|
Židovské Město pražské Arno Pařík Přítomnost židovských kupců na pražských trzích v raném středověku je doložena známou zprávou arabsko-židovského kupce Ibrahíma ibn Jákúba z roku 965. Nejspíše se tehdy jednalo o kupeckou stanici při knížecím tržišti, tedy přímo na Pražském hradě nebo v jeho bezprostředním předpolí. Nejistá je i lokalizace druhé židovské osady, kterou připomíná kanovník Kosmas k roku 1091 na "vico Wissegradensi", na severojižní komunikaci vedoucí z vyšehradského podhradí až k svatovalentinskému brodu - obyčejně se její poloha umisťuje do oblasti ulic Opatovické, V Jirchářích či Voršilské. V první polovině 12.století je opět doloženo židovské sídliště na levém břehu v malostranském podhradí - snad v oblasti Mostecké ulice či kláštera Maltézských rytířů, kde se patrně nacházel i nejstarší židovský hřbitov. Oblast pozdějšího Židovského Města je shodně pro svoji členitost považována za jeden z nejstarších půdorysných útvarů Prahy, z jehož komunikací lze vyčíst i jeho nejstarší historii. Na počátku zákrutu řeky, tam, kde se její řečiště rozlévalo do šířky, býval v místech dnešního Mánesova mostu nejstarší pražský brod a významná křižovatka dálkových obchodních cest ze západu na východ, severovýchod a jih. K tomuto brodu se sbíhají také všechny hlavní pravobřežní komunikace - z východu Široká, z jihovýchodu Kaprová a z jihu Valentinská a Křížovnická ulice. Nejdůležitězší z těchto komunikací bývala do poloviny 12.století Široká ulice, která tvořila nejkratší spojnici k brodu na Štvanici a k severovýchodní obchodní trase. Protože vedla po zvýšené vrstevnici pevného podloží břehu lze okolo ní předpokládat také malé kupecké osady, sklady i tržiště uprostřed nich. Nejstarší židovské osídlení v této oblasti vzniklo podle tradice nejdříve na jejím východním okraji, v okrsku Staré školy, kde se snad usazovali Židé, přicházející do Čech z východu. Toto sídliště zůstalo samostatné a ani později se s hlavní židovskou osadou nespojilo. O jeho vzniku však chybí jakákoli historická zpráva a ani archeologický průzkum zde již nemá velkou naději. Stará škola byla mnohokrát přestavována, nakonec byla zbořena v roce 1867 a na jejím místě stojí dnešní Španělská synagóga. V letech 1158-1172 byl zbudován Juditin most a hlavní obchodní trasa se přesunula jižněji do oblasti pozdější královské cesty. Stará trasa ztratila svoji důležitost a Židé tak mohli rozšířit své sídliště v uprázdněném prostoru okolo střední části Široké ulice. Bez významu pro tuto teorii není ani skutečnost, že po roce 1142 nejspíše zaniklo malostranské židovské sídliště, o němž se nedochovaly žádné další zprávy. Mezníkem ve stavebním vývoji celé pravobřežní oblasti je 13.století, kdy Václav I. v letech 1232-1234 založil Staré Město. Jeho základ tvořila osada svatohavelská ale hradby pojaly do sebe i starší královské tržiště v blízkosti Staroměstského náměstí, osady cizích kupců i židovské sídliště, ležící na jeho severozápadním okraji. Právem se předpokládá, že s první kolonizační vlnou přišel do nových měst a zvláště do Prahy také silný příliv židovských obyvatel, který posílil i židovskou osadu v oblasti Široké ulice. Nepřímým důkazem významu pražské židovské obce jsou i židovská privilegia, která 29.března 1254 vydal Přemysl Otakar II. a jež se stala základem právního postavení Židů v Čechách i v budoucích staletích. Nejvýznamnějším dokladem staroměstského židovského osídlení z této doby je však raně gotická Staronová synagóa, vybudovaná s pomocí stavitelů královské huti v poslední třetině 13.století. Pro stavbu bylo třeba panovníkova souhlasu i podpory, její umístění severně za hlavním