Jednatelská zpráva Klubu Za starou Prahu za rok 2002

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 2/2003)

Sto třetí rok činnosti Klubu Za starou Prahu byl stejně rušný a nabitý událostmi jako roky předchozí. V několika ohledech byl i výjimečný: poprvé v historii Klubu byla jeho činnost obsáhle prezentována výstavou v zahraničí, a to rovnou v hlavním městě evropské kultury - v Paříži. Zhruba v době, kdy přípravy na pařížskou přípravu vrcholily, se Prahou prohnala tisíciletá voda. Smutnou atrakcí pařížské expozice se tak staly fotografie zaplaveného města, které velká voda zastihla téměř nepřipravené. Takřka současně s opadáváním vody počaly narůstat vášně a nastalo horečné hledání viníků. Následné obvinění památkářů a iracionální výroky samotného ministra kultury prověřily roli Klubu jako nezávislého arbitra památkové péče; jedním z vrcholů klubovní činnosti v loňském roce se tak stala smutně tragikomická situace, ve které Klub Za starou Prahu hájil památkáře před arogantními útoky jejich nejvyššího představitele.

Jednou z hlavních památkových kauz roku 2002 byla rekonstrukce Karlova mostu. Již v roce předchozím poukazoval Klub na zbytečnou razanci a nákladnost projektu rektora ČVUT prof. Jiřího Witzanyho. Z iniciativy Klubu byla pod patronátem primátora hl. m. Prahy ustavena zvláštní komise, která posléze dokázala nejen špatnou koncepci rekonstrukce mostu, ale i chybné výpočty, které k její volbě vedly. Usilovná jednání, která jménem Klubu vedl jeho první místopředseda profesor Milan Pavlík, vyvrcholila na sklonku roku 2002 jednoznačným vítězstvím koncepce šetrné obnovy mostu a tedy odmítnutím projektu prof. Witzanyho. Záchrana Karlova mostu před razantní a necitlivou rekonstrukcí je jedním z největších úspěchů Klubu v jeho novodobé historii.

Mezi první případy loňského roku patřil záměr výstavby šestipodlažních garáží v sousedství posledních domků, které zůstaly ze starého Podskalí. Až nepochopitelný projekt navrhoval stavbu hřmotného objektu garáží do kontextu drobných obytných historických domů a poškozoval tak nejen historické, ale i životní prostředí svého okolí. Po kritice ze strany památkové péče i místních občanů byl projekt prozatím zastaven.

Na počátku roku rovněž vyšel najevo záměr Městské části Praha 1 realizovat půdní vestavby v barokních domech čp.514 a 515-III na Kampě. Vestavby v domech, jejichž střechy jsou v těsném sousedství Karlova Mostu a z nichž jeden je mimořádně cenný a známý dům s mariánským obrázkem a válečky, byly schváleny jak odborem památkové péče Magistrátu, tak odborem výstavby Prahy 1, a to i přes to, že realizace vestaveb by nutně poškodila dochované barokní a klasicistní krovy. Zároveň by byla i závažným precedentem, neboť po vzniku vestaveb v nejexponovanějších střechách Malé Strany by bylo možno vestavbu obhájit kdekoli. Odvoláním proti zmíněným rozhodnutím a rozesláním otevřeného dopisu starostovi a zastupitelům Prahy 1 se zatím podařilo realizaci již povolených vestaveb zabránit. Odstoupení od tohoto záměru alespoň deklaroval starosta Prahy 1 Jan Burgemeister v denním tisku i na setkání se členy Domácí rady Klubu. Stavební povolení obou vestaveb nicméně stále platí a celou věc je třeba bedlivě sledovat.

Další malostranskou kauzou byla výstavba garáží pro poslanecké byty v Nerudově ulici. Po protestech Klubu byla jejich kapacita snížena o jedno podzemní podlaží; toto ovšem nic nemění na nevhodnosti záměru budovat podzemní garáže v nejcennější oblasti historického jádra Prahy. Akce může do budoucna opět sloužit jako neblahý precedens, zesílený navíc skutečností, že stavebníkem nebyl soukromý investor, ale český stát.

