Jednatelská zpráva Klubu Za starou Prahu za rok 2004

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 1/2005)

Rok 2004 se v činnosti Klubu Za starou Prahu nijak výrazně nelišil od let předchozích. Domácí rada v něm řešila více než tři desítky významnějších památkových kauz, některých starších, některých zcela nových. Stejně jako v loňských letech, ani v roce 2004 se nepodařilo změnit k lepšímu památkovou legislativu, prosadit závaznou regulaci, nebo alespoň přimět odbor památkové péče Magistrátu k elementárnímu respektování odborných stanovisek Národního památkového ústavu. Lze říci, že všichni zúčastnění – investoři, autoři takzvaných nezávislých posudků i zainteresovaní držitelé finálního „schvalovacího“ razítka vytvořili až rutinní systém prosazování projektů, které byly památkovým ústavem zamítnuty. Stejně pravidelně pak Klub podává proti takovýmto rozhodnutím odboru památkové péče podněty k Ministerstvu kultury, které velmi často dává Klubu zapravdu, a sporná rozhodnutí ruší, aby byla tato odborem vzápětí vydána znovu, v nezměněné podobě a s podporou stejných „nezávislých expertů“, takže celý koloběh začíná nanovo.

Z vnějšího nezainteresovaného pohledu mohou tyto tanečky v pravidelném rytmu prazvláštního valčíku působit až půvabně – na jeden krok následuje logicky druhý, všichni jsou perfektně sehraní, gesta jsou velkorysá, róby tanečníků přebohaté. Až na to, že na konci je místo potlesku středověký dům brutálně poničený vestavbou luxusního hotelu, novostavba s podzemními garážemi na malostranské náplavce, nebo unikátní puristický Janákův most, jež musí ustoupit zbytečné, avšak lukrativní státní zakázce…

Dosud částečně skryté tendence vývoje pražské památkové péče jsou čím dál tím zřetelnější a věru neradostné, neboť vše spěje k co největšímu oslabení státní a relativně nezávislé složky – tedy památkových ústavů – na úkor složky pohříchu závislé, nekontrolovatelné a v mnoha případech zoufale neodborné – tedy městem řízeného odboru památkové péče. Zdá se, že stojíme v bodě zlomu, kdy se ještě formálně dodržují pravidla dvojkolejného systému památkové péče, avšak vše se již připravuje na její rozmělnění a jakousi privatizaci, ve které pod taktovkou městského památkového odboru převezmou roli památkových ústavů investorem placení experti, kteří budou logicky podporovat jen jím prosazovaná řešení.

Klub Za starou Prahu udělá pochopitelně vše pro to, aby se tato černá vize nenaplnila. Je třeba znovu napnout všechny síly, a to i přes to, že po patnácti letech porevoluční památkové péče, které jsou naplněny marným bojem za nový památkový zákon a smysluplná pravidla hry, je na většině ochránců památek patrná únava a větší či menší deziluze. Sto pět let nepřetržité činnosti Klubu a zpětný pohled na různé krizové momenty v historii pražské památkové péče nám mohou dát posilu a naději, že i tentokrát zvítězí zdravý rozum a zájem na zachování jednoho z nejkrásnějších měst světa nad partikulárními zájmy a prvoplánovým barbarstvím. Je zřejmé, že to bude boj dlouhý a nelehký. Cíl je však jasný – důsledná ochrana historického města, promyšlená regulace pro novostavby, pravidla hry závazná pro všechny a zejména nezávislá a silná památková péče, která dokáže svá rozhodnutí nejen prosadit, ale i vysvětlit a obhájit a tím si opět získat na svou stranu širokou kulturní veřejnost, jejíž přízeň a mohutné vzepjetí stály před více než sto lety u jejího vzniku.

Jedním z prvních případů roku 2004 byl záměr přestavby malostranského kina 64 U Hradeb na podzemní garáže. Klub zde ve spolupráci s autorem originálního bruselského interiéru architektem Františkem Trmačem neúspěšně protestoval proti tomuto nesmyslnému a nekulturnímu záměru, jehož realizace poškodí památkové i životní prostředí svého okolí. Cenná poválečná klasicizující „památková architektura“ domu U Hradeb bohužel nebyla prohlášena kulturní památkou, a dnes je téměř jisté, že místo živé pasáže vedoucí na malé náměstí před kinem bude ve vchodu do Mostecké ulice výtah do podzemních garáží.