tržištěm v Široké ulici odpovídá poloze synagóg v židovských ghettech i později. Tato monumentální stavba vymezila vnitřní centrum Židovského Města až dodnes a působila nepochybně jako stabilizační faktor zdejšího nepřetržitého židovského osídlení po celá staletí. Okolo Staronové vzniklo malé tržiště pro vnitřní potřebu, uzavřené brzy ze všech stran nepravidelnou zástavbou a přístupné jen úzkými zalamujícími se uličkami v jeho rozích. Soustředily se sem hlavní náboženské a správní instituce Židovského Města, stály zde staré židovské masné krámy a nedaleko i jatky. Přes nedostatek prostoru v ghettu se synagóga nikdy nestala součástí okolní zástavby a před jejím východním průčelím vzniklo malé náměstí s kašnou, zdůrazňující její výsadní postavení. Středověké ghetto nebylo tedy pouhou židovskou ulicí, ale tvořilo již skutečnou malou čtvrť. Její hlavní komunikací zůstávala Široká (Dlouhá, Josefovská) ulice, nazývaná také Židovská ulice nebo nejčastěji V Židech (inter Judaeos). V její střední, poněkud rozšířené části, se odehrával vlastní obchodní život ghetta, ale slavily se tu i veřejné slavnosti a svátky až do minulého století. Bývaly zde také nejvýstavnější domy ghetta, v nichž bydlili jeho nejvýznamnější představitelé - rabíni, starší obce, lékaři, později zde měl svůj dům i primas Mordechaj Maisel a rabi Jehuda Liva ben Becalel, pražský MARAHAL. Hlavní příčná komunikace ve směru severojižním - dnešní Maiselova ulice - byla dosud jen zčásti osídlená židovskými obyvateli ve své jižní části (Úzká, Zlatá), od její severní části (Rabínská) - spojující Širokou ulici se Staronovou synagógou - se naopak ghetto rozrůstalo na obě strany. Uzavřená okrajová čtvrť okolo Staré školy - od roku 1356 oddělená farností sv. Ducha - se nazývala V podžidí (sud Judaeos, in subjudaea), Za Židy (retro Judaeos) bylo potom označováno území kolem vltavského břehu, osídlené řídce nežidovskými obyvateli. Na základě církevních předpisů, požadujících přísnou segregaci Židů, ale také na jejich ochranu jako přímých poddaných krále bylo celé středověké ghetto uzavřeno šesti branami. Dvě z nich uzavíraly Širokou ulici na východě a na západě, druhé dvě uzavíraly vstup do příčných uliček na jižní straně (Zlatá, stará Maiselova) a další dvě vstup do ghetta na straně severní od vltavského břehu (Rabínská, Ke krechtám). Hranice mezi židovským a křešťanským majetkem nebyly ale - zvláště v okrajových oblastech - přesně dodržovány, přecházely zde domy křesťanské do ghetta a naopak a sama hranice se také měnila. Samotný charakter gotické zástavby se zatím asi příliš nelišil od ostatního města, domy byly patrně menší a méně výstavné, členitější, s mnoha loubími a průchody, chyběly v nich rozhlehlé mázhauzy a prostory pro řemeslnou výrobu, protože ghetto bylo již tehdy čtvrtí především obytnou a obchodní. Na západní straně ghetta byly nezastavěné zahrady, které patřily křesťanským vlastníkům ještě na počátku 15.století. Někdy ve 3O.letech zde byla získána první území pro Starý židovský hřbitov, který byl roku 1440 rozšířen přikoupením domu s pustým městištěm "proti hampejsu" od Hanuše Sladovníka. Zrušení novoměstského židovského hřbitova roku 1478 nutilo obec k dalšímu rozšiřování hřbitova v ghettu i později. Roku 1526 byla ke hřbitovu přikoupena zahrada Víta Červenky, samostatnou severovýchodní část zakoupil později Mordechaj Maisel. Také okrsek domů při západním konci Široké (Pinkasovy) ulice přešel do vlastnictví rodiny Hořovských patrně teprve v druhé polovině 15.století. První zmínka o soukromé medlitebně rodiny Hořovských v obytném domě "U Erbů" pochází z roku 1492. Roku 1519 získal dům