Klub Za starou Prahu vznikl spontánně jako sdružení milovníků staré Prahy, kteří se rozhodli aktivně hájit její historické architektonické a urbanistické kvality proti všem stavebním záměrům narušujícím neopakovatelný půvab, vzhled a osobitost Prahy.

Klub byl založen 28. ledna 1900, v době soustředěného náporu stavebních podnikatelů na výhodné využití parcel historického centra města, kterému však musely předcházet demolice cenné historické zástavby. V čele Klubu se seskupili od samého počátku výrazné osobnosti pražské inteligence - architekti, umělci, umělečtí teoretici a historici, podporováni aktivní členskou základnou. Vysoká odbornost práce byla od počátku velkou předností Klubu, která mu zajišťovala uznání v očích veřejnosti i respekt u protivníků.

Klub se pustil od počátku do tvrdého boje, který měl své úspěchy i prohry. Velmi podrobně je zaznamenává samostatné klubovní periodikum, které ve velmi vysoké publicistické úrovni vycházelo od roku 1910. Vystoupení Klubu se však neomezovalo jen na Prahu. Již před první světovou válkou vyvolalo následování v řadě dalších českých historických měst, kde vznikly klubovní pobočky (např. v Českých Budějovicích, Pelhřimově, Domažlicích, Plzni, Rokycanech, Mělníku, Pardubicích). K mnoha významným osobnostem, které patřily v stoleté historii Klubu k jeho hlavním představitelům, se dnešní Klub s pýchou hlásí. Patří k nim mnoho architektů: Pavel Janák, Rudolf Kříženecký, Jan Koula, Antonín Engel, Bohumil Hypšman, Josef Chochol, Bohumír Kozák, Eduard Hnilička a mnoho neméně slavných osobností z oboru historie a dějin umění: Jaroslav Goll, František Ruth, Zdeněk Wirth, V.V.Štech, Cyril Merhout, Emanuel Poche. S Klubem jsou spjata i jména mnoha umělců různých oborů, např. duchovním otcem myšlenky klubu byl Vilém Mrštík, s Klubem spolupracovali malíři Karel Klusáček, Jan Konůpek, Zdenka Braunerová. Jan Zrzavý byl v mládí dokonce krátkou dobu placeným klubovním sekretářem.

Do nového politického režimu v roce 1989 vstoupil Klub Za starou Prahu za předsednictví Oldřicha Hory a v současné chvíli bojuje proti necitlivým snahám bohatých stavebních investorů pod vedením předsedkyně PhDr. Kateřiny Bečkové. Členové domácí rady Klubu bedlivě sledují rodící se stavební záměry v centru města a četné projekty na dostavby proluk, zpracovávají k nim svá stanoviska a komunikují v tomto duchu s kompetentními památkovými a správními orgány i médii.

Dvakrát ročně vycházejí Zprávy Klubu Za starou Prahu s řadou aktuálních příspěvků i odborných článků. Klub Za starou Prahu má také společenskou stránku své činnosti. Jeho členové se pravidelně jednou měsíčně scházejí na cyklu přednášek a besed Hovory o Praze . V současné chvíli má Klub statut občanského sdružení, sídlí v prostorách románské věže Juditina mostu (menší Malostranská mostecká věž), dlouhodobě pronajatých Obvodním úřadem m.č. Praha 1. Jeho členskou základnu tvoří cca 1200 členů. Domácí rada Klubu se jiiž před několika lety rozhodla pokusit se výročí připomenout takovými akcemi, které by se neodbývaly jen za mohutnými zdmi Juditiny věže či pouhou slavnostní valnou hromadou, ale připomenuly celé veřejnosti stoletou existenci Klubu jako jednu z cenných kulturních hodnot naší společnosti, na niž může být právem hrdá.


 

 

Pro zájemce o podrobnější údaje uvádíme zkrácenou verzi textu o historii Klubu tak, jak vyšla ve STOLETÉM SBORNÍKU na začátku roku 2000:



ÚVOD

Nikdo z nás by již nechtěl zažít to, co bylo pro naše předky před sto lety každodenní pražskou realitou. Po jistém stavebním útlumu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, kdy se stavební podnikání v Praze soustředilo na předměstí (zejména na Žižkov, Smíchov a Vinohrady), došlo v devadesátých letech k bouřlivému rozvoji stavebního ruchu i v historickém jádru města. Během pouhých dvou desetiletí byly jednak pražskou obcí v rámci asanace a jednak soukromými staviteli zbořeny nejen desítky, ale celé stovky historických domů. Prosazování památkového vědomí ve společnosti, neboli cesta od osamoceného a převážně marného protestu nadšeného laika k zásahu profesionálních orgánů památkové péče podložených státní legislativou, bylo procesem zdlouhavým a bolestným, neboť ho formovaly, utvrzovaly a popularizovaly spíše kruté památkové ztráty než teorie. (Souhrnně je historie Klubu popsána v článcích Dobroslav Líbal - Stoleté ohlédnutí, Kateřina Bečková - Sto let Klubu Za starou Prahu v sedmi kapitolách, ; předchozí období popisuje článek Josef Hyzler: Společenské iniciativy ochrany památek v 19. století jako předpoklad vzniku Klubu Za starou Prahu.