V dubnu byl Domácí radě prezentován projekt architekta Jiřího Jiroutka na rekonstrukci paláce Lucerna na Novém Městě. Po prohlédnutí dokumentace a následné exkursi ocenila Domácí rada citlivý a odpovědný přístup projektanta, který se snaží o pietní restauraci všech historicky cenných prvků a konstrukcí. Jednotného stanoviska nicméně nedosáhla při diskusi nad novými doplňky, které projekt přináší; jednoznačně tak Domácí rada přijala jen návrh nové pasáže do Vodičkovy ulice, zatímco plán nástavby nad kinem a na nejvyšší z teras blíže nekomentovala. I přes tento nesoulad lze říci, že projekt rekonstrukce paláce se vyvíjí velmi pozitivně a Lucerna má velkou naději, že ji mine truchlivý osud nedalekého hotelu Juliš, ze kterého po takzvané rekonstrukci zůstaly jen boční štítové zdi.

Hlavní květnovou kauzou byl projekt rekonstrukce a dostavby Obecního dvora na Starém městě. Návrh atelieru DaM poměrně citlivě restauroval starší části areálu, ovšem kromě křídla klasicistní konírny, které navrhl zbořit a na jeho místě postavit nový bytový dům. Tento záměr se vedle plánu nevhodných půdních vestaveb do barokních krovů historických objektů stal hlavním sporným bodem diskuse nad jistě potřebnou obnovou chátrajícího areálu. I přes špatnou urbanistickou situaci této partie areálu, kde se přízemní křídlo stájí přímo stýká se slepou štítovou zdí vysokého činžovního domu, a kde by případná novostavba mohla tuto situaci napravit, postavila Domácí rada ve svém stanovisku na první místo nutnost zachování stájí jako nedílné součásti historického a památkově chráněného areálu. Pro případ, že by se orgánům památkové péče nepodařilo stáje ubránit, zahájil Klub i akademickou diskusi nad možnou podobou případné novostavby. Pro další postup se očekávalo jasné a odborně dobře obhájené stanovisko památkových institucí; namísto toho přišla nečekaná zpráva, že křídlo stájí byl v tichosti ztrženo, a to za souhlasu odboru památkové péče a bez předchozího sejmutí památkové ochrany. Kauza Obecního dvora se tak zařadila k těm případům z historie Klubu, v nichž odbornou diskusi místo pregnantně formulovaného názoru rázně ukončila demoliční četa.

Událostí, která rok 2002 rozdělila na dvě části, byla již zmíněná srpnová povodeň. Vedle nutného, a z hlediska vážnosti situace naprosto absurdního boje za morální očištění památkové péče, jejíž obvinění ze zavinění zaplavení Kampy se po jasných důkazech o mylném a zavádějícím útoku ministra ani nenamáhal nikdo dementovat, přinesla velká voda Klubu hlavně vysilující boje za zachování památkových hodnot zaplavených čtvrtí. Relativně dobře na tom byla tolikrát zmiňovaná Kampa. Její domy byly po staletí zvyklé na pravidelné záplavy a nejvážnější škody tak paradoxně přineslo unáhlené a v důsledku spíše kontraproduktivní masivní otloukání historických omítek na fasádách i v interiérech jednotlivých domů.

Od samého počátku byl jasné, že nejpostiženější pražskou čtvrtí je klasicistní Karlín. Média kolem něj rychle vytvořila atmosféru mrtvého města kde údajně padá jeden dům za druhým. V rámci statických posudků, které měly určit míru poškození jednotlivých domů, byly do nejhorší kategorie překvapivě zařazeny i domy, které většinou nejevily žádné známky zásadního poškození. Lokace těchto objektů a zejména fakt, že se jednalo o domy nejstarší a tudíž z celé zástavby nejměnší, vedly Klub ke konstatování, že statické posudky nejsou objektivní a že v důsledku napomáhají investorským snahám o demolice či razantní přestavby a nástavby historicky velmi cenných domů. Tiskovou konferencí se podařilo celý případ medializovat natolik, že zatím nedošlo k dalším demolicím. Situace Karlína však zůstává nadále velmi vážná a až jaro ukáže míru poškození provlhlého a následně zmrzlého zdiva. Pro tuto chvíli lze však říci, že žádný z poškozených domů není v takovém stavu, aby nešel opravit a tudíž zachránit. Vzhledem k mimořádně silným investorským tlakům však lze hlavní bitvu o památkový charakter Karlína ještě očekávat.