dědictvím Aron Mešullam Zalman Hořovský, který do roku 1535 vystavěl na místě starší modlitebny budovu dnešní Pinkasovy synagógy. Rodina Hořovských byla nadána četnými výsadami a dokladem jejich postavení je i tato honosná pozdněgotická stavba, která v uspořádání vnitřního prostoru v mnohém napodobovala Staronovou synagógu. Za Vladislava Jagellonského bylo sice Židovské Město podřízeno králi, do jeho záležitostí však stále častěji v důsledku vzrůstající konkurence v obchodě i bankovnictví zasahovali staroměstští měšťané. Ferdinand I. se snažil získat kontrolu nad ghettem do svých rukou a stavěl se zpočátku proti opakovaným žádostem staroměstských na vyhnání Židů. V ghettu se tehdy začaly stavět veřejné stavby - roku 1530 byly rozšířeny špitály u Staré a Staronové synagógy, 1537 byla postavena nová židovská lázeň a roku 1541 začala být budována Židovská radnice. Četné stížnosti, že Židé kazí minci a vyvážejí stříbro ze země vedly nakonec roku 1541 k rozhodnutí o vypovězení Židů z Prahy. Císař termín odchodu několikrát odložil, roku 1543 se ale většina židovských obyvatel musela vystěhovat, vypovězení však bylo odvoláno již v roce 1545. K novému vyhnání došlo na žádost Ferdinanda Tyrolského v roce 1557, dočasně bylo odvoláno teprve v roce 1562 a zrušeno až po smrti Ferdinanda I. v roce 1564. Nejisté postavení pražských Židů v letech 1541-1564 mělo vliv i na vývoj Židovského Města a zastavilo v něm jakoukoli stavební činnost. Po smrti Ferdinanda I. začalo období největšího rozkvětu Židovského města v celé jeho historii. Maxmilián II. potvrdil 1567 židovská privilegia a vydal majestát, v němž uvolnil dosavadní omezení židovského obchodu a podnikání. Také Rudolf II. potvrdil roku 1576 dřívější privilegia židovské obce a roku 1599 jí udělil osvobození od všech cel a mýt v městech pražských. Židovské Město získalo znovu svoji bývalou samostatnost, rozvoj obchodu, peněžniství i řemesel vlivem celkové prosperity rudolfinské Prahy způsobil nebývalé uvolnění života v ghettu a počet jeho obyvatel rychle rostl. Židovské Město se začalo rozrůstat nad své dosavadní hranice, roku 1591 zde bylo již napočítáno 150 domů a jejich počet vzrůstal i v následujících letech. Na staroměstské radnici byly v roce 1564 založeny zvláštní Libri albi Judaeorum, do nichž byly zapisovány všechny majetkoprávní záležitosti, týkající se ghetta, které nám poskytují dostatek informací o jeho vývoji v následujícím století. Přední osobností Židovského Města v době renesance byl Mordechaj Maisel (1528-1601), dvorský Žid a bankéř Rudolfa II., s jehož jménem je spojena také většina tehdejších stavebních podniků v ghettu, které teprve nyní bylo stavebně dotvořeno a získalo pevný urbanistický rozvrh i do budoucna. Maisel se stal roku 1576 členem rady starších a později primasem Židovského Města. Již po roce 1564 zahájil na svém pozemku v sousedství židovského hřbitova stavbu tří objektů, nazývaných "klausy" a sloužících jako talmudická škola, synagóga a nemocnice spojená s lázní. Od roku 1568 se podílel na stavbě Židovské radnice a Vysoké (radniční) synagógy, budované stavitelem patrně italského původu Pankratiem Roderem, která sloužila bohoslužbám starších obce a patrně také k zasedání rabínského soudu. V roce 1591 udělil Maiselovi Rudolf II. privilegium ke stavbě soukromé synagógy, která byla dokončena na podzim příštího roku a stala se centrem jižní části ghetta. Tato stavba svou velikostí a nádherou předčila podle svědectví současníků všechny synagógy ghetta. Roku 1598 koupil Mordechaj Maisel zahradu na severozápadním okraji ghetta, kterou věnoval na rozšíření pozemku hřbitova, na své náklady