1. Úvodní poznámka

Na konci 19. stol. započatá asanace pražského Josefova patří ve své době k největším a nejdůležitějším počinům obnovy měst v Evropě. Proto též autor poukázal na mimořádný význam pražského asanačního zákona již v roce 1960 při jednáních o přípravě rakouského zákona o obnově měst Pozn. 1.

Ve své studii využil především prameny v německé řeči Pozn. 2. Rozsáhlá a podnětná česká literatura mu však byla v důsledku neznalosti jazyka nedostupnou Pozn. 3. To jej vede k určité zdrženlivosti při vyjadřování názorů, protože v odborném německy psaném tisku obsažená stanoviska nemusejí být objektivními.

Celkové hodnocení přestavby Josefova ve srovnání s obdobnými stavebními zásahy v Evropě 19.stol. může být pouze diskusní. Působivé uvedení vývoje obnovy měst H.J.Stübbenem nebylo od doby svého vzniku příliš obohaceno a rozšířeno . Tím spíše je třeba uvítat iniciativu Městského muzea hl.m. Prahy při přípravě publikace k výročí pražského asanačního zákona z roku 1893.

2. Předzvěsti regulace a rozšiřování Prahy

Rozsáhlý stavební počin, kterým je asanace Josefova, má samozřejmě svou předhistorii, jejíž nejdůležitější součástí je "Pamětní spis stran upravení a rozšíření královského hlavního města Prahy", předložený Spolkem architektů a inženýrů v království Českém v roce 1873 Pozn. 4. Souvisel s odstraněním zábran rozšiřování města a stavebních činností, vyplývajících z pevnostní funkce a zákazu výstavby v pásmu před opevněními.

Velkorysejší rozvojové záměry mohly být rozvíjeny až po rozhodnutí z 29. října 1866, kterým bylo upuštěno od pevnostního využití města a všechny dále nepotřebné pevnostní stavby byly i s pozemky předány do majetku pražské obce. Proto mohl Spolek architektů a inženýrů vyjádřit své představy s nadějí na jejich uskutečnění.

Pamětní spis byl předložen radě královského hl.m.Prahy "co nejprvnější a nejkompetentnější korporace". Jejím "právem i povinností" je "myšlénky rozšíření města se uchopiti,v čelo ruchu se postaviti a co nejvřeleji k provedení jejímu se přičiniti, kterýžto úkol arci jedním z nejtěžších, však ale přitom též i nejzáslužnějším jest.".

V úvodu se poukazuje na to, že zakládání předměstí "se však dělo až doposud beze všeho určitého systému a bez ohledů na město vnitřní". Přitom však zdárný rozvoj města je možný "jen tehdá, když předměstí s Prahou současně a svorně pokračovati budou a to sice dle plánu určitě všem požadavkům vyhovujícího".

S odvoláním na rozšiřování Paříže, Vídně, Pešti, Bruselu a Florencie se pro Prahu zdůrazňuje, aby se:

Dále se poukazuje na zabezpečení dostatku pitné a užitkové vody, na vhodné odstaňování odpadků, jakož i na podmínky umísťování hřbitovů, nemocnic, jatek a továren. Připomenutí si zaslouží též požadavek, aby se při regulacích a novostavbách zachovaly a respektovaly historické památky úměrně k jejich dějinnému významu, nebo jejich "umělecké hodnotě". Tato zásada zřejmě souvisí s požadavkem na nezbytnou regulaci Starého Města, jehož ulice a uličky musí být "korigovány" a v některých částech doplněny průlomy nových ulic.

V důsledku velkého vlivu na utváření města se jako mimořádně důležitá označuje regulace nábřeží Vltavy. Bezprostředním důsledkem toho jsou pak novostavby na nábřežích, regulace řeky, trasování ulic jakož i "spojení břehů po obou březích".

V souvislosti s přírůstkem obyvatel potřebuje Praha také další veřejné budovy jako jsou muzea, dům umění, univerzita, divadlo i spolkové domy a kluby. Chybějí též tržnice a jatka, pro něž je nutno vybrat nejvhodnější umístění. Základním předpokladem pro to je regulační plán!

Dalším důležitým problémem se stává výstavba laciných a zdravých bytů pro dělníky, při čemž se jako dobrý příklad uvádějí Drážďany, Vídeň, Berlín, Paříž a Florencie.

Stejně jako při odstranění vídeňského opevnění po roce 1859 vzniká otázka, jak nahradit území pro volný čas a rekreaci po "zrušení bašt", které doposud sloužily jako oblíbené zahrady.