V rámci povodně byl zcela zaplaven i unikátní archiv architektury 19. a 20. století Národního technického muzea, který sídlil v nevhodných prostorách přízemí karlínské Invalidovny. Zástupci Klubu proto stáli spolu s dalšími osobnostmi oboru u zrodu iniciativy SOS Archiv architektury, jejíž hlavním úkolem je vedle shromažďování prostředků na restaurování zaplavených a následně zamražených archiválií zahájit diskusi na téma budoucnosti jedné z nejcennějších sbírek svého druhu na světě. Zatím se podařilo na kontě SOS AA shromáždit téměř milion korun; v únoru roku 2003 se pod patronací této iniciativy a dalších odborných institucí odehrála v Praze konference Povodně 2002, na níž byli přizváni zahraniční odborníci ze zemí, které byly podobnou katastrofou a poškozením archivních fondů v nedávné minulosti postiženy.

Ještě před záplavami byl v Domácí radě diskutován projekt rekonstrukce parku na Kampě. Domácí rada musela bohužel konstatovat, že navržené řešení vůbec nerespektuje logiku a historický vývoj parku. Namísto prosté obnovy zdi podél uličky U Sovových mlýnů, která byla zbořena za války a z níž zůstalo na obou stranách nelogické torzo, zavírá projekt celý ostrov dvěma branami, vytváří zbytečný a tvrdý novotvar náměstí kolem pomníku Dobrovského a umožňuje průjezd parkem motorovým vozidlům zřízením rampy v místě dnešního schodiště na říční náplavku. Veřejná diskuse o projektu začala až ve chvíli, kdy bylo vydáno stavební povolení. Náhlá povodeň pak vše zkomplikovala a v tuto chvíli se zdá, že projekt uskutečněn nebude. Klub v této souvislosti vyzval Prahu 1, aby uspořádala odbornou diskusi pro vytvoření koncepce obnovy parku a doporučil řešit finální realizaci soutěží.

Na podzim byl rovněž Klubu představen projekt atelieru A.D.N.S. na dostavbu vítězného náměstí v Dejvicích. Znovu se tak otevřel problém, který provázel již soutěž na dostavbu náměstí v roce 1957 – totiž zda se držet při dostavbě dochovaných plánů autora koncepce architekta Antonína Engla a nebo zda umožnit dotvoření kruhového prostoru soudobými prostředky. Klub sám v tuto chvíli není v názoru jednotný; celá Domácí rada se nicméně shoduje na tom, že jakákoli novostavba musí respektovat půdorysnou stopu a objem budov jednotně komponovaného náměstí. Projekt atelieru A.D.N.S. tuto podmínku splňuje. Jeho problémem nicméně je, že autoři zatím nepředložili konkrétní řešení fasády novostavby. Celá kauza dále pokračuje.

Jako velice účinný nástroj k prosazování Klubovních myšlenek do praxe se ukázalo občanské sdružení Za krásnou Prahu. Bylo založeno podle litery zákona o ochraně životního prostředí, který umožňuje účast v územních a stavebních řízeních a dává tedy možnost jak diskutovat o projektu v průběhu jeho úprav, tak odvolat se proti případnému špatnému rozhodnutí příslušných úřadů. Byla to právě hrozba odvolání, která umožnila ještě během stavebního řízení úpravu projektu rekonstrukce Staré zbrojnice na Malé Straně tak, že namísto původně navrženého probourání všech oken dlouhé fasády na dveře do obchodů bude respektován historický rozvrh průčelí. Podobně je OS za krásnou Prahu účastníkem řízení při obnově a dostavbě těžce zkoušeného Císařského mlýna v Bubenči nebo před lety projednávané a nyní znovu aktuální přestavbě bývalého dominikánského kláštera na Malé Straně na hotel. Ve zmíněných kauzách a ostatně ve všech případech, které Klub projednával, se ukázala jako velmi účinná pomoc nových právníků Klubu. Ve složitějších případech pak Klubu nezištně pomáhají zkušení právníci z  Atelieru pro životní prostředí.

Mezi další případy, jimiž se Klub v loňském roce zabýval, patřil například návrh hřmotné nástavby střechy vedle gotického věžového domu v Rytířské ulici (kde Klub sice úspěšně, avšak v důsledku možná marně docílil zrušení nepochopitelného souhlasného rozhodnutí odboru památkové péče Magistrátu), návrh adaptace chátrajícího Salmovského paláce na Hradčanském náměstí na vládní hotel, problematika zachování interiérů architekta Jaroslava Fragnera na Pražském Hradě, zamýšlená a nakonec uskutečněná demolice klasicistního domu pod Vítkovem v Koněvově ulici, vleklá kauza Nového spojení či návrh nevhodné úpravy parku kolem kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad.