nechal také vydláždit ulice ghetta a přispěl tak k zlepšení jeho hygienických poměrů. Mordechaj Maisel působil také jako velkorysý mecenáš různých dobročinných organizací židovské obce, podporoval školy, špitál, chudobinec a pohřební bratrstvo. Hospodářské prosperitě ghetta pomáhal bezúročnými půjčkami řemeslníkům a chudým, svými zakázkami podporoval dílny pro výrobu synagogálního textilu. Přes odpor staroměstských pokračovalo rozšiřování ghetta i na počátku 17.století zejména v jeho jižní a severní části. Byly budovány další duchovní a sociální instituce: roku 1599 byla na místě starší modlitebny na jižní straně Široké vystavěna Munkova synagóga, roku 1601 byla založena modlitebna se školou pro chudé v Rabínské ulici, roku 1605 přikoupen nový dům židovskému špitálu a před rokem 1613 byla založena na severním okraji ghetta Cikánova synagóga. Stavební ruch neutichl v ghettu ani po porážce stavovského povstání a na počátku třicetileté války. Zástupce židovské obce se v této dramatické době stal Jakub Baševi (1580-1634), nástupce Maisela ve funkci dvorního Žida a císařského bankéře, který byl jako první Žid v habsburské říši povýšen roku 1622 do šlechtického stavu. Již roku 1610 koupil dům ve svatomikulášské osadě, po potlačení stavovského povstání získal s pomocí místodržícího Karla z Lichtenštejna pro obec povolení k nákupu domů po účastnících povstání a exulantech, prodávaných pod cenou. V letech 1622-1627 se tak Židovské Město rozšířilo o celých 39 domů ve svém okolí - především v oblasti sv. Ducha a sv. Valentina (východní a západní část Široké), na jihu v okolí kláštera sv. Mikuláše až téměř ke Staroměstskému náměstí (v ulici Zlaté, staré Maiselově a okolo Třístudničního plácku) a na severu v oblasti kláštera sv. Kříže Většího. Dva velké domy na Třístudničním plácku dostal Baševi sám již roku 1620 od císaře darem. Nechal je spojit a přestavět po vzoru Albrechta z Vladštejna a snad i s pomocí jeho architektů na pozdně renesanční palác s třípatrovým arkádovým nádvořím, který byl nejokázalejší světskou architekturou ghetta a také jednou z jeho největších ztrát za asanace. Roku 1627 založil pak v severní části Rabínské ulice svoji Velkodvornou synagógu. Za třicetileté války trpělo ghetto jako ostatní města pražská drancováním za několikerého obsazení, stále zvyšovanými daněmi a poklesem obchodu a nakonec i morovou epidemií v roce 1639. Po válce bylo ghetto chudé a zadlužené, brzy však došlo opět ke zvýšení počtu jeho obyvatel přílivem uprchlíků z Polska a západní Ukrajiny, vyhnaných odtud kozáckými pogromy za povstání Chmelnického v letech 1648-1649. Také vypuknutí války s Turky a vyhnání Židů z Vídně v roce 1670 přineslo příliv uprchlíků do Židovského Města. Počet jeho obyvatel brzy přesahoval 11 tisíc osob a pražské ghetto se tak stalo jednou z největších židovských obcí Evropy. Židovské Město dosáhlo v předchozím období svého největšího územního rozsahu a jeho další stavební vývoj se ubíral nadále především cestou intenzifikace vnitřní zástavby. Se zvyšujícím se počtem obyvatel docházelo k jejímu narůstání, přistavovalo se a přestavovalo, zástavba sloužící pouze funkci obytné resp. obchodní zůstávala rozdrobená. Protože získání práva pobytu bylo podmíněno nemovitým majetkem v ghettu, začalo se zde již od konce 16.století užívat tzv. reálného dělení domovního majetku, které se stalo jednou z hlavních příčin zániku města v minulém století. Rozšíření ghetta a rychlý vzrůst počtu jeho obyvatel vyvolalo brzy po skončení války také trvalé státní snahy o jeho redukci či přemístění za hradby města. Tyto tendence na čas odvrátila morová epidemie v roce 