V pamětním spisu se jako přínosy "určitého, náležitě prozkoumaného a zrale uváženého plánu rozlohy budoucí" uvádí, že:

"1. Zdravotní poměry se zlepší, a počet úmrtí se zmenší.....
2. Obchod a průmysl se rozvinou a zdokonalejí, čímž i městu nových pramenů příjmův nemalých přibude.
3. Povstanou četná podniknutí, kteráž dovolí nové a prospěšnější využitkování peněz .....
4. Cena pozemků se stane zřejmou a určitou, an se pak s jistotou souditi dá, na jak dalece v budoucnosti jednotlivec majetníkem nabyté půdy nebo statku jest.
5. Bezpečnost a mravnost veřejná se úpravou města zvýší.
6. Město nabude krásy privátními a veřejnými budovami,...".

Pro zpracování celkového a uskutečnitelného plánu rozšiřování města "byl by konkurs všeobecný cestou jedinou, na kteréž by se žádoucího úspěchu nejlépe docílilo". Umožnilo by to totiž účast "sil nejvíce vynikajících" a výběr "nejvýhodnějších a nejgeniálnějších myšlének". Především je nutno vycházet z toho, že "rozšiřování města jest tak eminentně veřejným podnikem, poněvadž se prospěchů všeobecnosti tak velice dotýká, že se po právu i úsudku veřejnosti předložiti musí".

Jako předpoklad pro plán rozšíření města je nezbytný "přesně pracovaný plán situační města , předměstí i okolí", a dále "nutná změna řád stavebního, vymožení svolení k expropriaci a pořízení prostředků peněžních".

3. Urbanistická situace Josefova před asanací

Situace v této části města byla zásadně ovlivněna postavením obyvatel ghetta. Teprve Josef II. vydal mezi roky 1792 a 1797 patenty, které podstatně zlepšily dosavadní občanská práva židovského obyvatelstva. To umožnilo majetným židům opustit počátkem 19.stol. přelidněné ghetto s jeho hustým zastavěním a špatnými zdravotními a hygienickými poměry.

Židovské obci se do roku 1806 podařilo získat za hranicemi ghetta 89 domů pro 181 rodin a přes velké obtíže byly pak koupeny i další objekty. Teprve revoluční rok 1848 však přinesl zásadní změnu. Roku 1849 byl Josefov "postaven na roveň ostatním městským čtvrtím", čímž se Židé konečně stali de facto plnoprávnými občany, kteří si mohli dle libosti volit své bydliště. Pozn. 5.

Působivý obraz o stavu Židovského Města podává plán J.Jüttnera z let 1811 až 1815 a ještě podrobněji o něco pozdější model A.Langweila.

Pro posouzení urbanistické dynamiky je též důležité vyznačení uliční sítě a rozmístění církevních staveb a veřejných budov na základě Jüttnerova plánu (obr.1) a "plánu polohy" z roku 1893 před započetím asanací (obr.2). K podstatným změnám dopravních ploch došlo zejména v pobřežním pásu, přičemž stavební změny nemohly být v důsledku chybějících podkladů zaznamenány. Z dobových ilustrací však vyplývá, že do té doby zůstala v podstatě zachována středověká struktura ghetta i sousedících částí Starého Města. To mělo vliv na vznik mimořádných hygienických závad a zdravotní ohrožení obyvatelstva.

4. "Zákon, daný dne 11.2.1893, o vyvlastňování k úpravě assanačního obvodu královského hlavního města Prahy".

Motivy návrhu zákona z roku 1892

Vládní předloha, sestávající z návrhu zákona a důvodové zprávy, byla zařazena na 11.zasedání poslanecké sněmovny mocnářství v roce 1892 Pozn. 6. Zvláště zajímavou je důvodová zpráva, protože obsahuje podrobné a konkretní zdůvodnění návrhu.

Podle této zprávy patří na pravém vltavském břehu ležící "asanační obvod" - zahrnující Josefov a sousedící části Starého Města jakož i městskou čtvrť u svatého Vojtěcha - k "nejnezdravějším částem Prahy, ... v nichž se rozšiřují epidemie i endemie". Toto nízko ležící území je při každé povodni zaplavováno Vltavou a ulice jsou znečišťovány odpadními vodami vytlačovanými z kanalizace Pozn. 7. V letech 1883 až 1889 dosahoval podíl úmrtnosti na infekční nemoci v Praze jako celku 28,7%, zatím co v Josefově 35,3%, což byl podstatný rozdíl.

