Motto:
"A je ho stále zapotřebí. Na různých místech žijí škůdcové krás Prahy v maskách svůdných a v řečech vábných a sladkých. Nás však neoklamou!"
Z úvodu ke zvláštnímu číslu časopisu Za starou Prahu, vydanému k 50.výročí Klubu Za starou Prahu

Sto let uplynulo od vydání asanačního zákona a jeho důsledky, které tak hluboce poznamenaly tradiční obraz Prahy, jsou dodnes sporné a diskutované, jako tehdy v devadesátých letech minulého století. Ohlédneme-li se však ještě o něco více a hlouběji do minulosti neujde nám logický sled historických souvislostí, příčin a následků, které ony procesy vyvolaly a stále ba více je provokují.

Celkem ustálený rytmický vývoj velmi pomalu se proměňující společenské skladby, která měla vliv na věci veřejné, nedotkl se podstatně v době do poloviny 18.století kromě požárů a povodní celkového rázu města, aniž jako proti vyšší moci mohlo být proti němu revoltováno. Praha po staletí se proměňovala jen zvolna a ve svém celkovém vzhledu jen málo, jak dokládá početná a časově srovnatelná ikonografie.

Konec osmnáctého a devatenácté století však do této pražské idyly starobylosti vnesly svým změněným pojetím hospodářských a společenských vztahů, které se naprosto vymykaly dosud ustáleným zvyklostem, vývojový nelad, který, i když u nás nevyústil v revoluci, stal se ve svých důsledcích katastrofou horší, než byly ony živelné. Neboť tyto proměny nebyly náhlé, ale soustavné, nepřetržité, podmíněné řádem odlišným, než byl onen dřívější, řádem zisku, exploatace a spekulace, násobené úsilím českého živlu po vyrovnání s německým, nejenom národnostně a politicky, ale především hospodářsky.

Osvícenství obecně a nás pak josefínské reformy vyvolaly také změny, které nemohly zůstat a také nezůstaly bez vlivu na Prahu jako hlavní město českého království a to po všech možných stránkách. Z našeho pohledu to není jenom rušení desítek klášterů, které se postupně měnily na budovy civilních účelů, ale i bytů a provozoven zprvu řemeslníků, později majitelů manufaktur, přeměňovaných na průmyslové závody, ale migrace obyvatel, jeho hromadění ve městě, s nímž souvisí otázky bydlení, hygieny, provozu, zásobování, vzdělání, kultury v naprosto jiném měřítku, než tomu bylo dosud. A tak se Praha pozvolna měnila, napřed tak, že proměny nevzbuzovaly nelibost obyvatel, např. vznik Nových alejí (dnešní Národní tř.) a přestavby a novostavby na Starých alejích (Příkopy).

Paralelní myšlenková tendence osvícenského racionalismu - romantismus obracel pozornost nejenom k subjektu individua, ale i historické a národní identitě společenských skupin, jejichž jedním z významných důsledků byl zájem o vlastní minulost a její svědky - umělecké památky. Již v roce 1796 byla založena Společnost vlasteneckých přátel umění a roku 1818 Vlastenecké muzeum.

Se skutečným zájmem o památky jako předmět studia a ochrany se lze v našem prostředí shledat ve čtyřicátých letech 19.století, zejména u Jana E.Vocela, Františka Palackého, který chápal umělecký předmět nebo stavbu v jeho významu historického pramenu, především však u Ferd.Břetislava Mikovce. Pozn. 1 Po uvolnění politickém z počátku let šedesátých zesílil tlak na transformaci města ve smyslu evropských modernizačních úprav, které jednak s ohledem na provinční charakter Prahy, jednak pro hospodářskou omezenost i terénní konfiguraci, nemohly mít takový rozsah jako ve Vídni či v Paříži.