 

PRVNÍ LÉTA

Klub Za starou Prahu byl založen 28. ledna 1900 po několika letech protestních a petičních akcí spojených zejména s jménem českého spisovatele Viléma Mrštíka (manifest Českému lidu - 1896, spis Bestia triumphans - 1897 -, protestní schůze v Karolinu - 1898 a na Žofíně - 1899) jako sdružení milovníků staré Prahy, kteří se rozhodli společně hájit její historické architektonické a urbanistické kvality proti všem stavebním záměrům narušujícím neopakovatelný půvab, vzhled a osobitost Prahy. Zakladatelé Klubu po řadě let marných protestů a petic doufali, že pod hlavičkou spolku získá jejich úsilí větší vážnost a důraz. Nepochybně se nemýlili, i když dnes po sto letech lze konstatovat, že neúspěšných zásahů bylo podstatně více než těch úspěšných.

Již v prvním desetiletí existence Klubu se radikálně změnila metoda jeho práce. Zakladatelská generace, která považovala za svého duchovního vůdce spisovatele Viléma Mrštíka, používala jako svou bojovou zbraň zejména veřejný, často ostře formulovaný, protest, petici či osobní intervenci u starosty nebo ve sboru obecních starších. Po několika letech však do Klubu, který brzy získal značnou prestiž, přišla mladá generace architektů (zejména Pavel Janák, Bohumil Hübschmann, Antonín Engel, Josef Chochol) a historiků umění (Zdeněk Wirth, V. V. Štech, Antonín Matějček), kteří se rozhodli pasivní protestování nahradit aktivní tvorbou a vlastními architektonickými návrhy (článek Milan Pavlík - Tvůrčí architekti mezi členy a funkcionáři Klubu Za starou Prahu.

Mezi nejdůležitější případy prvního desetiletí Klubu patřily protesty proti bezohlednému řešení komunikačních problémů města, např. zavedení elektrické dráhy přes Karlův most s vrchním vedením elektřiny (nakonec bylo vyřešeno originálním spodním vedením proudu , projekt ozubené dráhy Nerudovou ulicí (nebyl realizován), komunikační propojení Starého a Nového Města průlomem některou ze staroměstských ulic (nebylo realizováno). Velké úsilí věnoval Klub řešení tzv. průlomu U Klíčů při nároží Karmelitské ulice a Malostranského náměstí, kde byl pro tramvajovou trať vybourán v roce 1896 koridor ve staré zástavbě, avšak definitivní architektonické řešení' nevzhledného průlomu trvalo dalších téměř dvacet let (článek: Kateřina Hanzlíková - Průlom U Klíčů na Malé Straně. Kromě urbanistických a dopravních témat samozřejmě Klub Za starou Prahu vystupoval za záchranu jednotlivých ohrožených památek (článek: František Kašička - Regulační plán Starého Města v roce 1904. Zásluhou Klubu byla zachována průčelní budova paulánského kláštera na severní straně Staroměstského náměstí v roce 1902, ale současně v roce 1904 neuhájil rozsáhlý původně středověký objekt tzv. Kolkovny v Dlouhé třídě či dům U Slona při vyústění téže ulice do Staroměstského náměstí. V roce 1906 se podařilo odvrátit demolici paláce Straků z Nedabylic na Maltézském náměstí s cennými.nástropními malbami z konce 17. století , ale krátce před tím byl zbořen Klubem hájený barokní kostel sv. Petra a Pavla na Zderaze. Nepodařilo se zachránit v roce l9l0 unikátní barokní památku, vlastní dům sochaře M. B. Brauna při sběhu Jungmannovy a Vodičkovy ulice, i přes iniciativní architektonické návrhy Klubu, které zpracovali arch. Pavel Janák a arch. 0. Vondráček a v duchu soudobých teorií ochrany památek v nich vyřešili spojení starého domu s novostavbou (článek: Kateřina Hanzlíková - Braunův dům na Novém Městě. Naproti tomu byl odvážným činem člena Klubu malíře Karla Klusáčka zachráněn goticko-renesanční dům U Vejvodů. S jistou, spíše však morální než finanční, podporou Klubu Klusáček ohroženou památku koupil, adaptoval a nabídl zde místo kancelářím řady kulturních spolků (Umělecká beseda, Společnost přátel starožitností, Klub Za starou Prahu).