Asanační obvod patřil k nejstarším částem Prahy se špatným stavebním fondem a úzkými křivými uličkami, znemožňujícími dostatečné provětrání a oslunění. Žádoucí obnova byla ztěžována nepřehlednými vlastnickými poměry. Jak se uvádí v důvodové zprávě, byly domy "většinou děleny tak, že sklep, přízemí, každé patro i střecha patřily někomu jinému a dokonce u některých domů patřilo přízemí a prvé patro sousedovi. U některých domů bylo ideální spoluvlastnictví rozděleno na čtyřicet osob".

Pražská městská správa proto nejprve pořídíla pro části určené k asanaci "plán polohy" v souladu se stavebním řádem pro Prahu z 10.4.1866 Pozn. 8. Plán byl po dohodě s místodržitelstvím schválen výnosem Zemského výboru 13.11.1889. Poté se pražská městská rada obrátila na vídeňskou vládu s prosbou, aby "zajistila pro stavební činnost v asanačním obvodu právo na vyvlastňování se zkráceným postupem a dále osvobození novostaveb a přestaveb od domovní daně na dobu dvaceti let". Zemský sněm Českého království vyhověl této prosbě a 24.1.1887 schválil návrhy zákonů, které měly umožnit osvobození od zemských obecních a školních dávek.

Tato opatření však nepostačovala ani k přípravě tak rozsáhlé a podstatné asanace a tím méně k jejímu uskutečnění. Proto schválil Zemský sněm 13.11.1890 a 31.3.1892 tyto "výzvy":

Zemská zdravotní rada, která byla požádána o vyjádření, podpořila celý návrh ve svém rozsáhlém stanovisku. Zdůraznila, že je žádoucí při provádění plánované asanace "věnovat co nejméně pozornosti zachování existujících starých souborů budov, a usilovat co nejvíce o přímé vedení ulic, což vyžaduje v zájmu odstranění starého stavebního fondu všeobecně platný vyvlastňovací zákon pro všechny budovy a zároveň daňové osvobození pro všechny novostavby v asanačním obvodu, avšak ne pro přístavby nebo částečné přestavby", jak se uvádí v důvodové zprávě k návrhu zákona. Tyto nekompromisní požadavky odpovídaly nejen zdravotní situaci Josefova, ale i duchu doby. Přesto však vyvolávaly neustále kritiku od těch, kteří považovali za možnou citlivější obnovu města. Lze předpokládat, že právě stanovisko Zemské zdravotní rady, přesvědčilo vládu o nezbytnosti a naléhavosti "zvláštního vyvlastňovcího zákona". Zdravotní ohrožení si vynucuje účinná politická opatření. Jako vzor byl mimo jiné využit zákon z 18.2.1878, který se týkal vyvlastňování pro "potřeby zřizování a provozu železnic".

Projednávání návrhu zákona z roku 1892 v poslanecké sněmovně

O politickém významu návrhu zákona podávají svědectví protokoly z jeho projednávání poslaneckou sněmovnou. Na 162. schůzi 11.zasedání dne 5.11.1895 Pozn. 9 sdělil místopředseda svobodný pán von Chlumecky, že ministerský předseda hrabě Taaffe odpovídající za ministerstvo vnitra, předložil dopisem z 25.7.1892 "vládní návrh, týkající se vyvlastnění pro potřeby regulace asanačního obvodu královského hlavního města Prahy se zdůvodněním" a s žádostí o ústavou předepsané projednání.

Zároveň sdělil místopředseda, že byl k obdobnému projednání 31.7.1892 předložen ministerským předsedou další návrh zákona, týkající se "osvobození novostaveb a přestaveb v asanačním obvodu královského hl.města Prahy ... od domovní daně, včetně poznámek".

Prvý návrh zákona byl předán rozpočtovému výboru a druhý daňovému výboru. Na 164.schůzi 11.zasedání 11.11.1892 došlo ke změně, protože rozpočtový výbor vrátil předsednictvu vládní předlohu o "asanačním obvodu Praha", která byla poté předána právnímu výboru Pozn. 10.