V únoru došlo ke zřícení dvorního křídla jednoho z nejstarších smíchovských domů, klasicistního domu čp. 5 ve Štefánikově ulici, který byl postaven ve 40. letech 19. století. Krátce poté byl ze strany majitele vyvinut silný tlak na demolici nebo alespoň razantní přestavbu pozoruhodného a nepoškozeného uličního křídla. Zatím se zdá, že příslušné orgány tomuto naléhání odolaly a dům, který je prohlášen nemovitou kulturní památkou, stojí dál. Vzhledem k dlouhodobému chátrání však jeho stav není nijak uspokojivý a není vyloučeno, že investor použije obvyklý postup – nechá dům natolik zchátrat, aby na něj mohl být vydán havarijní výměr a tak byla možná jeho demolice bez souhlasu památkových orgánů.

Hůře dopadl jiný význačný pražský klasicistní dům – čp. 88 v Sokolovské ulici v Karlíně. Demolice jeho památkově chráněných dvorních partií s unikátní technickou památkou – dřevěným rumpálem na překládání zboží z přístavu – může být chápána jako symbol tristní proměny Karlína, kde ani památková ochrana a včasná medializace případu nemohou zastavit developerské projekty na zhodnocení pozemků. Tři roky po ničivé povodni je budoucnost historického Karlína stále nejasná a jedinou pozitivní skutečností zůstává, že přes velký investorský tlak nebyl zrušen jeho statut památkové zóny.

Po letech se opěr vynořila kauza staroměstského kostela sv. Michaela Archanděla, jenž byl na konci 90. let významově i architektonicky degradován přestavbou na komerční turistický zábavní podnik. Místo nápravy celé situace – která spočívá v ukončení smlouvy se stávajícím nájemcem a v celkové rehabilitaci těžce po- ničeného kostela – se v roce 2004 vážně uvažovalo o prodeji této památky, přičemž hlavním zájemcem byl právě její dosavadní nájemce. Díky tlaku kulturní veřejnosti k prodeji nedošlo a kostel tak zůstává v majetku státu, Národní knihovny ČR. Nastalá situace však není konečným vítězstvím, ale prodloužením patové situace, kdy vlastník, kterým je Národní knihovna, není schopen ukončit nájemní vztah s firmou, která kostel těžce poničila, a nejraději by se zbavil odpovědnosti jeho prodejem. Případ tak bude dále pokračovat, přičemž Klub učiní vše pro záchranu a rehabilitaci této mimořádné sakrální stavby.

Dílčím vítězstvím Klubu zatím pokračuje případ záměru demolice tří historizujících vil na Letné a jejich nahrazení deskovou administrativní novostavbou. Ministerstvo kultury již podruhé zrušilo na podnět Klubu rozhodnutí odboru památkové péče, který novostavbu přes nesouhlas památkového ústavu schválil. Stále je tedy naděje, že k realizaci absurdního záměru nedojde. Situaci však komplikuje skutečnost, že protější plocha v místě dnešní tramvajové smyčky na Špejchaře je územním plánem označena za možnou stavební parcelu a Národní knihovna zde hodlá vyhlásit soutěž na novostavbu velké knihovny. Klub je přesvědčen, že umístění jakékoli další velké budovy do prostředí Letenských sadů by bylo velkou urbanistickou chybou, jíž je třeba se z hlediska místních i celkových souvislostí vyvarovat.

Jednou z nejvýraznějších kauz loňského roku byl záměr novostavby s podzemními garážemi na malostranské náplavce vedle Hergetovy cihelny. Klub zde spolu s dalšími organizacemi bojoval za nedotknutelnost historického panoramatu Malé Strany a Hradčan. Jako v dalších případech, i tentokrát odbor památkové péče Magistrátu stavbu povolil, navzdory zamítavému stanovisku památkového ústavu a s odvoláním na posudky takzvaných nezávislých expertů. Klub podal proti rozhodnutí odboru podnět v mimoodvolacím řízení na Ministerstvo kultury a případ tak bude dále pokračovat.

