Asanace Josefova a přilehlého Starého Města, jejíž sté výročí si letos připomínáme, vyvolala ve své době - a dodnes vyvolává - tak významnou pozornost, že je v obecném mínění považována nejen za největší, ale téměř za ojedinělý stavební zásah do pražského historického jádra. Je tomu tak nejen pro rozsah a urbanistické měřítko asanace, ale i proto, že zasáhla Prahu v jednom z jejích urbanisticky nejzajímavějších ohnisek. Navíc je to s hlediska časového odstupu - doufejme - poslední počin tohoto druhu, který je doposud ve městě zřetelně rozpoznatelný.

Pohlédneme-li však blíže na stavební vývoj Prahy, přesvědčíme se brzy, že její urbanistické utváření bylo doprovázen trvale sledem větších či menších "asanací", demolic a přestaveb, parcelací a stavebního využití dříve volných pozemků, změn účelů ploch i staveb, zakládání nových domů, ulic a náměstí. Je to podivuhodný vývoj téměř neustálého dotváření a přetváření, ubírání a přidávání, zdobení a cizelování, jehož výsledkem je jedinečný fanomén města, okouzlující všechny své obyvatele i návštěvníky. Je to vývoj, který je doprovodem a vyjádřením života města. Vedl jistě ke ztrátě mnohých hodnot, které musely ustoupit novým potřebám. Vedl však též k vytvoření nesčetných hodnot nových, které by pro svůj vznik jinak nenalezly prostor.

Předzvěst těchto proměn bychom mohli hledat již v počátcích osídlení pražského území, o němž nám přinášejí zprávy sice početné, ale přece jen zlomkovité a zdaleka ne úplné archeologické nálezy. Do nenávratna zmizelo předhistorické a pravděpodobně několik století existující bubenečské "město", stejně jako početná sídla a hradiště jak mnoha předslovanských kultur, tak i našich slovanských předků.

Zřetelné a dodnes čitelné stopy zanechaly stavební proměny, doprovázející zakládání středověkých pražských měst. Staré Město pražské bylo vyňato - a vlastně spíše vyťato - z pravobřežního řetězce románských osad,lemujících Vltavu od štvanického brodu až po úpatí Vyšehradu. Neobešlo se to bez stavebních zásahů, rektifikace původních uličních tras a asi i jejich šířek a bez nové parcelace části původní dvorcové struktury bloků při přechodu ke koridorovému obestavění ulic a náměstí a též uvolňování míst pro nové církevní stavby. Opevnění, vymezující staroměstský obvod, protnulo starší osady, kde mu jistě musely ustoupit mnohé starší objekty i celé jejich skupiny. Přímo v trase hradeb se ocitl např. kostel sv.Martina, nazývaný právě v této souvislosti dodnes "ve zdi", který byl v těchto místech jádrem osídlení obce Újezdu při dávné spojnici pražských hradů.

Dodnes se nepodařilo plně objasnit zřejmě složitý a mnoho desítek let trvající vývoj kolem Staroměstského náměstí, které bylo pravděpodobně vymezeno v době, kdy již starší tržní prostory nepostačovaly - a jehož vznik vyvolal značné stavební i půdorysné změny ve svém okolí.

Archeologické nálezy naznačují, že i Havelské Město s velkorysým konceptem půlkilometrového tržiště, nevzniklo na zelené louce, ale musely mu ustoupit různé drobné objekty. Pravděpodobná snaha o hospodárné využití všech stavebně hodnotnějších objektů však vedla spíše ke vzniku složité tkáně starého a nového a asi jen málokde docházelo k tomu, co se dnes označuje jako plošná demolice.

Obdobné a snad ještě výraznější přestavbové procesy doprovázely roku 1257 založení levobřežního Menšího Města. Pravidelnosti založení hlavního rozlehlého tržiště a klíčové spojnice od Juditina mostu musely zřejmě uvolnit místo různé starší stavby a možná i nejstarší židovská osada v levobřežním podhradí. Často připomínané vyhnání původního českého obyvatelstva se však asi netýkalo celého dávno osídleného území. Tím méně lze předpokládat úplné odstranění všeho, co dříve na malostranském území stálo. Dodnes o tom svědčí k pravidelné středověké dispozici zřejmě přičleněné charakteristické starší rostlé soubory na Jánském vršku, při levobřežním předmostí, v bývalé Johanitské osadě a kolem bývalého Pětikostelního náměstí na hradním úpatí.