Zpráva daňového výboru o vládním návrhu "zákona o osvobození novostaveb a přestaveb v asanačním obvodu královského hl.města od domovní daně" byl projednáván na 184.schůzi 11.zasedání dne 16.11.1892 Pozn. 11. Ve všeobecné rozpravě se přihllásil poslanec Kaftan a požadoval doplněk o tom, že je ministr financí oprávněn ustanovení tohoto zákona uplatnit i při změnách asanačního obvodu. Ministr financí dr.Heinbach vyslovil s tímto doplňkem souhlas.

V další diskuzi navrhl zpravodaj dr. Kramar dvě malé stylistické změny a doporučil přistoupit ke třetímu čtení, se kterým se v programu nepočítalo, čímž byl zákon přijat.

V návaznosti doporučil zpravodaj dr.Fanderlik přijmout k projednání návrh zákona "o vyvlastňování pro potřeby regulace asanačního obvodu královského hl.města Prahy". Poslanec dr.Kronawetter se přihlásil o slovo k paragrafu 8., protože tento paragraf nepovažoval za zřetelně stylizovaný a poznamenal, "že ví z vlastní praxe, k jakým rozporům dochází při vyvlastňování pro pořeby železnic v otázce kdo je vyvlastňován a kdo má právo, aby byl posuzován jako vyvlastňovaný". O slovo se přihlásil také zástupce vlády mr. Hrouzek s názorem, že podle paragrafu 1. předlohy se "budou nahrazovat veškeré škody a též veškeré majetkoprávní újmy, které vyplynou z vyvlastnění". Nakonec byl i tento zákon ve druhém a třetím čtení přijat.

Horní sněmovna se připojila na svém zasedání 20.1.1893 k usnesení poslanecké sněmovny beze změn a přijala toto usnesení: "C.K. vláda se žádá, aby se na základě § 43 tohoto zákona příslušným způsobem postarala o to, aby po výzvě podle §5 tohoto zákona měli majitelé možnost plně se informovat o na ně kladených požadavcích i o důsledcích případných omylů, týkajících se polohy nebo stavu nemovitosti a právních souvislostí i důsledků." Pozn. 12.

Je zajímavé, že schválení obou zákonů pro pražskou asanaci nebylo zmíněno ani ve Wiener Zeitung (Wiener Abendpost), ani v Neue Freie Prese. Pouze Prager Zeitung se 17.12.1892 krátce zmínil o stanovisku poslanců dr.Fanderlika a dr. Kronawettera a též o vyjádření zástupce vlády Pozn. 13.

Malý ohlas byl zřejmě způsoben tím, že se ve stejné době projednával návrh zákona o zestátnění telefonní sítě, který měl mimořádnou publicitu Pozn. 14.

Zpráva městského lékaře V.Preiningera o sociálních a zdravotních poměrech Josefova

Překvapivě malý zájem časopisů o zákon je nepochopitelným již z hlediska nesnesitelných poměrů v Josefově. Od roku 1849 opouštěli židovští obyvatelé Josefov a v roce 1899 činil podle V.Preiningera jejich podíl pouze 10% . Jimi opuštěné byty byly "stále více obsazovány nejchudšími vrstvami pražského obyvatelstva a tato pátá pražská čtvrť se stala sídlem proletariátu a centrem prostituce" Pozn. 14. Tento vývoj zasáhl později i sousedící části Starého Města.

Praha měla v roce 1885 celkem 186 tisíc obyvatel na ploše 13,8 km2. Úmrtnost v roce 1885 činila 29,1 a v roce 1895 pak 22,4 promile. Značně se lišila úmrtnost v jednotlivých čtvrtích ( v promile ):

Preininger považoval za přijatelné maximum 600 obyvatel na ha. Tato hodnota byla v Josefově trojnásobná. Na 1ha zastavěné plochy připadaly v jednotlivých čtvrtích tyto počty obyvatel:

Příčinou těchto neúnosných hustot byly příliš malé byty, tvořené buď jednou místností nebo obytným pokojem s kuchyní. Jejich podíl činil v Praze 53% a v Josefově dokonce 64% . Například v jednom malém jednopatrovém domečku s podkrovím (čp.207 v Praze V.) bydlelo celkem 268 osob. Jako přelidněný označoval Preininger takový byt, v němž připadaly více než tři osoby na 1 obyvatelnou a vytápěnou místnost. Podíl přelidněných bytů činil (v %):

Není třeba dále prokazovat, jaké hygienické závady toto přelidnění způsobovalo. Navíc byly zostřovány tím, že v 10% těchto bytů se ještě provozovala řemesla.

