Asanace Josefova - u každého poučeného čtenáře či posluchače vyvolává tento pojem především pejorativní představu a asociace, jak v něm byly vypěstovány zkreslujícími, jednostrannými hodnoceními po celá uplynulá desetiletí. Ne nechci asanaci a její územně-plánovací podklad z roku 1893 obhajovat či dokonce chválit, ale chci poukázat na potřebu jeho kontextuálního chápání v celém urbanistickém proudu a cítění období 19.století. Tato epocha, především její druhá polovina, představuje v evropském prostoru, v Praze pak zvláště, grandiózní období, kdy mohutný proud investic, vycházejících z kunjunktury a prosperity průmyslového a finančního boomu, se promítá do výstavby nových architektonických památníků doby - paláců, bank, ale i dopravních staveb, kulturních staveb jako divadel, muzeí, tržnic a celé dlouhé řady typologických stavebních druhů, o výstavbě nových obytných čtvrtí ani nemluvě. Doba se cítí ekonomicky, ale i duchovně a výtvarně tak silná a díky osvojení si architektonické mluvy všech předcházejících slohových kánonů natolik jistá, že vkládá prostředky do dostaveb a přestaveb památek a městských dominant v celkovém romantickém chápání vznikajícího zájmu o doklady historie. Tato veliká proměna a rozvoj především hlavních měst se děje na pozadí existujících, zpauperizovaných, do té doby prstencemi hradeb svázaných historických jádrových částí města.

Pro stavební expanzi se hledají nové a nové prostory. Ty nabízejí v prvé fázi uvolněné plochy po bouraných hradbách, nejbližší partie historických předměstí, ale budovy centrálních úřadů, bankovní domy i kulturní stavby hledají lokality v jádrových, obyvatelstvem a obchodem nejvíce tangovaných místech.

Proto v průběhu 19.století, u několika evropských velkoměst již i dříve, zaznamenáváme snahy, kdy ve jménu vyššího zájmu, nejčastěji ideálního regulačního plánu, došlo ke generální přestavbě - regulaci historické struktury jádrových oblastí, kde tak převaha historických domů uvolňuje místo pro stavební aktivitu nové doby.

Po Hausmannově přestavbě Paříže, která svým klasicistním přítupem vytvořila předobraz pro regulační akce v řadě dalších měst, následuje například Barcelona (1854), Řím (1870), Budapešť (1873), Sitteho přestavba Berlína atd. Podobný osud postihl i anglická města, kde vedle snah obdobných evropským městům - jako osová organizovanost městského půdorysu a získání prostorů pro reprezentativní stavby doby, sehrála důležitou roli "bytová politika" správy měst.

I Praha prožila vývoj dle naznačeného obrazu. Po vnější expanzi a založení nových předmětských čtvrtí - Karlína, Smíchova, posléze Vinohrad, Holešovic, Libně - nastoupila etapa zástavby prostoru po postupně bouraných hradbách, nejprve mezi Florencí a Vltavou, kde oddělovaly Karlín (1875).

Odstraněním hradeb došlo k uvolnění historického jádra, které do té doby mohlo realizovat svoji regeneraci pouze postupnou výměnou zástavby, zvyšováním stávajících budov a maximální zástavbou středověkých parcel. Zejména poslední dva způsoby exploatace území vedly k pauperizaci a znehodnocování prostředí i vlastní zástavby Starého Města i Malé Strany - ve velkoryse založeném Novém Městě s řadou územních rezerv, zejména v prostoru Albertova a Karlova, se tyto tendence natolik neprojevily.

Nejsvízelnější situace byla na Starém Městě, zvláště v bývalé V. čtvrti - v Josefově - bývalém pražském ghettu. Tato specifická urbanistická enkláva, budovaná a zahušťovaná na vymezeném teritoriu od 2.poloviny 13.století a zahrnující 288 domů a množství synagog a obklopená další středověkou zástavbou, byla díky menšinové izolaci nejzaostalejší pražskou čtvrtí, s nejvyšší zalidněností. Pro srovnání lze uvést, že k datu asanace byla průměrná hustota zástavby na Starém Městě 46 %; ve vlastním Josefově 68%; na 1 ha zastavěné plochy žilo na Starém Městě 644 obyvatel, v Josefově 1 822 - což převyšovalo i přelidněný Žižkov, kde žilo 1 300 obyvatel na stejném prostoru.