V této době a ještě o dvacet let dříve začíná proces, jehož logickým důsledkem byla "asanace". Postupné spoutání řeky nábřežími, na něž zcela logicky byly především od šedesátých let situovány výstavné monumentální budovy, měnil zvolna, ale nepřetržitě charakter panoramat staroměstských i novoměstských břehů. Zatím, co se protesty jednotlivců i korporací proti porušování starobylého rázu Prahy soustřeďovaly na jednotlivosti, pokračoval takřka bez povšimnutí tento proces, který v jeho konečných důsledcích nebylo možno zastavit, ač na konci padesátých let vznikl oficiální orgán pro ochranu památek, založený roku 1856 jako Zentralcommision für Erhaltung und Erforschung der Baudenkmale a přeřazený o dva roky později k ministerstvu kultu a vyučování se sítí konzervátorů pro všechny země.

Postupné mizení a ničení jednotlivých vzácných památek města, kterým oficiální úřední orgán nedovedl zabránit, povzbudilo od šedesátých let činnost nezávislých spolků a společností, jejíž intenzita se zesilovala s počtem odstraněných a zničených objektů. Vždyť v roce 1862 byla zničena - odstraněna ze Staroměstského náměstí - renesanční Krocínova kašna; bylo to v době, kdy si česká pražská veřejnost slibovala od české reprezentace na radnici větší ohled k domácí tradici, než za předchozího německého vedení, o němž se domnívala, že to činí z národnostní nenávisti. Pozn. 2 Neboť v osmdesátých a devadesátých letech byly zbořeny některé staroměstské kostely - sv. Kříže Většího, sv. Jana na Zábradlí, sv. Bartoloměje nebo kaple sv. Ludmily v Týně, ale i dům Melantrichův či dům U Klíčů na Malé Straně.

Po Umělecké besedě, která zahájila činnost roku 1864 se pod tíhou zodpovědnosti ujala inteligence obhajoby kulturních statků, oproti úzce hmotně zaměřené politické reprezentaci pražské radnice vyvíjely svou záchrannou činnost od roku 1889 Společnost přátel starožitností českých, Archeologický sbor ČAVU a lze k nim přičíst i Soupisovou komisi, která vznikla v souvislosti s přípravou asanačního procesu v roce 1893. Umělecká komise ustavená v roce 1896 orgány magistrátu, aby působila ve prospěch věci památek, za předsednictví Josefa Zítka rezignovala již v roce 1898 pro naprosté nerespektování jejích doporučení.

Kromě korporací byly to i hlasy jednotlivců nebo skupin a shromáždění, které výrazně zaznívaly od počátku 90.let. Již v roce 1893 jako protest proti zboření domu Melantricha z Aventina v Melantrichově ulici byla svolána schůze Pražského klubu 28.října za účasti F.L.Riegra, Pozn. 3 která projevila nedůvěru k tehdejší správě města a žádala důrazně změnu stavebního řádu, novelizovaného v roce 1886. Tento stavební řád se jevil jako nejzávažnější příčina ničení nejvýznamnějších objektů z důvodů regulačních, které preferovaly přímé uliční čáry bez ohledu na hodnotu objektu, který z nich vybočoval. Proto také padly některé památné domy, které vítězný návrh na úpravu Starého Města a Josefova označený heslem "Finis ghetto", zpracovávaný ještě před vydáním tohoto stavebního řádu, respektoval. Teprve vymezení asanačních obvodů po roce 1893 tyto ohledy ve smyslu znění stavebního řádu zcela anulovalo. Proto také v rozhovorech o úpravě starých částí města ve Spolku inženýrů a architektů v roce 1894 byl hlavním předmětem zájmu stavební řád a jeho novelizace. Pozn. 4 V následujícím roce vydal týž spolek v tomto smyslu obsáhlé memorandum. V roce 1896 byl vydán umělci a kulturními pracovníky Manifest přátel staré Prahy. Pozn. 5 Nesporně nejproslulejší a nejznámější z protestních spisů je až dodnes Bestia Triumphans od Viléma Mrštíka s obálkou Zdenky Braunerové z roku 1897. Jestliže si Vilém Mrštík ve své burcující brožuře stěžuje, že studentstvo je k akcím na záchranu staré Prahy lhostejné, Pozn. 6 mělo toto konstatování účinek, neboť vyvolalo protestní studentskou akci v následujcím roce. Úsilí o záchranu mizejících památek, které v druhé půli devadesátých let se zintenzivnilo, vyvrcholilo 16.dubna 1899 v protestní a manifestační schůzi pražského lidu na Žofíně, na níž promluvil architekt Bohumil Štěrba "O stavebním vývoji a programu veleobce Pražské", JUDr. Luboš Jeřábek o novém stavebním řádu a Vilém Mrštík o významu boje za Prahu pro kulturní život. Pozn. 7 Opět tu v referátu Luboše Jeřábka byla důrazně požadována změna stavebního řádu ve prospěch uzákonění ochrany historických objektů. Shromáždění dobře připravené odsouhlasilo rezoluci, kterou není na škodu uvést v původním znění, neboť je v mnohém stále aktuální i se zdůrazněním závěrečného devátého ustanovení. Pozn. 8