Mimořádné hustoty obyvatel byly způsobovány růstem nájemného. Ti majitelé domů v Josefově, kteří si nalezli v jiných městských čtvrtích větší a lépe vybavené byty, se snažili, aby své nové nájemné co nejvíce uhradili zvýšením nájemného v jejich domech v Josefově. Tím vznikl "morálně, sociálně a hygienicky velmi povážlivý stav, kdy téměř polovinu obyvatel Josefova tvořili podnájemníci a nocležníci. Jen tak mohli ti nejchudší najít ubytování". O stavu v jednotlivých čtvrtích svědčí tento přehled ( v % ):

Preiningerem zpracovaná tabulka osvětluje velkou bídu obyvatel Josefova. Celkem 42,4% lidí bylo v malých bytech jen dočasně ubytováno, protože ve skutečnosti nevlastnili žádný byt. Mnozí majitelé bytů byli tak obchodně zdatní, že vydělávali na podnájemnících a nocležnících. Tak např. bydlela v domě čp.210 v Praze V. v bytě se dvěma místnostmi trojčlenná rodina majitele bytu, ale kromě toho měli 19 podnájemníků a nocležníků. Ti jim platili ročně průměrně 250 zlatých, přičemž nájemné za celý byt činilo jen 150 zlatých. Majitel bytu tak bydlel zadarmo a ještě vydělával 100 zlatých.

Katastrofální hygienické poměry Josefova charakterizuje Preininger tím, že jeden záchod připadal na 5 - 10 přelidněných bytů , schodiště a chodby byly tmavé, chyběly dvory a zeleň , ulice a uličky byly velmi úzké. Při povodních byly ulice zaplavovány tak vysoko, že přízemní místnosti zůstávaly stále vlhké. Josefov tehdy rozhodně nebyl člověka hodným obytným prostředím, ale "ohniskem infekčních nemocí..., které se mohly snadno rozšířit do výše ležících městských částí".

Preininger proto právem konstatoval, že "asanaci (t.j. ozdravění)... je možno docílit pouze tehdy, když se zbourají všechny domy a postaví se městská čtvrť, odpovídající všem moderním požadavkům". K tomu není co dodat.

Důležitá ustanovení zákona z 11.2.1893 Pozn. 15

Úvodní §1 dává městu Praze na dobu deseti let právo vyvlastňovat v souladu s § 365 občanského zákoníku. Se souhlasem c.k. místodržitelství může dokonce právo vyvlastnění pro celý regulační záměr, nebo jeho části přenést na jiné osoby. Soupis pozemků a stavebních parcel pražského asanačního obvodu je obsažen v §2, jeho vymezení souhlasí s regulačním řešením, obsaženým v plánu polohy, který byl schválen za souhlasu c.k. místodržitelství Zemským výborem dne 18.11.1889. Obsah a rozsah vyvlastnění je vyjádřen v §4 a 5. Podle nich je možno vyvlastňovat jen v rozsahu, který je nezbytný pro provedení asanace. Týká se to především práva oddělování pozemků a budov , zdrojů vody, rušení služebností a dalších právních závazků k nemovitostem atd. Určuje se též, že při provádění "regulačních staveb" v asanačním obvodu je nutno brát pečlivě ohled na historické památky.

Stojí za připomenutí, že se vyvlastnění mohlo v zásadě uplatnit jen vůči majitelům nemovitostí, pokud jejich budovy a pozemky v asanačním obvodu nebyly v souladu se záměrem regulace. Museli být vyzváni k tomu, aby uvedli své nemovitosti během určité, magistrátem stanovené lhůty, která nemohla být kratší než dva roky, do souladu s regulačním projektem.

Velký význam mají také ustanovení o předmětu a rozsahu odškodnění (§§ 7 až 13). Pokud nebylo jinak dohodnuto, je nutno vyplatit odškodnění v hotovosti. Konečně je třeba připomenout i § 34, protože stanovuje, že vynucené vyvlastnění nemůže být odkládáno pro nezdůvodněné námitky tehdy, když podnikatel zvýší soudně stanovené odškodnění o 20% .

Podpůrným opatřením pro provedení asanací byl další říšský zákon s platností od 11.2.1893 a na něj navazující dva zemské zákony, které na dvacet let osvobozovaly do 16.4.1903 postavené nové budovy od domovní daně. Daňová úleva byla určena pouze pro provedení této asanace.