Je tak pochopitelné, že tato podnikatelsky i reprezentačně vysoce hodnotná plocha v centru města skýtala jako sídlo chudiny a častý krystalizační zdroj epidemií řadu argumentů pro prosazení asanačního záměru.

Vlastní plán, zpracovaný regulační komisí již v roce 1885 a podaný říšské radě do Vídně, byl schválen a ratifikován Českým sněmen až roku 1893.

Asanován byl prakticky celý Josefov, s výjimkou toliko několika nejvýznamnějších staveb a převážné části Židovského hřbitova.

Ve svém příspěvku se mám zabývat urbanisticko-architektonickým zhodnocením provedené asanace. Abych se vyhnul předpojatosti svého pohledu, chci zdůraznit, že nelze jinak, nežli vyloučit soudobý památkový pohled, současná hlediska a kriteria hodnocení - je-li to vůbec možné.

Pro hodnocení si zaveďme několik základních pohledů, z nichž lze toto hodnocení vést.

• V prvné řadě jde o zhodnocení regulačních čar a kompozičního přínosu v půdorysu města.
• Druhým pohledem může být obohacení či ochuzení vnitřního obrazu a panoramatu Starého Města.
• Třetím pohledem se zamyslíme nad socioekonomickou stránkou výsledku asanace.
• Závěrem pak podrobíme analýze architektonické přínosy nové zástavby vzniklé půdorysné struktury.

Hledisek dalších by se jistě nalezla celá řada, ale pro zevrubné a jednoznačněji pojmenovatelné soudy tato soustava pohledů zřejmě postačí.

K pohledu prvému, kde chci sledovat setření či určité respektování vypovídací schopnosti půdorysu Starého Města a hodnotit nově vzniklou půdorysnou či dokonce kompoziční kvalitu, lze srovnáním původní rostlé struktury a asanačního - regulačního vzorce konstatovat:

Regulační akce se omezila na severovýchodní sektor Starého Města. Jižní hranici tvoří severní fronta Klementina, Clam-Gallasův palác, severní fronta Staroměstského náměstí a Dlouhá třída.

K této hranici od jihu a východu dobíhá historiká radiálně tangenciální uliční síť, která zřetělně prozrazuje nějdůležitější spojení mezi původními osadami a částmi pozdějšího středověkého města i jejich konvergenci jak k centrálnímu prostoru - Staroměstskému náměstí, tak k lokálním centrům původních osad (Kozí náměstí, Mariánské náměstí) a brodům přes řeku, především do prostoru dnešního náměstí Jana Palacha, kde byl brod a přívoz směrem na Klárov.

V jádru asanovaného území leželo, strukturou zástavby a velikostí parcel zcela specifické židovské ghetto s jihovýchodní páteřní Rabínskou ulicí a příčnou východozápadní Josefovskou ulicí, vedoucí k výše jmenovanému přechodu přes Vltavu.

V této čitelnosti a sdílnosti původního půdorysného obrazce leží jeho hodnotové těžiště. Je zde patrná jeho historická topografie, na druhé straně bylo možné vyčíst sociální diferenciaci zástavby, která byla nejvíce patrná mezi parcelací při hlavních trasách a asanovaným Josefovem. Jeho struktuře a charakteru se blížila jen malá enkláva Na Františku kolem Anežského kláštera, která ale byla, až na jeden blok západně od kostela sv. Haštala, asanace ušetřena.

Promítneme-li do popisovaného předasanačního obrazu půdorysu Starého Města současný stav, dovolí nám to zkonstruovat na jedné straně ztráty na sdílnosti půdorysného obrazu; na druhé straně můžeme srovnávat s příklady jiných měst v Evropě. Na prvý pohled upoutá nejvýraznější, na žádný předobraz či historický podnět nenavazující zásah, kterým je proražení dnešní Pařížské třídy.