1680, jíž padlo pouze v Židovském Městě za oběť více než tři tisíce osob. Zanedlouho poté, 21. června 1689, vypukl na Starém Městě prudký požár, který zachvátil celé Židovské Město. Tehdy vyhořelo všech 318 domů v ghettu a dalších 382 v mikulášské a týnské čtvrti na Starém Městě a 150 lidí zahynulo v plamenech. Po požáru se staroměstští snažili využít situace a dosáhnout zrušení ghetta a jeho přemístění na Štvanici, Maniny nebo do Libně. Česká kancelář sice již roku 1690 rozhodla o jeho obnově, chtěla však přestavby využít k jeho redukci. Domy ne vyšší než dvoupatrové měly být postaveny z kamene a cihel, ulice rozšířeny a regulovány v přímých liniích, ghetto odděleno zdí a okružní ulicí od křeťanských čtvrtí a pevně stanoven počet jeho obyvatel, synagóg, jatek a hřbitovů. Opět se však začalo stavět na starých základech a ghetto bylo v letech 1690-1702 v zásadě obnoveno. Jako první byla provedena již v roce 1689 přestavba Židovské radnice P.I.Bayerem, roku 1691 byla ve zmenšeném rozsahu obnovena Maiselova synagóga, do roku 1693 trvala oprava Staré školy a Vysoké synagógy. V roce 1694 byla dokončena nová stavba raně barokní Klausové synagógy, poněkud déle trvala rovněž nová výstavba synagógy Cikánovy (1701) a Velkodvorské (1708). Přes všechny redukční snahy tak bylo v ghettu roku 1718 opět činných 9 veřejných a 12 soukromých synagóg. Počet obyvatel Židovského Města po moru a požáru opět vzrostl a roku 1703 dosahoval již 11 517 osob. Nový podrobný soupis obyvatel Židovského Města byl proveden v roce 1729, kdy zde bylo zjištěno 2 335 židovských rodin a 10 507 jednotlivých osob, 333 obytných domů a 33 nebytových staveb. Ačkoliv byl počet židovských rodin také v Praze pevně stanoven tzv. familiantským zákonem, došlo brzy po nástupu Marie Terezie na trůn k tragické události. Za údajnou podporu pruského vojska při obsazování Prahy v září 1744 nařídila císařovna dekretem z 18.prosince 1744 vypovězení Židů z Prahy i celého království. Do konce března 1745 museli všichni s výjimkou těžce nomocných Prahu opustit. Někteří se usadili v Libni, Brandýse a Čelákovicích, protože lhůta k opuštění země byla prodloužena. O návrat Židů do města usilovala Česká komora kvůli finančním ztrátám na daních a poškození pražských řemesel a obchodu.Vypovězení bylo nakonec roku 1748 odvoláno, do konce října 1749 se však do poničeného ghetta vrátilo jen o málo více než polovina jeho dřívejších obyvatel. Sotva se podařilo ghetto poněkud opravit, bylo v roce 1754 znovu poničeno požárem. Tentokrát oheň vznikl v samotném Židovském Městě a padlo mu za oběť 190 domů a 6 synagóg. Židovská obec, vyčerpaná vysokými daněmi i ztrátami, které utrpěla v důsledku vypovězení, neměla vlastní prostředky na obnovu ghetta a bylo zapotřebí mnoha vysokých půjček od vídeňské banky, šlechty, duchovních institucí i soukromníků na obnovu soukromých domů i veřejných budov. Nejvýznamnějším dokladem této přestavby je židovská radnice naproti Staronové synagóze, kterou dokončil stavitel Josef Schlesinger roku 1765. Rekonstrukce města, která pokračovala dlouho do druhé poloviny 18.století, se účastnili také Palliardové, Prachnerové a František Heger. Osvícenství a josefinské reformy přinesly změnu života také do Židovského Města. Zatímco osvícenci a nová vrstva zámožných obchodníků a podnikatelů podporovala reformy a usilovala o změnu společnosti, konzervativní ortodoxie bránila tradice a dosavadní formy života. Nové sociální programy se projevily ve stavbách užitkových budov nejprve na okraji ghetta, kde byla postavena základní a dívčí škola, nový sirotčinec pro chlapce, nová nemocnice a první nájemné domy. Poslední