5. Asanační plán

Architekt Emanuel Brand měl 3.3.1893 na zasedání Německého polytechnického spolku v Čechách přednášku o "asanaci Josefova v Praze", která vyvolala rozsáhlou debatu Pozn. 16. Zvláště zajímavými jsou jeho úvahy o asanačním obvodě a asanačním plánu (obr.3). Tento plán byl důležitým podkladem pro jednání výboru zemského sněmu a pro rozhodnutí vlády. Především však umožňuje porovnání existujícího stavu a plánované asanace.

Podle §1 stavebního řádu z 10.4.1886 obsahuje asanační plán uliční síť s navrženým rozšířením ulic, uličními průlomy a náměstími. Dále je v něm vyznačeno "38 sektorů asanace", církevní budovy (kostely, kláštery, synagogy), veřejné budovy a též popisná čísla pozemků.

Celková výměra asanačního obvodu činí podle Branda 365 476 m2. Z toho připadalo na stavební pozemky 236 375 m2, na ostatní pozemky 40 199 m2 a na ulice a náměstí 86 902 m2. Podle plánované regulace měly soukromé pozemky zaujímat 216 591m2 a ulice a náměstí 148 885m2 . To znamená, že se rozloha stavebních pozemků měla zmenšit o téměř 62 tisíc m2 a naopak dopravní plochy zvětšit o téměř 150 tisíc m2.

Celkově bylo v asanačním obvodě určeno ke zbourání 608 domů. To znamená, že asanace pražského Josefova patří k nejrozsáhlejším plošným přestavbám v Evropě na zlomu století.

Předpokládané náklady asanace bez vodovodů a kanalizací odhaduje Brand pro Josefov zhruba na 10 milionů zlatých, pro přilehlé části Starého Města na 32 milionů a pro Vojtěšskou čtvrť na 2 miliony zlatých. Podle výnosu nájemného představoval i s ohledem na určité od daně osvobozené objekty stavební fond asanačního obvodu tehdy hodnotu 13,75 milionů zlatých.

Jak je zřejmé z ilustrace (obr.3), odpovídá asanační plán v podstatě obvyklým představám konce 19.stol. o celkové asanaci se zvláštním zřetelem k zásadám městské hygieny, což bylo spojováno s tvrdými zásahy do existujících stavebních fondů. Zcela nová urbanistická struktura zde vznikala oboustranným rozšiřováním ulic, výrazným průlomem nové ulice od Staroměstského náměstí k Vltavě, novým nábřežím s náměstími na břehu Vltavy a též novou komunikací paralelně s nábřežím.

Pokusy o navázání na uliční síť s asanačním obvodem sousedících částí města nejsou rozpoznatelné. Neuvažovalo se také o pohledovém působení dominantních objektů a lze pochybovat o záměrném prostorovém utváření různých drobných prostorů a křižovatek. Byly respektovány pouze církevní budovy, i když ani ty se nevyhnuly zásahům.

Brand proto doporučoval, aby se ještě důkladně uvážila realizace tohoto velkého projektu, protože mnohé otázky vyžadovaly ještě objasnění a vlastní realizace by se měla uskutečnit na základě dobře připraveného plánu. Oprávněným byl také jeho požadavek na vypracování "generálního regulačního plánu", ovlivněný mezinárodními urbanistickými soutěžemi pro Mnichov (1892) a Vídeň (1892/93). Pouze na základě "regulačního plánu lze zabezpečit příznivé spolení dotčených částí města s lidnatými novoměstskými ulicemi a tím přivést do nových částí žádoucí život". Dobová kritika rozpoznala dobře tyto nedostatky. E.Brand zdůrazňoval, že "tento plán pro nově založenou městskou část vykazuje stále ještě příliš husté zastavění,..a chybí mu přímé transversální spojení". Nebere se dostatečný zřetel na výhled a zřízení dostatečných komunikačních možností a také se nevyužívá z prostorového hlediska mimořádná poloha obvodu při Vltavě.

"Lepší možnost pro zkrášlení svou přírodní polohou tak obdařeného města se hned tak nevrátí a měla by být obdobně jako v jiných městech také zde lépe využita". S těmito Brandovými slovy nelze než souhlasit.

Na dalším shromáždění dne 10.3.1893 zahájil M.Fuchs debatu srovnáním asanací v Neapoli a v Praze. Zdůraznil, že přípravné práce podle zákona z 11.2.1893 se opožďují, že chybí projekty kanalizace a vodovodu a že se nemyslí na regulaci Vltavy z hlediska případného kanálu Dunaj - Vltava - Labe Pozn. 17.