Jde o zcela novou osu, plně v duchu hausmannovských bulvárů či komunikačních řezů v Berlíně, nicméně bez jakékoliv kompoziční vázanosti na nově vytvářené prostory či architektonické dominanty. Z tohoto pohledu jde o zásah zcela samoúčelný, jehož jediným cílem bylo zlikvidovat maximum zástavby Josefova. Při dalším podrobném srovnávání nutně docházíme k závěru, že až na ulici Bílkovou a Žateckou všechny stávající trasy regulují uliční linie, dávají jim nové dimenze, ale v podstatě sledují jejich historické trasování.

Dovolím si tak konstatovat, nehodnotím-li ztráty na vlastní historické zástavbě - jak jsem v úvodu svého pokusu o hodnocení předeslal - že až na specifikovaný, neuvážený či módní zásah průrazem Pařížské třídy - byla staroměstská regulace k historické struktuře podstatně méně brutální a antagonistická, nežli tomu bylo u jiných evropských velkoměst. Nebyl zde preferován jinde často uplatněný formální, klasicistní či ortogonální vzorec pro vyměření nových ulic; dovolím si dokonce přiznat regulaci značnou míru porozumění a respektu k historickému půdorysu.

Jako druhý úhel pohledu na staroměstskou regulaci jsem vytypoval hodnocení vnějšího a vnitřního obrazu města; jeho panoramatu a vnitřních prostorů. Jestliže jsme pro srovnání a rozbor u prvého kriteria měli k dispozici dnešní půdorys a například Jüttnerův plán Prahy z roku 1811, je nutno pro srovnávání a hodnocení v této kapitole sáhnout ke starší ikonografii, k četným vedutám Morstadta, malbám Jansy, Minaříka, které pak lze konfrontovat s dnešním stavem.

Již v průběhu několika století dochází v Praze, stejně jako v jiných větších městech k vyrovnávání a stírání dynamiky zástavby, kdy ze hmoty zastavění stále méně výrazně vystupují hmoty církevních staveb, věže hradeb a technických děl díky stále vzrůstající podlažnosti. Nicméně nikdy toto srovnání výškové hladiny nedostoupilo do stavu, aby jmenované dominanty byly zástavbou pohlceny. Nebylo tomu ani u Josefova, kde synagogy, byť nedosahovaly takové výstavnosti jako dominanty křesťanské, nebyly nikdy obytnou zástavbou pohlceny.

Teprve regulace, založená na tržní hodnotě vzniklých pozemků, jednorázově zvedá hladinu zástavby a proměňuje často hierarchii původních dominant, asanací respektovaných, jako je kostel sv. Salvátora, kostel sv. Šimona a Judy a všech dochovaných synagog.

V této souvislosti nutno připomenout, že vnější obraz Starého Města, a zvláště Josefova, daný tradičními pohledy přes Vltavu - jak jej známe z Morstadtova vyobrazení - nebyl proměněn ani tak samotnou regulací, ale počiny již předcházejícími, které de facto připravili prostor a názorovou atmosféru pro její realizaci. Mám na mysli především regulaci nábřeží od bývalého mostu Františka Josefa I. až k Novotného lávce; výstavbu Rudolfina a budovy dnešního UMPRUM i Uměleckoprůmyslového muzea.

Takto založená pohledová bariera byla později ještě doplněna výstavbou budovy konzervatoře a dnešní faktulty jaderné a matematicko-fyzikální, fakulty právnické, budovy SIA a v posledním období přestavbou a zvýšením SIA a výstavbou monobloku hotelu Intercontinental. Vnitřní městské panorama asanační části se tak dnes uplatňuje toliko z vyšších horizontů - Letné, Hradčan a Petřína.

Výraznější pro toto hodnocení je proměna kompozice a obrazu vnitřních prostorů. Jmenovaná ztráta dynamiky a napětí mezi původní městskou zástavbou a dominantami je zde markantnější, citelnější a projevuje se především pocitovým zmenšením a stísněním prostorů ulic a plácků, i přes jejich novou, regulací určenou větší proporci.

Nejzřetelněji se tato proměna projevuje na Kozím plácku, kde výrazovou stísněnost ještě umocňuje prolínání nového terénního niva stanoveného regulací a historického terénu ve směru k Františku.

Protichůdně k popsané skutečnosti působí prostor Pařížské třídy, který svojí délkou a profilem je zcela neorganický v celém historickém jádru, byť na druhé straně se časem stal novým fenoménem Prahy.