Bez určitých přestaveb a nových parcelací se asi na počátku 14. století neobešlo udělení městských práv Hradčanům, i když jejich půdorys má charakteristické znaky rostlého osídlení při dvou dávných hlavních cestách, mířících k Hradu od západu a od severozápadně ležících starších slovanských hradišť.

Velkorysý plán Nového Města dosud umožňuje rozpoznat důmyslné sepjetí zejména podél řeky ležících a nejméně o několik století starších sídelních jader s geometrickou soustavou nově založených velkých tržních náměstí a na ně navazujících velkých bloků a nezvykle širokých hlavních ulic. Neznámý urbanista Nového Města se zřejmě snažil co nejvíce uchovat starší cesty, osídlení a zvláště situace církevních staveb. Přesto se jistě nemohl obejít bez určitých půdorysných korektur a demoličních zásahů zvláště v klíčových místech nové urbanistické dispozice.

Mnohé z těchto stavebních a půdorysných zásahů a proměn v období vzniku a zásadního půdorysného i hmotového utváření pražských historických měst lze z časového odstupu více než šesti až sedmi století často jen předpokládat a tušit. Jen někde jsou doloženy archeologickými nálezy, nebo výjimečně i dochovaným stavebním svědectvím.

V následujícím období, charakterizovaném převládnutím renesančního slohu, nedocházelo sice k podstatnějším zásahům do velkorysé gotické městské dispozice, avšak i v této době se stavební obraz Prahy dále měnil. Úzké gotické domy s vysokými střešními hřebeny byly na mnoha místech spojovány a zdobeny dekorativními štíty. Někde dokonce ustupovaly prvým šlechtickým palácovým stavbám, zaujímajícím i několik sousedících gotických parcel a vyrovnávajícím obrysy ulic a náměstí. Značné stavební úpravy doprovázely obnovu celých městských částí po válečných škodách a živelných pohromách, jako byl např. r. 1541 velký požár, který zasáhl téměř celý levý břeh vltavy a uvolnil prostor pro renesanční přestavbu.

Mnohem podstatnější proměny utváření i obrazu města přinesla téměř tři staletí nadvlády baroka s jeho novými stavebními druhy, novým měřítkem a též novým chápáním městské hmoty a městského prostoru. Konfiskace a škody třicetileté války jen dále usnadnily demolice celých bloků a skupin domů, ustupujících palácům se zahradami, jezuitským rezidencím a dalším světským a církevním stavbám. Zejména na Malé Straně docházelo i k parcelacím zahrad a dříve volných ploch, jako například pro osadu Italů na úpatí Petřína, nebo pro nové měšťanské domy podél Míšeňské ulice.

Pokud se oprávněně hovoří o "barokizaci" Prahy, pak se neprojevila pouze jednotlivými stavbami, dominantami a novou modelací průčelí, střech a někdy i vnitřních dispozic starších budov a domů. Na mnoha místech se změnil i půdorys ulic a náměstí, způsob využití pozemků i zastavění bloků.

Dvěma největšími "asanačními" zásahy barokní doby byly stavby Valdštejnského paláce a Klementina, kterým musely ustoupit desítky budov, zahrady a další objekty v rozsahu, který je srovnatelný s výměrou asanačního obvodu koncem 19.století.

Během 17. a 18. století se též dovršily rozhodující stavební přeměny obou pražských hradů. Také u nich by bylo možno - obdobně jako u pražských měst - sledovat trvalý sled přestaveb, dostaveb a přístaveb, nahrazování starších budov novějšími a stejně tak i změn využití pozemků.