Stavební rada J.Frein zdůraznil, že na ulicích rovnoběžných s Vltavou by neměly být žádné zlomy a že by příliš velké a nepravidelně navržené bloky měly být rozděleny ulicemi, aby se tak zamezilo vzniku příliš velkých a tím dobře zastavitelných dvorů. Důležitým požadavkem bylo též zajistit pro zhruba 15 tisíc chudých obyvatel Josefova předem před zahájením regulací přiměřená obydlí.

Architekt Brand poukázal na zřetelný nedostatek volného místa a na "budoucí nepříznivou polohu Staronové synagogy", která vyžaduje v souvislosti s plánovaným zvýšením uličních nivelet obzvlášť pečlivé řešení. Kromě toho dával k úvaze, zda by pro určité části neměly existovat "zvláštní předpisy o řešení průčelí" a doporučoval též dokumentovat všechny pro demolici určené důležité budovy.

Také na shromáždění dne 17.3.1893 upozornil J.Frein na mnoha příkladech na obtížné vlastnické poměry. Zastával mínění, že "žádný jiný racionální postup, než výstavba nových bloků bez ohledu na současný stav", nemůže přinést žádoucí výsledek.

Vzhledem k významu a naléhavosti asanace následovalo na shromáždění dne 24.3.1893 založení "poradního výboru pro další postup přípravy asanačního plánu pro Josefov." Pozn. 18

6. Provádění asanace

Pro další postup tohoto velkého asanačního počinu a s tím spojené těžkosti jsou velmi příznačnými další údaje, které nalezneme u V.Preiningera. V roce 1899 například zjišťuje, že se zatím postavilo pouze 80 domů a dalších 20 novostaveb,ačkoliv je asanační zákon platný pouze do roku 1903. Příčinou byla nečinnost vídeňské vlády a české země, které neposkytly městu Praze ani žádné bezúročné půjčky.

Město Praha vypsalo "veřejnou soutěž na regulační plány asanačního obvodu" a schválilo prvou cenou vyznamenaný návrh jen s malými změnami, takže bylo možno započít s parcelacemi. Dále se kolegium členů městského zastupitelstva rozhodlo vykupovat domy, bourat je a prodávat uvolněné parcely. Byly vyvlastněny sektory 31, 32, 34 a 36 a v roce 1897 zbořeny. Bohužel však neodpovídal prodej parcel tomu, co se od něj očekávalo.

Preininger proto zastával názor, že by bylo lepší, aby se mohla účastnit i "soukromá spekulace - tím spíše, že zákon dovoluje, aby se vyvlastňovací právo přeneslo i na jiné osoby. Soukromý podnikatel by tak mohl postavit více budov a dokončit celou ulici".

Za další chybu považuje Preininger, že se nedbalo na náhradu malých bytů. "Během deseti let se má zbourat 580 domů, které jsou z 80% obydleny dělníky, námezními pracovníky a podobnými lidmi. Má se tím uvolnit místo pro domy s velkými drahými byty, ale nikdo se neptal, kam se přestěhuje dnešní obyvatelstvo Židovského Města. Vždyť asanační obvod má přes 18 tisíc obyvatel" Pozn. 19 .

Asanační přestavba trvala od roku 1895 do roku 1914. Celkové náklady se odhadovaly na 40 milionů rakouských korun. Pouze ve 20% případů bylo nutno uplatnit vyvlastnění. Bohužel se však v průběhu asanačních prací věnovalo málo pozorností bydlení vysídlených lidí, kteří se přestěhovali na městský okraj do nouzových kolonií.

7. Význam asanace Josefova pro vývoj obnovy měst

Asanace Josefova v Praze patří v Evropě kolem zlomu století k největším počinům tohoto druhu. Přesto však o ní existují v německé odborné literatuře jen náhodné a málo podrobné zmínky. J.H.Stübben uvedl pražský příklad s poznámkou, že se mu nepodařilo získat příslušné plány Pozn. 20.

Je to překvapivé tím spíše, že na základě pražské iniciativy vydaný vyvlastňovací zákon z 11.2.1893 představoval prvý právní podklad pro plošné vyvlastnění v Rakouské říši. Jeho působnost byla sice omezena na krátké časové období do roku 1903 Pozn. 21, avšak umožňoval vyvlastnění nemovitostí nejenom městem Prahou, ale též pověření podnikatelů prováděním asanací.. Zvláště je třeba zdůraznit, že docílení předpokládaných zisků mohlo být v podstatě znemožněno záměrnými opatřeními. Velký význam pro provedení asanací měl též podpůrný říšský zákon o osvobození novostaveb a přestaveb od domovní daně, který nabízel soukromým podnikatelům lákavé pobídky . Hospodářské a finanční síly samotného města Prahy nebyly zdaleka postačujícími.