Závažným urbanistickým problémem, kterým se Domácí rada v loňském roce zabývala, je záměr posunutí Masarykova nádraží směrem do Karlína a následného využití takto získané plochy pro výstavbu obchodních a administrativních objektů. Svým způsobem se tak vrátila idea, která byla velkým tématem architektů první poloviny 20. století. Není bez zajímavosti, že obdobný problém – byť v nesrovnatelně větším měřítku – je v této době řešen v Brně. Klub Za starou Prahu se domnívá, že i přes historické souvislosti takovýchto projektů by bylo posunutí Masarykova nádraží velkou chybou. Centrální umístění železniční stanice je jednou z jejích klíčových předností a výhodou oproti jiným, méně ekologickým způsobům dopravy. Zachování původní funkce je také nejlepší ochranou pro mimořádně cennou architekturu prvního pražského nádraží, které by se v případě uskutečnění přesunu pravděpodobně stalo vypreparovanou kulisou uprostřed administrativních novostaveb. Zrušení nádraží by zcela jistě vedlo k maximální exploataci jeho pozemků a k nesmyslnému zahuštění zástavby této části historického města. Klub je přesvědčen, že je možné skloubit rehabilitaci a dílčí dostavbu okolí nádraží se zachováním jeho dopravní a tím i městotvorné funkce.

Pokračovala kauza Josefských kasáren, ve které se tentokrát jednalo zejména o celkovou úpravu Náměstí Republiky a o uchování nálezů románských domů na pozemku kasáren. Zatímco ve druhém případě bylo jednání relativně úspěšné a některé nalezené domy bude možno zachovat, v případě úpravy náměstí se nepodařilo zabránit nájezdovým rampám, které budou umístěny v Revoluční ulici, a učiní tak z této hlavní pražské třídy luxusní vjezd do soukromých podzemních garáží.

Z dalších novoměstských případů je nutno zmínit zatím nerealizovaný záměr dostavby hotelu Evropa na Václavském náměstí, kde byla do dvora projektována soliterní novostavba, jež pomíjela středověkou urbanistickou parcelaci, a zejména megalomanský projekt nástavby bývalého hybernského kláštera, který má být funkčně připojen k přestavbou poničenému baroknímu kostelu.

Nic nového není zatím v případu demoliční přestavby sedmi staroměstských domů na hotel Ritz – Carlton. Zesílení trendu likvidačních přestaveb, po kterých zůstane z historické stavby jen poničené torzo, pak bohužel dokládá těžce poškozený pozdně gotický dům čp. 254-I v Jilské ulici, a zejména nesmyslný záměr přestavby mimořádně cenného malostranského augustiniánského kláštera na hotel, které se zatím díky pevnému postoji památkového ústavu podařilo zabránit.

Mimo historické jádro byly nejdůležitější případy projekt výškových staveb na pohledovém horizontu města vedle vrchu Parukářka, dostavba chátrajících barrandovských teras a záměr demolice puristického libeňského mostu architekta Pavla Janáka. Případ výškových domů vedle žižkovské Parukářky je logickým důsledkem systematického oslabování regulačních principů výstavby v Praze a faktického zániku jejich hlavního garanta – bývalého Útvaru hlavního architekta. Prvotní projekt pětadvacetipatrových domů se podařilo snížit na domy šestnáctipodlažní, které nicméně i tak dvojnásobně přesahují dosavadní zástavbu ve svém okolí. Klub intenzivně jedná o dalším snížení domů tak, aby alespoň nevystupovaly nad čáru horizontu.

Dostavba Barrandovských teras je součástí snahy o jejich záchranu a smysluplné komerční využití. Novostavba nicméně dosti nešťastně ve svém hmotovém řešení konkuruje dosavadní dominantně elegantní vyhlídkové věže a problematizuje tak celý záměr. I v tomto případě je výsledek zatím neznámý. Bohužel již téměř zpečetěn je osud libeňského mostu architekta Pavla Janáka a ing. Františka Mencla. Ministerstvo kultury neprohlásilo tento ojedinělý most kulturní památkou, a to z důvodu jeho údajně neopravitelného stavu. Nezávislý statický posudek, který Klub Ministerstvu ještě před rozhodnutím předložil, však dokazuje pravý opak – most je vzhledem k dlouhodobému zanedbání sice poškozen, ale jen povrchově, a jeho nosné konstrukce jsou v naprostém pořádku. Klub bude o záchranu mostu pochopitelně dále bojovat.