1. Shromáždění v chování rozhodujících kruhů na radnici nespatřuje povinné péče o zachování starého rázu historicky a umělecky důležitých částí Prahy v jejich celkovém obraze i význačných jednotlivostech.
2. Tím je Praha poškozována nejen v ohledu esthetickém, ale i národním a hmotném.
3. Proto protestujeme, aby královská malebná Praha byla pozvolna obírána o své krásy a věkopamátný ráz.
4. Regulování Prahy nechť přimyká se ku charakteru každé části města a otázka Velké Prahy budiž řešena s plným vědomím zodpovědnosti rozhodujících kruhů pro přítomnost i budoucnost; pročež dále protestujeme:
5. aby autonomní úřady naše rozhodovaly o věcech, kterým v nynějším složení svém pravděpodobně rozuměti nemohou; to tím více, že Praha je společným kulturním najetkem celého národa, o němž zastupitelstvo jediného města z důvodů všeobecně národních i ethických nemá práva samostatně a libovolně rozhodovati.
6. Shromáždění uznává okolí Prahy na mnoze tak barbarsky zpustošené za integrující část města a žádá usilovně o zachování všech přírodních půvabů v okolí dosud nezničených a to z důvodů nejen esthetických, ale především též zdravotních.
7. Shromáždění vítá nový stavební řád jako účinlivý prostředek nápravy v našem smyslu a přeje si, aby nebyl zamezen neb pokažen vlivy, které předstíraným hájením svobody vlastníka podporují řádění egoismu podnikatelského, stavební lichvu a parcelářství.
8. Shromáždění rovněž žádá, aby působnost nového zákona rozšířena byla na veškerá města království Českého, jichž umělecké památky a starobylý ráz ochrany vyžadují, a zmocňuje pořadatelstvo, aby po úradě s odborníky v tomto směru vypracovalo a podalo sněmu pamětní spis s tou výslovnou prosbou: budiž do doby, nežli zákon nabude právní moci, ustavena zemským sněmem zvláštní komise pro ochranu všech našich zájmů, které by jinak za nynějšího systému byly vydány v šanc novým a snad horším škodám.
9. Shromáždění vzpomínajíc velkého účinku hesla Staré Prahy při posledních doplňovacích volbách do sboru obecních starších, schvaluje úmysl pořadatelstva, zorganizovati se samostatně pro příští volební boj.

Za třičtvrtě roku poté byl 28.ledna 1900 založen Klub Za starou Prahu, nezávislý Klub dobrovolných členů s programem boje za Starou Prahu a uchování jejího starobylého rázu. D.Líbal označuje dobu, která byla stručně zaznamenána za dobu nářků, zatímco po založení Klubu za období již cílevědomé a soustavné ochranářské i koncepční práce.

Úsilí pražské inteligence, které se odehrálo v devadesátých letech, k nám dnes promlouvá již jen z dokumentů, které byly naštěstí tištěny a povětšině se zachovaly. Klub Za starou Prahu však trvá, pracuje a v práci o záchranu pražských památek funguje již devadesát tři roků. Bylo a jest ho stále potřeba. Je to až neuvěřitelné, jak důvody k boji, ač předmět ochrany se třeba změnil, se s tvrdošíjnou zákonitostí opakují.

Vraťme se však podrobněji k atmosféře doby vydání asanačního zákona - roku 1893 - jehož století se připomíná.