brána Židovského Města byla zbořena v roce 1822, v roce 1835 má ghetto 276 domů, z nichž více než 80 je ve velmi špatném stavebním stavu. I když Židovské Město nebylo již na počátku 19.století neprostupně uzavřenou enklávou, životní podmínky se v něm spíše zhoršovaly. Ačkoli řada domů byla v této době přestavována a opravována, stísněný prostor ghetta neposkytoval mnoho možností pro jejich rozšíření. Pro stavbu se zabíraly další části dvorků a ulic, domy se zvyšovaly nástavbou horních parer a ulice ghetta se měnily ve stále hlubší šachty, kterými pronikalo ještě méně světla a vzduchu. Trvale vzrůstal také počet obyvatel a vnitřní prostory domů se dělily na stále menší a menší části. Majetnější jednotlivci se snažili uniknout z přeplněného města již od konce 18.století. Do roku 1806 se podařilo získat celkem 89 domů v bezprostředním sousedství ghetta v Kaprové a Dušní ulici a na Jánském plácku. Tomuto rozšířenému okrsku se říkalo "pod šňůrou", protože byl od Starého Města oddělen drátem vyznačujícím, kam že mohou Židé vycházet o sobotách. Do roku 1811 bylo získáno dalších 28 domů v oblasti kolem sv. Ducha a roku 1812 byl zřízen rozšířený obvod "pod novou šňůrou", který se do roku 1836 podařilo zvětšit o dalších 53 domů. Koupě staroměstských domů mimo obchod ghetta byla umožněna jen jeno nejzámožnějším obyvatelům, kteří se mohli vykázat vlastním kapitálem - bydleli zde velkoobchodníci a průmyslníci Mojžíš Jeruzalém, Mořic Zdeckauer, Simon Neustädtl, Šimon Lämmel, bratři Porgesové z Portheimu, Salomon Pribram, Izák Schmelkes, Izák Hoenig z Hoenigsberku, rodiny Dormitzerů, Epsteinů, Wehleů a Lippmannů. I tak bylo často usídlení mimo obvod ghetta zakazováno a ještě v roce 1846 usiloval magistrát o to, aby se všichni Židé vystěhovali zpátky do ghetta. V roce 1849 byl konečně zrušen familiantský zákon a roku 1852 získali Židé právo svobodného nabývání domovního majetku, plná občanská a politická rovnoprávnost byla však Židům v Rakousku-Uhersku přiznána teprve ústavou z roku 1867. Židovské Město bylo roku 1851 začleněno do svazku pražských měst jako jeho pátá čtvrť a na památku josefinských reforem i návštěvy císaře v ghettu nazváno Josefov. Tehdy se začal život města rychle měnit, i méně zámožné židovské rodiny se stěhovaly ve velkém počtu do lepších čtvrtí Starého a Nového Města a jejich odchodem se Josefov začal měnit ve čtvrť pražské chudiny s pochybnou pověstí a útočiště pražského polosvěta, jak ji v roce 1868 popsal v Pražských obrázcích Jan Neruda. Původní majitelé se zbavovali svých domů, majetky se drobily na stále menší části, nikdo domy ale neopravoval a neudržoval, stavební stav čtvrti se rychle zhoršoval a s ním i její hygienické poměry. Chyběla zde kanalizace i přívod nezávadné vody, čtvrť trpěla přelidněností, častými záplavami a epidemiemi, vysokou nemocností a úmrtností obyvatel. Spletité otázky vlastnické takřka znemožňovaly jakoukoli opravu a údržbu zdejších budov i podstatnější nápravu špatných zdravotních poměrů. Městská rada uvažovala o radikální přestavbě ghetta již od doby jeho připojení k pražským městům. Proměna čtvrti začala nejdříve ze strany od řeky rozhodnutím o úpravě pražských nábřeží na vyhlídkové korzo. Stavba Zítkova a Schulzova Rudolfina v letech 1876-1884, Uměleckoprůmyslová škola F.Schmoranze a J.Machytky a nakonec kulisa Uměleckoprůmyslového muzea obklíčily celou čtvrť moderní promenádou, kterou bylo vskutku obtížné spojit se středověkým labyrintem ghetta. Jeho bezohledná přestavba byla do značné míry důsledkem těchto změn. Základní literatura k tématu článku: V.V.Tomek: Dějepis města Prahy, I.-XII. Praha 1855-1885
|