Je zcela oprávněným zjištěním, že město Praha, Český sněm a vídeňská vláda vytvořily těmito zákony velmi dobře využitelný příklad pro asanaci zchátralých městských území, který nebyl veřejností dostatečně oceněn.

Mezi příklady takových akcí patří přestavba Bruselu a Florencie, stejně jako asance části Neapole (vyvlastňovací zákon z 15.1.1885) po cholerové epidemii 1884 a dále asanace okolí dómu v Záhřebu.

Z mnoha hledisek je asanace pražského Josefova srovnatelná s přestavbou centra Florencie . Rozlohy území se sice liší (10,5 ha ve Florencii a 36,5 ha v Praze, viz obr.4, 5), avšak záměry byly přitom velmi podobné. To se však netýká celkových cílů. Ve Florencii šlo nejen o nahrazení nezdravých a dopravě překážejících budov účelnými novostavbami, ale také o vytvoření "opravdového ohniska společenského a obchodního života města" Pozn. 22. Naproti tomu měl být na místě bývalého ghetta vzniklý Josefov asanován a začleněn do sousedících území také prostorově, což se ovšem stalo až mnohem později.

Obdobně též probíhal boj milovníků umění a dějin za udržení historicky a umělecky významných budov. Ve Florencii se jim podle názoru Stübbena podařilo zachránit mnohem více historických stavebních fondů, než původně předpokládala městská správa. Také v Praze lze předpokládat, že by došlo bez obdobného odporu k daleko větším asanačním zásahům.

Dnes se občas vyslovuje politování nad nekompromisností asanací, což je subjektivně pochopitelné. Kdo si však vzpomene na otřesnou zprávu městského lékaře Preiningera, musí asanaci Josefova hodnotit v podstatě kladně. Nesporně mělo a má vytvoření důstojných pracovních a životních podmínek lidí přednost před udržením historicky významných budov, pokud obě opatření nemohou být uvedena finančně i obsahově do souladu.

Při hodnocení pražské asanace je nutno pamatovat též na její rozsah (rozloha, dotčené obyvatelstvo, mimořádně obtížné vlastnické podmínky) a na náklady. Jednalo se o prvý rozsáhlý projekt tohoto druhu, který byl uskutečňován bez dostatečných vlastních zkušeností.

Význam této asanace jako příkladu spočívá mimo jiné v tom, že též rakouský asanační zákon z roku 1929 a zákon o obnově měst z roku 1974 byly podstatně ovlivněny vyvlastňovacím zákonem z 11.2.1893 pro asanaci Josefova. Proto se též autor zabýval podrobně těmito zapomenutými zákony, které představují významný příspěvek k vývoji urbanistické legislativy a obnovy měst. Bohužel způsobily měnící se převážně negativní politické události od počátku 30.let, že upadla do zapomenutí zpráva L.P.Procházky a J.Vaněčka o asanaci Josefova, přednesená na 13.mezinárodním kongresu v Berlíně v roce 1931. Tím více pozornosti nejen ze strany znalců dějin stavby měst a městské obnovy si zaslouží publikace Muzea hl.města Prahy s novými výzkumnými poznatky o Josefově.

Poznámky a literatura:

"1. In der nächsten Reichsraihssession dem Abgeordnetenhause des Reichsrathes den Entwurf eines Gesetzes mit möglicht abgekürztem Berfahren und thunlichster Einschränkung des Rekursrechtes in administrativer und rechtlicher Beziehung vorzulegen, mit welchem jedem Unternehmen, das die Durchführung von Bauten oder Einrichtung von Gassen und anderen Communicationen nach dem genehmigten Lagerplane zum Zwecke der Regulirung im Assanirungsrayon der Stadt Prag betrifft, das Expropriationsrecht im vollen, durch §. 365 a.b.G.B. bestimmten Umfange gewährt wird.

2. Gleichzeitig den Entwurf eines Gesetzes vorzulegen, mit welchem alle Neubauten und Umbauten, die in dem zu assanirenden Gebiete unternommen werden, aus die Dauer von 20 Jahren von der Entrichtung der Hauszinssteuer befreit werden." /Motivenbericht/