Z mimopražských kauz, kterým se Klub věnoval, zmiňme alespoň závažnou situaci v Karlových Varech, kde ředitel plzeňského ústavu památkové péče ing. Karel Drhovský umožňuje svými nekompetentními rozhodnutími nejen demolici památkově chráněných budov, ale i výstavbu naprosto nevhodných komplexů do drobného měřítka historického města. Za všechny je nutno zmínit jím schválený návrh čtrnáctipodlažního domu vedle kostela sv. Maří Magdaleny, který patří mezi nejcennější stavby Kiliána Ignáce Dientzenhofera.

Po celý rok pokračovala za účasti zástupce Klubu práce komise pro přípravu nového památkového zákona. Probíhající práce na novém návrhu však byly přerušeny ve chvíli, kdy ministerstvo kultury překvapivě oznámilo, že hodlá znovu prosazovat již několikrát odmítnutý původní vládní návrh zákona. Komise proto opět vypracovala připomínky k vládnímu návrhu s tím, že bez jejich akceptace by vládní návrh výrazně zhoršil již tak dosti špatné fungování památkové péče v České republice.

Stejně jako v minulých letech se zástupci Klubu zúčastňovali jednání různých památkových rad a komisí, odkud přinášeli cenné podněty pro práci Klubu. Stejně tak pokračovaly pravidelné hovory o Praze a ve věži se odehrávaly přednášky pro studenty a mladé členy Klubu. Poprvé byla loni udělena cena Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí, kterou se Domácí rada rozhodla každoročně ocenit stavbu, která co možno nejlépe vyřešila složitý problém soužití staré a nové architektury. Za léta 1996-2001 byla cena udělena architektu Michalu Sborwitzovi za rekonstrukci a dostavbu zámku v Komořanech.

Prvořadou událostí v dějinách Klubu se stala již zmíněná výstava Sto dva let Klubu Za starou Prahu, která proběhla v září a říjnu nejprve v rozlehlém gotickém sklepení domu ve čtvrti Marais, kde sídlí spřátelené občanské sdružení Paris Historique a posléze i na radnici zmíněné čtvrti. U příležitosti výstavy byla vydána barevná publikace, která v anglické a francouzské mutaci představuje historii a současnost Klubu. Nutno zdůraznit, že celá akce by se nebyla uskutečnila bez obdivuhodného nasazení členky Domácí rady Radmily Kreuzziegerové, která byla zároveň autorkou koncepce i produkční celého projektu. Vzhledem k úspěchu výstavy jedná Klub o vytvoření německé verze projektu, která by byla vystavena ve Vídni, v Cáchách a možná i v dalších městech.

Zástupci Klubu se rovněž účastnili výroční schůze spolku The Society for protection of ancient buildings v Salisbury. Spolek, který datem svého založení (rok 1877) a počtem členů (7000) zastiňuje dokonce i náš Klub, působí v Anglii, Walesu a Skotsku a vznikl v podobným podmínkách jako Klub Za starou Prahu. Výměna zkušeností s nevládní ochranou památek a cenné přátelské vztahy jsou do budoucna velkým příslibem pro zajímavou spolupráci obou sdružení.

Po celý rok Klub spolupracoval s dalšími občanskými sdruženími, zabývajícími se ochranou památek a životního prostředí. Vedle již tradičních partnerů, jakými jsou Společnost přátel starožitností českých, Svatobor, či Vltavan se rozvinula zajímavá spolupráce s již zmíněným Atelierem pro životní prostředí, Památkovou obcí českokrumlovskou či Sdružením pro stavebně-historický průzkum. Klub rovněž podporoval vznik a činnost nových občanských sdružení, které si kladou za cíl ochranu památek v místě svého vzniku – za všechny jmenujme alespoň Klub Za starou Ostravu nebo v těchto dnech vznikající tolik potřebný Klub Za historické Karlovarsko.

Na počátku loňského roku nás zastihla smutná zpráva, že ve věku nedožitých 91 let zemřel docent Dobroslav Líbal, nestor české památkové péče, president českého výboru ICOMOS a čestný místopředseda Klubu Za starou Prahu. Celkem nás v roce 2002 navždy opustilo 17 členů Klubu. Nově přijatých bylo přesně jedno sto; oproti loňskému roku je to počet o něco nižší, ale zato více z přijatých projevilo zájem o aktivní práci v Klubu.

Richard Biegel