Za samostatnou zmínku stojí jádro a středobod Starého Města - Staroměstské náměstí. Jeho severní frontou je tvořena jižní hranice asanační oblasti (byť úvahy o prodloužení Pařížské třídy k jihovýchodu až k Václavskému náměstí byly sledovány i později). Tento nepravidelný, do asanace velmi sevřený prostor, prodělal největší proměnu. Jejím základem byla přestavba - výstavba neogotického severního sevřeného bloku Staroměstské radnice; posléze zboření Krenova domu, který otevřel průhled na průčelí kostela sv. Mikuláše a nakonec průlom severní fronty bulvárem Pařížské třídy. Když pak nové budovy čp. 934 od arch Kříženeckého a čp. 932 od arch. O.Polívky (dnešní ministerstvo průmyslu a obchodu) nahradily původních 5 parcel, byla měřítková rovnováha s ostatními stěnami náměstí narušena a navíc došlo k rozlití náměstí do velkého bulváru k severu.

Obdobně bychom mohli charakterizovat proměnu Mariánského náměstí i všech jeho hlavních, původních, ale regulovaných tras, jako jsou ulice Kaprova, Široká, Kozí, západní polovina Dlouhé třídy atd.

Závěrem tohoto pohledu hodnocení možno říci - opět bez hodnocení z hlediska památkového - ale s vědomím, že jde o prostor a strukturu starého, středověkého celku, že regulace ochudila kompoziční a výrazovou intimitu a dynamiku původního celku, zlikvidovala nespočet intimních prostorů a zákoutí, které ani při nejniternější snaze revokovat původní uspořádání (a o tu nešlo) nedokázala asanace svými velkými a vysokými, v podstatě výrazně monolitními stavbami nahradit.

Chci-li ve třetím pohledu hovořit o socioekonomické stránce výsledků asanace, mám na mysli především proměny, které vznikly totální proměnou vlastnických vztahů na asanovaných plochách i proměnou vztahu nových obyvatel k městu samému.

Každá přestavba a zejména takový zásah, jakým je celoplošná regulace, znamená generální proměnu komunity, která tento prostor obývala. V tom je potřebné spatřovat i účel a cíl asanace, kdy se předem počítá s vymístěním chudiny a nemajetné vrstvy, která odejde spolu s likvidovanou zástavbou - neudržovanou a s nízkým technickým standardem. Ta byla jako obydlí chudých vrstev cenově dostupná, avšak v situaci stoupající tržní hodnoty území a za absence vyšších kulturních kritérií nadále v jádrové oblasti neúnosná. To jsou pravé důvody asanace, které, a nelze si to zapírat, se uplatňují začasté i v současné době, i když jsou zahalovány do různých pozlátek objektivních důvodů. Tyto sociologické a demografické důsledky jsou nesmírně závažné a mají svůj průmět i do koloritu každého sídla. V případě Prahy jde navíc o ztrátu významné a pro charakter území specifické komunity, a to nejen po ekonomické, ale i náboženské stránce. Ta sice zcela nevymizela, neboť majetná skupina obyvatel bývalého ghetta se samozřejmě podnikatelské aktivity na asanovaném území účastní; převážná však její část se rozptyluje do širšího okolí.

Nová zástavba, která na půdorysném novém vzorci vznikla, reprezentovala po technické a civilizační stránce v podstatě vysoký, pro svoji dobu reprezentativní standard. Je v převaze čtyř a pětipodlažní, přes to došlo k silnému snížení zalidněnosti Josefova zhruba na třetinu stavu před asanací. Zato výnosy z činžovních domů, které tvoří podstatu vzniklé výstavby, mnohonásobně převýšily původní rentu. Proto také nové obyvatelstvo bylo reprezentováno nejmajetnější vrstvou pražské společnosti; samotná Pařížské třída se svými exkluzívními velkometrážními byty se stala "výkladní skříní" Prahy.

Z jiné strany je však potřebné připomenout vliv naznačené proměny na změnu vztahu obyvatel asanační oblasti ke svému městu, své čtvrti. Malebnost a zabydlenost nekomfortní, ale "lidské", zástavby k sobě připoutává své obyvatelstvo, které je se svým prostředím sžité a dnes bychom řekli, že zde dochází k plné participaci obyvatelstva na všech úpravách a drobných zásazích.