U Vyšehradu to bylo mnoho vývojových fází, mezi nimiž vyniká zejména výstavba sídla přemyslovských králů ve století jedenáctém, stavební péče Karla IV., následné rozkotání Husity a s tím související pozdně středověké založení Města hory Vyšehradu na hradním návrší . Největším a také nejtvrdším zásahem se ovšem stala přestavba na barokní pevnostní citadelu po třicetileté válce. Byl tím vytvořen zhruba dnešní stav, který byl ovšem později dále obohacen úpravou vstupů, regotizací kapitulního chrámu a založením Slavína. Pražský hrad si přes složitý a bohatý stavební vývoj celku i jednotlivých objektů zachovával až do konce 18. století výraz rostlého hradu na základním půdorysu dávného slovanského hradiště. Na sklonku barokní doby byl však Pacassiho přestavbou zásadně přetvořen na tehdy módní residenční dispozici, vyznačující se snahou o pravidelnost, jednolitostí průčelí, reprezentačním čestným dvorem a dalšími atributy.

Jednotlivé časové fáze tohoto stručného přehledu by si jistě zasloužily mnohem podrobnější zaznamenání a doplnění. Velké demolice zasáhly Prahu například v husitské době, kdy bylo při bojích s královskými posádkami na obou pražských hradech pobořen jak pás zastavění na jižním okraji Nového Města, tak i a podstatná část Malé Strany. Značné demolice byl doprovodem velkých požárů, zhoubných povodní a válečných událostí - a též je následující obnovy.

Ještě před vstupem do 19. století nelze opomenout vliv reforem Josefa II. Byla to zejména sekularizace majetku církevních institucí, která vedla na mnoha místech ke stavebním změnám. Došlo k nim především tam, kde se nepodařilo pro bývalé církevní budovy nalézt přesvědčivé účelové využití, umožňující jejich uchování. Docházelo pak k jejich nemilosrdným přestavbám pro mnohdy zcela nevhodné funkce, nebo dříve či později k částečným nebo úplným demolicím. Uvolňovalo se tak jako znamení nastupující doby místo pro výnosnější a často i typologicky nové budovy. Tato fáze pražských "asanací", odehrávající se právě před dvěma stoletími, nebyla dosud důkladněji a souborně zhodnocena, ačkoliv převážně nechybí její značně spolehlivá dokumentace. Je to doba, která způsobila snad největší a nejtěžší ztráty pražských historických staveb vůbec.

Počátek devatenáctého století s jeho zdánlivě nevelkým stravebním ruchem se do utváření města vepsal spíše ojedinělými, avšak pro další vývoj podstatnými počiny. Byla to například Chotkova silnice, nová spojnice z města k Vyšehradu, aleje na dotyku Starého a Nového Města a zřízení prvého pražského nádraží, nazvaného později Masarykovo, které vyvolalo stavební činnost ve svém okolí.

Na sklonku prvé poloviny století dochází ke stavebnímu počinu, který předjímal zásadní stavební děje nastupujících desetiletí. Je to vybudování druhého mostu přes Vltavu a zejména obou jeho předmostí. Prvý a dosud nejkrásnější úsek nábřeží - mezi řetězovým mostem Františka I. a Kamenným mostem - s novou niveletou nábřežních zdí, komunikací a komponovaným souvislým zastavěním, včetně pomníku, předznamenal nejen nový vztah mezi městem a řekou, ale též vznik zcela nového urbanistického prvku. Musel mu však zejména na praavém břehu ustoupit původní vltavský břeh s mnohými nejstaršími pobřežními osadami od Podolí až po Petrskou čtvrť, které zmizely pod násypy nových nábřeží a je lemujících činžovních domů. Jen na několika místech se dochovala zlomkovitá a o to vzácnější svědectví původního stavu.

Důležitým nástrojem, umožňujícím intenzivnější využití stavebních pozemků, byly stavební řády z roku 1815, 1864 a posléze z roku 1886. Bylo možno stavět do výšky, rovnající se jeden a půl násobku šířky ulice. Neobvykle široké novoměstské ulice umožnily, aby se téměř celé středověké Nové Město - většinou při zachování původního půdorysu - proměnilo na typickou městskou čtvrť 19. století jen s nevelkými ostrovy původního historického zastavění. Určité možnosti vyššího zastavění se spíše výjimečně nabízely i na širších ulicích a náměstích v ostatních pražských historických městech. Když však nebyl odstup dostatečným, bylo možno s uliční čárou ustoupit. Zvláště na Starém Městě lze nalézt četné příklady v Karlově či Melantrichově ulici, na Uhelném trhu, kolem Betlémského náměstí i jinde.

