, a to i přes skutečnost, že se za něj postavili autoři původního projektu Alena Šrámková a Jan Bočan. V současné době probíhají jednání mezi investorem přestavby a zmíněnými autory původního projektu, jejichž autorská práva by měl investor respektovat. I přes negativní postoj ministerstva kultury tak ještě zůstává naděje, že jedna z nejkvalitnějších pražských staveb ze 70. let 20. století bude nakonec ve své koncepci i architektonické kvalitě zachována.

Autorský zákon hraje roli také ve smutném případu bývalého kina 64 U Hradeb. Nový majitel tohoto komplexu v srdci Malé Strany plánuje nejen přestavbu bývalého kina na podzemní garáže pro 70 stání, ale i další nástavby a dostavby, které vyplní dosud volné dvory a dvorky mezi jednotlivými domy. Autor interiérů kina a spoluautor celkového řešení tohoto areálu arch. František Trmač vyslovil s přestavbou kina na garáže svůj zásadní nesouhlas. Při posuzování projektu se odehrál nám již dobře známý scénář: Národní památkový ústav dům navrhl na kulturní památku, odbor památkové péče magistrátu s tím vyslovil nesouhlas, ministerstvo kultury dům za památku neprohlásilo a odbor památkové péče magistrátu všechny demolice a nástavby posléze schválil. V současné době probíhá stavební řízení, jehož účastníkem je dceřiné sdružení Za krásnou Prahu a kauza tak stále ještě není uzavřena.

Poslední dějství se naopak odehrálo v jednom z nejstarších a nejdůležitějších dramat porevoluční památkové péče, v kauze nešťastného staroměstského kostela sv. Michala. Po desetiletí protestů, žádostí, diskusí a výzev byl nakonec kostel prodán nájemci, který jej svou rekonstrukcí poničil a vulgární produkcí diskoték a striptýzů i mravně degradoval. Odpovědní činitelé – tedy Národní knihovna a ministerstvo kultury – odmítli převzít jakoukoli odpovědnost za zničení památky a raději se tohoto horkého bramboru prodejem zbavili. Románsko-goticko-barokní kostel sv. Michala je tak jednou z hlavních obětí komerčních tlaků, nezodpovědného rozhodování a bezbřehého alibismu, které pražskou památkovou péči posledních patnácti let v mnoha směrech charakterizují.

Obětí v pravém slova smyslu jsou i goticko-barokní interiéry paláců Hrobčických a Wimmerova v Rytířské ulici na Starém Městě. Pod zástěrkou vyklízecích prací zde dělníci proměnili zachované domy v ruiny, na které musel být vydán havarijní výměr. V tomto případě se majitel ani nenamáhal požádat o stavební povolení, v jeho počínání mu stavební úřad nedokázal zabránit a zastavení demolic přineslo až trestní oznámení a medializace případu. Ať už trestní řízení v tomto případě skončí jakkoli, do původní podoby tyto chráněné kulturní památky již nikdo nevrátí a nezákonný postup tak vlastně ukazuje možnou cestu dalším podobným nekulturním podnikatelům.

Bez stavebního povolení byla rovněž zbořena podstatná část vnitřních konstrukcí klasicistního Haškova domu, jehož dramatickou kauzu Klub sledoval v minulých letech. Po prohlášení domu kulturní památkou se zdálo, že jeho fyzické ohrožení skončilo. Jednání majitele však opět ukázalo, jak málo lze v některých případech spoléhat na dodržování památkového a stavebního zákona.

Poslední velkou památkovou kauzou, které se Klub v loňském roce věnoval, byl návrh přestavby augustiniánského kláštera na Malé Straně na hotel. Razance projektu architekta Martina Kotíka, který se nezdráhá probourávat gotické zdi, utilitárně propojovat původně oddělené domy, zastřešovat nádvoří nebo demolovat veškerá barokní ostění a dveře bývalých klášterních cel, donutila Klub opět vyslovit se záměrem zásadní nesouhlas. Projekt lze srovnat s kauzou hotelu Ritz-Carlton v Celetné ulici, kde byl v rámci přestavby na hotel téměř zbořen gotickorenesanční dům u Sixtů. Překvapivé a alarmující je, že ředitel pražského pracoviště NPÚ PhDr. Michael Zachař projekt přestavby augustiniánského kláštera podpořil. Jeho chování v tomto případě bohužel připomíná jednání bývalého ředitele Pavla Pirkla, který obdobně benevolentními postoji dopustil poničení mnoha významných památek včetně zmíněného kostela sv. Michala. Klub Za starou Prahu učiní v tomto případě vše proto, aby k barbarské přestavbě kláštera nedošlo.

Mezi další případy, kterými se klub v loňském roce zabýval, patří návrh dostavby Vítězného náměstí v Dejvicích, naštěstí neúspěšný návrh na zrušení památkové ochrany Holešovické tržnice, stavba administrativního centra nad Hlavním nádražím na náměstí Winstona Churchilla a mnoho dalších případů, o kterých se dočtete ve věstníku nebo na našich internetových stránkách (www.zastarouprahu.cz). Za klíčový klubovní počin uplynulého roku je nutné považovat již zmíněné vydání bilančního čísla věstníku, které shrnuje nejdůležitější památkové případy z let 1991–2005. Velkou oblibu nejen v památkové obci si získalo diskusní fórum na webových stránkách Klubu, kde je možno diskutovat nejen o současných změnách v památkové péči, ale i o jednotlivých aktuálních kauzách. Všem členům Klubu proto doporučujeme jeho návštěvu.

Cenu Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí pro rok 2005 získal architekt John Pawson za dostavbu kláštera Panny Marie v Novém Dvoře. Do úzkého výběru kandidátů na cenu se tentokrát dostali polyfunkční dům v Boskovicích architektů Beránka, Eichlera a Jakubce, rodinný dům v Dobřejovicích u Prahy architektů Jiřího Poláčka a Václava Škardy, věž kostela sv. Floriana v Kozmicích u Hlučína architekta Marka Štěpána a polyfunkční dům na náměstí ve Zlíně architekta Svatopluka Sládečka.

Díky neúnavné aktivitě místopředsedy Klubu pana arch. Martina Kriseho získal Klub v loňském roce konečně stavební povolení na rekonstrukci přízemí Juditiny věže na kulturní a informační centrum. V současné době probíhá systematické hledání grantu, který by nám realizaci tohoto neziskového záměru umožnil.

I v loňském roce se pravidelně konaly Hovory o Praze a v Juditině věži probíhaly přednášky pro studenty dějin umění. Stejně jako v minulých letech Klub spolupracoval s různými občanskými sdruženími v Čechách i v zahraničí. S tuzemských jmenujme zejména Ateliér pro životní prostředí, Uměleckohistorickou společnost v českých zemích, Klub Za krásné Karlovarsko, Sdružení pro stavebně-historický průzkum, Památkovou obec českokrumlovskou. Tradičně dobré styky Klub udržoval se Společností přátel starožitností, Svatoborem či spolkem Vltavan. V zahraničí pak byla nejdůležitější spolupráce s francouzským sdružením Paris historique, vídeňským Österreichische Gesellschaft für Ortsbildspflege či švýcarským sdružením Pro Fribourg. V roce 2005 klub rovněž podal přihlášku do organizace Europa Nostra, která sdružuje nejvýznamnější evropské nevládní organizace zabývající se ochranou památek.

Richard Biegel