Tento vztah a vazba se vytrácí při jednorázovém vykořenění původní komunity spolu s likvidací jejich domovů. Jednorázově vzniklá zástavba nového charakteru, kvalit a výrazně dražší, přivádí zcela novou vrstvu, vesměs bez jakýchkoliv vzájemných lidských vazeb a zejména pak bez niterného vztahu k prostředí a místu, kde nikdy nežila. Obdobná situace je nám dnes rovněž důvěrně známá z nově vzniklých obytných celků. Zárodky tohoto odosobnění lze spatřovat právě zde, obdobně jako u nově koncipovaných činžovních čtvrtí Prahy - Karlína, Vinohrad atd.

Niterného vztahu nabývá společnost a člověk k místu svého domova časem; hrají zde významnou roli rodinné tradice, pozvolna budované sousedské vztahy; vazby na společenské styčné body jako školy, kostel a pod. To teprve vše vznikalo (zástavba asanovaného území se protáhla až k 1.světové válce) a tak i po této stránce znamenala josefovská regulace značný zásah do dlouhodobě se utvářející demografické rovnováhy.

Posledním úkolem mého hodnotitelského pohledu na asanaci, jak jsem si jej v úvodu své úvahy vytypoval, je pokus o zhodnocení architektonického přínosu nové zástavby na vzniklé půdorysné osnově.

Tento úkol se mi jako architektovi i dlouholetému milovníku památek zdá nejhůře zvládnutelný, neboť slib daný na počátku hodnocení, totiž ze budeme abstrahovat dnešní památkové hledisko, kterým bychom samozřejmě asanaci odmítli a priori, lze velmi těžko splnit. Totální ztráta prostředí Josefova, navíc specifického svojí atmosférou jednoho z nějvětších židovských ghett, je pro obraz Prahy natolik citelná, že i skutečné a nesporné hodnoty, které v architektuře nové zástavby nalézáme, nemohou tuto ztrátu vyvážit. Nicméně pokusme se.

V úvodu této úvahy bylo řečeno, že zejména druhá polovina 19.století znamená výrazné probuzení národního vědomí, které je podporováno významem českých zemí v kontextu habsburské monarchie, rozvojem a prosperitou průmyslu a obchodu. Probuzení českého národního sebevědomí se projevilo i ve struktuře pražské městské správy, a to především v 80. a 90.letech. Již v roce 1885 byl do sboru obecních starších zvolen jen jediný německý kandidát; od roku 1888 pak zůstává městská správa ryze v českých rukách. V posledním desetiletí 19.století dochází k rozmachu duchovního a společenského života Prahy; realizují se dodnes nejvýznamnější stánky kultury, jako Národní divadlo, Rudolfinum, Městské muzeum, Národní muzeum, banky; Praha se před evropskou veřejností prezentuje organizováním monumentálních výstav (Jubilejní v roce 1891, Národopisné v roce 1895, Výstavy architektury a inženýrství v roce 1898). Praha se stává střediskem školství, kde například v oblasti architektonické přípravy se prosazuje názorová škola J.Zítka a J.Schulze, kdy řada jejich žáků již neodchází do Vídně a plně se zapojuje do stavebního boomu doby. Naopak. Z Vídně se do Prahy vrací řada umělců a architektů. Stavební rozmach Prahy, umožněný územním rozvojem nových čtvrtí, zbouráním prstence hradeb, vymaňuje město z polohy provinciáního sídla a staví jej plně do rovnováhy s jinými evropskými městy.

Z této polohy a s takovouto duchovní kapacitou vstupuje architektura i do prostoru asanačního sektoru Josefova. Tato výstavba je dosud historiograficky i uměleckou kritikou málo zhodnocena. Věřím, že reakce kulturní veřejnosti na prosazenou asanaci, symbolizovaná manifestem Viléma Mrštíka "Bestia triumphans" silně zapůsobila i na samotné architekty, kteří svými díly na novou parcelaci vstupovali, a motivovala je k odevzdání dobré kvality práce. Jak předesílám, není architektura Josefova podrobně zmapována, ale alespoň vnější pohled, opomineme-li mnohé okázalé a fetišistické fasády několika staveb, nám dovoluje konstatování, že převaha zástavby je velmi dobré architektonické kvality; mnohé stavby reprezentují vrcholová díla jednotlivých uměleckých etap, které se mezi léty 1897-1920, tedy za dobu přestavby, vystřídaly.