Dalším podnětem demoličních zásahů do původního zastavění bylo koncem 19.století hledání tras pro kolejovou dopravu jak městskou, tak dokonce i železniční. Řešila se například tramvajová spojení mezi Václavským a Staroměstským náměstím, stejně jako železniční trať napříč Malou Stranou podél Vltavy. V zájmu rozšíření vozovky se navrhovalo také odstranit sochy z Karlova mostu. Ty nejdrastičtější zásahy se naštěstí neuskutečnily a tramvaj se dokázala vtěsnat najen na Karlův most a do Celetné ulice, ale i do takových soutěsek, jako je například hradčanská ulička U kasáren, ústící do Loretánské ulice.

Na rozdíl od jiných evropských měst došlo v Praze jen výjimečně k průlomům nových ulic v historickém zastavění. Nejvýznamnějším příkladem je otevření nového vstupu do Malostranskéh náměstí Karmelitskou ulicí a Resslova ulice, spojující Karlovo náměstí s Jiráskovým mostem.

Velkou změnu celkového obrazu města přinesla nejrozsáhlejší pražská demolice 19.století, kterou bylo bourání pražského barokního opevnění, započaté až roku 1874 a trvající do počátku prvé republiky. Uvolněné území bylo včleněno do katastrů předměstí, čímž došlo místo původně předpokládané velkorysejší koncepce k dílčím parcelacím podle záměrů s historickým jádrem sousedících městských obcí.

Nejzřetelnější stavební proměna mnoha klíčových součástí jak historického jádra, tak i nejstarších částí původních předměstí byla důsledkem tlaku na intenzivnější využití výnos slibujících stavebních pozemků. Tento proces se ohlašoval již od poloviny 19.století, vyvrcholil na jeho zlomu, pokračoval i za prvé republiky - a jeho svědky jsme znovu v současné době. Původní jedno až dvoupatrové domy se nahrazovaly budovami nejen vyššími, ale též s větším podílem zastavění pozemků. Kromě činžovních domů s obchody v přízemí se na nejvíce frekventovaných místech zejména na tehdy vznikajícím "Zlatém kříži" stavěly - naštěstí převážně na dobré architektonické úrovni - hotely s restauracemi a kavárnami, banky a peněžní ústavy, administrativní budovy a polyfunkční "paláce" se sálovými prostory, jako jsou například Obecní dům, Koruna a Lucerna. Za prvé republiky tento vývoj pokračoval a typologie budov se rozšířila zejména o obchodní domy a správní instituce nového státu.

Z období po druhé svěětové válce máme více příkladů nadměrného stavebního a navíc architektonicky nezdařilého využívání pozemků, jako je zejména mocensky prosazený neforemný nový objekt bývalého Rudého práva v ulici Na Florenci, nebo nedávno dokončený Penta hotel u Masarykova nádraží.

Typickým projevem těchto proměn je Václavské náměstí. Ještě ve třetí čtvrtině 19.století to byla velká volná plocha, ležící vlastně na okraji města a vymezená nízkými domy. Tuto rozlohu, která byla nadměrnou i pro již ztracené původní poslání středověkého tržiště, nedokázalo vyplnit životem obyvatelstvo, jehož počet se v tehdejší městské aglomeraci blížil k půl milionu . O padesát let později bylo již Václavské náměstí velkoměstským prostorem s více než dvojnásobnou výškou zastavění, s hotely, velkými obchody, restauracemi, biografy, živým parterem, proudy pěších stále rušnější dopravou a až příliš hmotnou velkoměstskou dominantou Národního muzea. Je to tak zásadní změna, že znalci ze zahraničí považují náměstí za typický "pařížský" bulvár 19.století a nechtějí věřit, že jeho základem je obrys středověkého tržiště - byť i v době svého vzniku mimořádně rozlehlého.