Mezi jinými se Klub loňském roce dále zabýval například návrhem demolice budovy Sporturistu na Národní třídě a jejím nahrazením novostavbou, projektem úprav Palachova náměstí, problémem obnovy a případného prodeje tzv. Werichovy vily na Kampě, absurdním záměrem obrovské novostavby Muzea Salvadora Dalího na předmostí Švermova mostu, úpravami Anežského kláštera na Starém Městě, nebezpečným záměrem demolice areálu Holešovické tržnice a projektem administrativních budov na jejím místě, dostavbou Dejvického náměstí, urbanistickým řešením plochy Dejvického nádraží a mnoha dalšími případy. Velkou posilou Klubu bylo dceřinné občanské sdružení Za krásnou Prahu, které díky možnosti účasti v řízeních mohlo účinněji ovlivňovat konkrétní podobu jednotlivých projektů.

Nepříliš optimistickou realitu zdejší památkové péče se Klub opět snažil vyvážit svou pravidelnou Cenou za novou stavbu v historickém prostředí, jejímž hlavním cílem je upozornit na stavby, kterým se dle názoru Klubu podařilo zdárně vyřešit nelehký problém soužití historické a soudobé architektury. Nositelem ceny za leta 2002–2003 se stala budova Portheimka center na Smíchově v Praze 5, jejíž autoři (architektonický atelier Cigler – Marani) vhodně doplnili nedokončený blok kolem cenné neorenesanční Barvitiovy fary a vnesli tím tolik potřebný architektonický řád do urbanisticky velice složitého prostředí. Dalšími nominovanými stavbami byly Polyfunkční dům v Brně (Petr Hruša, Petr Pelčák), Dostavba rodného domu Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce (Vladimír Krátký a d.), Tunel pod Prašným mostem na Hradčanech v Praze 1 (AP Atelier Josefa Pleskota), Palác Euro na Můstku na Novém Městě v Praze 1 (Atelier DaM - Richard Doležal, Petr Malínský ad.), Hotel Josef v Rybné ulici na Starém Městě v Praze 1 (Eva Jiřičná ad.).

Do finální fáze vstoupily přípravy rekonstrukce přízemí Juditiny věže na informační centrum Klubu Za starou Prahu. Díky iniciativě některých členů Domácí rady (zejména pana Stanislava Holeše) jsou průběžně podávány žádosti o různé granty na realizaci tohoto projektu a Klub takto již získal grantový příspěvek 50.000 Kč od společnosti Ford Motors. Úspěšně bylo ukončeno restaurování povodní poškozené části Hypšmanova modelu Malé Strany a Hradčan.

Zástupci Klubu se zúčastnili různých tuzemských i mezinárodních odborných seminářů a konferencí – za všechny jmenujme alespoň mezinárodní kongres ve švýcarském Fribourgu, který u příležitosti 40. výročí svého vzniku uspořádala společnost Pro Fribourg či vídeňský seminář o proměnách středoevropských měst. Pravidelně se konaly Hovory o Praze a v Juditině věži probíhaly přednášky pro studenty dějin umění.

Jako v minulých letech, i loni Klub spolupracoval s různými občanskými sdruženími v Čechách i v zahraničí. S tuzemských jmenujme zejména Atelier pro životní prostředí, Uměleckohistorickou společnost v českých zemích, Klub za krásné Karlovarsko, Sdružení pro Stavebně-historický průzkum, Památkovou obec českokrumlovskou a dalšími organizacemi. Tradičně dobré styky Klub udržoval se Společností přátel starožitností, Svatoborem, či spolkem Vltavan. V zahraničí pak byla nejdůležitější spolupráce s francouzským sdružením Paris historique, vídeňským Oesterreichische Gesellschaft für Ortsbildspflege, či již zmíněným švýcarským sdružením Pro Fribourg.

Richard Biegel