Konstatoval jsem, že urbanistický koncept, až na průraz Pařížského bulváru a několika ulic, zhruba kopíruje v geometrickém pojetí historickou uliční soustavu. Z této snahy (a věřím, že jiná motivace tohoto počinu je těžko specifikovatelná) vychází značná nepravidelnost většiny z obytných bloků - tudíž i jednotlivých parcel. Navíc, a to je v porovnání s obdobnými akcemi v jiných evropských městech rovněž neopominutelné, vznikly tak domovní bloky značně malé. Přidáme-li k tomu zvětšenou hloubku domovní zástavby, která se již v této době, po zkušenostech z bytové výstavby Žižkova, Karlína a velké části Vinohrad, dopracovala k trojtraktovému půdorysnému systému, pak stavitelské a architektonické úkoly pořízení luxusních bytů nebyly snadné. Přes to, procházíme-li Širokou, Maislovou nebo i Valentinskou ulicí, upoutává nás řada architektur z doby těsně kolem roku 1900; byla již připomenuta kvalitní architektura O.Polívky na Staroměstském náměstí, které nelze přes převýšenost ve vazbě na zástavbu ostatních front rynku, upřít citlivou snahu po svislém, dojmovém traktování na dva domy; z mladších staveb pak nesmírně poutavé dílo Štencova domu v Salvátorské ulici od arch. Novotného či jeho kubistické učitelské domy v Bílkově ulici; dále stavby arch. Weyra (Vejricha), především v bloku mezi Břehovou a Pařížskou, a tak lze jmenovat řadu děl dalších. Nelze zapomenout na osu asanace, a to bulvár Pařížské. Jako nejvýznamnější trasa regulačního konceptu byla obestavěna v předním časovém pořadí. Proto zde největší zastoupení mají romantizující, eklektické architektury, plně reflektující na romantické doznění národního obrození. Stojí za studium alespoň několik půdorysů této zástavby, které za eklektickými, buržoazní okázalostí diktovanými přezdobenými fasádami představují nesmírně vysoký obytný standard a navíc s maximálním uplatněním umění a uměleckého řemesla na všech stavebních i řemeslných detailech interieru i exterieru. Pařížská třída, dá se říci, přinesla do charakteru prostředí Prahy novou mluvu, nový výrazový fenomén, který stále ještě čeká na své zhodnocení.

Uplynulo 100 let od schválení regulačního plánu Josefova a postupných regulačních aktivit v jiných sektorech, jako ve Vojtěšské čtvrti a Na poříčí.

Je nazrálá doba, aby se architektonickému, podrobnému zhodnocení zástavby těchto enkláv věnovala větší pozornost a abychom se pokusili o nový pohled na její negace i přínosy.

Dnešní pohled skrze světově přijaté deklarace o ochraně památek a historických souborů, podpořený technickými schopnostmi naší doby, zachránit v podstatě jakoukoliv stavbu a to za existence turistického průmyslu, který dokáže přisunout pro obnovu nemalé prostředky, je často zkreslující. Vím, že některá má hodnocení, o která jsem se pokusil tím, že jsem si dovolil odbourat jmenovaný památkový pohled, ony často černobílé brýle současného pohledu, nebudou přijaty kladně či alespoň s pochopením. Mohou snad iniciovat jiné zamyšlení, které povede k jinému pohledu.

Asanace Josefova a reakce na tento brutální počin dala vzniknout Klubu Za starou Prahu a široce založené památkové péči vůbec. I to je jedním z přínosů pražské regulace.

Zastáváme v posledních 50 letech jiný, nový pohled na formy a způsoby přestaveb. A přece jsme v posledním období připustili asanaci Žižkova, připravuje se Libeň. Budou jejich výsledky alespoň tak dobré, jako jsou u staroměstské asanace?