Snad ještě podstatnější změnou prošly prostory na styku Starého a Nového Města. Původní hradební okruh a hluboký příkop, k němuž se obě středověká města vlastně obracela zadními frontami parcel, se nejprve po zasypání proměnil na idylické Aleje a starosvětské korzo, aby posléze během 19. století stal velkoměstskou třídou, strhující na sebe obchodní těžiště celé Prahy. Všechny tyto proměny se neobešly bez demolic někdy i velmi cenných historických budov a bez zásadního přetvoření celého parteru.

Svědectví o tom všem podávají svazečky "Zmizelé Prahy", které by si zasloužily nejen nové vydání, ale též doplnění o značné ztráty posledních desetiletí. Právě zpracování nejnovější doby by prokázalo, že se v našem století a zejména v poslední době přenesl značný podíl "asanační " činnosti též do předměstí devatenáctého století i do příměstské krajiny a jejího osídlení. Dnes již můžeme zaznamenat - v tomto případě vítané - předzvěsti stavebních proměn i v sídlištích, která se stavěla až ve druhé polovině našeho století.

Ve změněných souvislostech pražské velkoměstské aglomerace dostávalo nové poslání nejen historické jádro, ale i mnohé dříve okrajové a nyní centrálně ležící prostory. Kromě již uvedeného "Zlatého kříže" to bylo vltavské pobřeží, jehož stavební využívání započalo kolem půle 19.století a našlo svůj representativní výraz vznosnými budovami Národního divadla a Rudolfina. První republika nalézala na nábřežích na základě velkoryse koncipovaných a jen fragmentárně uskutečňovaných soutěží místo především pro ministerstva a komunikace - čímž ovšem příliš neprospěla skutečnému oživení svou polohou tak přitažlivých míst. Vysokým mostům, nábřežním zdem, na nich zřízeným ulicím a je lemujícím mnohapatrovým domům musela ustoupit celý tok řeky doprovázející romantická zákoutí s domky, zahrádkami, uličkami, sklady dřeva a mlýny. Jejich zlomkové pozůstatky, symbolizované bývalou celnicí Na Výtoni nebo Dolejší vodárnou a Vávrovým domem, vedou ještě dnes svůj tichý boj o život. Úpravy vltavských nábřeží se někde promítly i hlouběji do města, jak o tom svědčí například již zmíněný průlom Resslovy ulice, jemuž padla za oběť nad řekou se vypínající Břevská skála s prastarým zastavěním. Jen ztěží se, za cenu deform,ace jejich podnoží podařilo zachránit dva kostely - sv. Václava a Karla Boromejského.

Sečteme-li všechny tyto změny, pak poznáme, že se nám vlastně dochovala Praha - a ostatně i jiná naše a zahraniční města - ve stavu, který je výsledkem demolic, přestaveb, novostaveb, nástaveb, dispozičních i vzhledových úprav, probíhajících po celou dobu jejich existence a zvláště v 19. a následně též 2O. století.

Je to proces, který je přirozenou součástí vývoje každého města a je předpokladem uchování jeho životaschopnosti. Při všech těchto proměnách však měla Praha to štěstí, že si dokázala uchovat svou jedinečnost a základní hodnoty . Výsledky nejrůznějších přestaveb a harmonické vrstvení jednotlivých vývojových fází a slohových období bývá naopak mnohými považováno za předpoklad a významnou součást pražského genia loci. Zdůraznění průběhu a vlivu těchto přestaveb však rozhodně neznamená omluvu a vysvětlení pro všechny současné a budoucí "asanační" zásahy. Spíše snad lze říci, že se město bez změn svých stavebních fondů nemůže obejít a že především záleží na úrovni toho, co se do města jako nové vkládá. Bohužel právě z tohoto hlediska vyznívají nejnovější změny pražského obrazu přinejmenším velmi sporně a nepřesvědčivě.

V minulosti zasahovaly stavební proměny všechny překážející nebo novým potřebám nevyhovující historické stavební fondy, včetně těch, které bychom dnes právem chránili jako prvořadé kulturní hodnoty. Jediným hlediskem byly nově se rodící potřeby, kterým zcela samozřejmě muselo vše ostatní ustoupit. V novější době se stal proces proměn složitějším proto, že se musí nové nároky a potřeby zpravidla vyrovnávat s oprávněným požadavkem uchování historických hodnot. Této problematice jsou však věnovány příspěvky dalších autorů.