Jestliže zde byl učiněn pokus vzpomenout všech snah na záchranu staré Prahy, které se odehrály v druhé polovině 19.století, k nimž lze přičíst ještě pamětní spis pražských Němců z 19.6.1895 "Denkschrift des deutschen Vereines für städtliche Angelegenhaiten in Prag: Zur Assanierung von Prag", Pozn. 9 může se zdát, jakoby některé vlny veřejného mínění útočily na tvrdošíjnou hrstku nenávistných a zavilých radních. Není tomu tak. Neboť pročteme-li Zlatou Prahu, denní tisk nebo Zprávy Spolku architektů a inženýrů i Volné směry z doby kolem roku 1900, zjistíme, že široké veřejné mínění nevědělo o aktuálnosti ochrany starých památek téměř nic a ani nejevilo přílišný zájem. Avšak ani odborné kruhy nebyly jednotné v rozpoznání kulturních hodnot, jak uvádí Pavel Janák v článku "Padesát let Klubu", v němž kritizuje techniky včetně architektů jako k památkám chladné a posměšné, zatímco Volné směry po svém založení bojující, vlivem mladé, v budoucnu slavné generace neměly o Starou Prahu vedle moderního umění zájem. "Tak vlastně kolem roku 1900, ..., veřejné mínění stoprocentně o staré Praze nevědělo nebo bylo proti a jen zlomek procenta byl pro. Pro tento cítící zlomek byla Praha malebné, pitoreskní město snů, nálad, melancholie, patiny mlh a západů slunce." Pozn. 10

Čím dále a podrobněji se probíráme literaturou o tématu reakce některých literátů, umělců, vědců a politiků, kteří již na začátku let devadesátých pochopili účel a smysl ochrany památek a těch, kteří tuto činnost po letech hodnotí nebo jako tehdejší aktéři na ni vzpomínají, zjistíme, že v době vydání asanačního zákona se zájem všech soustředil na několik zásadních otázek, z nichž jen některé se podařilo dovést ke zdárnému a kladnému konci. Z nich se v době nepříliš vzdálené od doby, kdy se začal v konkrétních důsledcích uskutečňovat asanační zákon platný v největší rozloze pro pražskou pátou čtvrť a Staré Město, zájem ochránců staré Prahy soustředil toliko na severní stranu Staroměstského náměstí, Husovu a Karlovu ulici a dům U Vejvodů; tedy na oblasti, kromě Staroměstského náměstí mimo asanační obvody. Hlavní svůj zájem pak byl věnován především Malé Straně, Malostranské záložně a domu U Klíčů. V novoměstské oblasti se soustředila na kostely sv. Václava a sv. Karla Boromejského právě tak jako na Podskalí, Emauzy a Vyšehrad.

Proč? Zdá se jakoby prohraný boj o severní stranu Staroměstského náměstí, prelaturu sv. Mikuláše a Krenův dům otupily jakýkoliv další zájem o staroměstskou a josefovskou lokalitu a soustředil jej na to místo, kde ještě možnost zachování byla, to jest asanaci novoměstskou, kde boj o sv. Karla Boromejského, sv. Václava a Faustův dům byl zakončen plným vítězstvím ochránců. Období nadšeného amatérismu bylo nahrazeno odborností, organizovaní ochránci hledali a nacházeli kromě nadšení i cílevědomou metodu práce. Proto je první desetiletá éra Klubu Za starou Prahu poznamenána úspěchy. Práce se dařila, počet zachráněných památek a oblastí se stále zvětšoval. Své síly Klub napnul zejména při regulaci Malé Strany, neboť ona a Hradčany byly v té době relativně intaktní část města, o něž stálo za to bojovat. Nároží Malostranského náměstí a Mostecké ulice bylo sice zbouráno a nahrazeno novostavbou Malostranské záložny a průlom do náměstí, jemuž padly za oběť historické domy, byl skutečností. V této věci však Klub vypracoval již konkureční studii, jíž oponoval úřednímu projektu. Nakonec byla sice uskutečněna úřední, nebyla však realizována žádná z podob regulace Malostranského nábřeží, Galerie na Kampě nebyla postavena a Čertovka byla zachována.

Důsledky asanačního zákona z roku 1893 byly signálem pro zorganizování nezávislé občanské iniciativy, která vyústila v systematicky pracující Klub nadšenců a odborníků a stala se i poučením pro způsoby jeho práce do dnešních dnů.

Poznámky