 

PŘED PRVNÍ VÁLKOU

Doba před první světovou válkou, kdy Klub sídlil právě v domě U Vejvodů, byla nepochybně obdobím jeho největšího rozkvětu, které dodnes již překonáno nebylo. V klubovní kanceláři pracovali dvě až tři placené síly, mimochodem jako tajemníci Klubu se tehdy vystřídali dva později světoznámí čeští malíři Bohumil Kubišta a Jan Zrzavý, rovněž bylo vypraveno až 1200 dopisů ročně, pro členy Klubu a jejich hosty byla k dispozici čítárna odborné literatury a časopisů a fotokomora. Klub od roku 1910 začal vydávat také svůj vlastní časopis, který právě v období do roku 1914 vycházel v největším rozsahu. V řadě českých historických měst začaly vznikat tzv. venkovské odbory Klubu Za starou Prahu, vlastně pobočky Klubu zabývající se ochranou památek těchto měst (články: Zdeněk Dušek - Venkovské odbory Klubu Za starou Prahu, Kateřina Hanzlíková - Činnost Klubu Za starou Prahu v Pelhřimově.


 

V NOVÉM STÁTĚ

Vznik samostatného Československa v roce 1918 přivítal Klub s pochopitelným nadšením, avšak již záhy ve svém memorandu kritizoval ničení památek v souvislosti s popřevratovou euforií např. stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, odstraňování rakousko-uherských a habsburských symbolů, které však často byly součástí památky (článek: Josef Hyzler - Klub Za starou Prahu v nových podmínkách Československého státu.

Bedlivě byl Klubem Za starou Prahu sledován vývoj názorů na zástavbu podskalského nábřeží pod Emauzy, do nichž Klub již v prvním desetiletí 20. století aktivně vstoupil důrazným požadavkem na zachování průhledu na budovu kláštera a kostelní průčelí, které po řadu století dominovaly svému okolí a nyní měly být zastavěny banální řadou činžovních domů na nábřeží. Návrh arch. B. Hübschmanna na řešení tohoto prostoru zástavbou nižších ministerských budov, vzniklý z podnětu Klubu Za starou Prahu, byl nakonec ve 20. letech realizován (článek: Milan Pavlík - Vývoj názorů na zástavbu nábřeží pod Emauzy mezi Palackého mostem a Vyšehradem.

Podobně byly sledovány záměry města na výstavbu vysokého nábřeží na Malé Straně, kde Klub důrazně hájil nedotknutelnost malebně utvářeného břehu při ústí Čertovky, a její zachování, nezastavitelnost pozemků na Kampě z hlediska narušení panoramatu Hradčan a nevhodnost vybudování pobřežní komunikace. (článek: Martin Krise - Malostranské nábřeží a splavnění Vltavy. Starost o toto území se táhne prakticky celou stoletou historií Klubu, každá generace jeho členů se střetla s ohrožením Malé Strany: např. počátkem století byl prosazován záměr architekta Antonína Balšánka zastavět Kampu - ostrov při pobřeží Malé Strany - reprezentativními úředními budovami, ve třicátých letech zde vážně hrozila výstavba tzv. Státní galerie podle projektu arch. Josefa Gočára, k níž byl již roku 1927 položen základní kámen, po válce pak bylo obnoveno nebezpečí vybudování malostranské komunikace, která by propojila nábřeží mezi Vítěznou třídou a Klárovem a přes Kampu vedla i těžkou tranzitní dopravu, v sedmdesátých letech obludně transformované do podoby návrhu tzv. malostranského tunelu. Při každém z těchto případů Klub Za starou Prahu nekompromisně a neúnavně hájil zájem milovníků pražských památek a je i jeho zásluhou, že žádný z nich realizován nebyl (článek: Marek Krejčí - Malá Strana 1890 - 1950. Město mezi asanací a regenerací. Pro podporu svých stanovisek zhotovil Klub papírový model Malé Strany a Hradčan, který vznikal od roku 1910 po více než třicet let pod vedením arch. Bohumila Hübschmanna (článek: Kateřina Bečková - Model Malé Strany a Hradčan.


 

MEZI VÁLKAMI

V době mezi světovými válkami se členové Klubu zasadili o zachování půvabné stavební skupiny při nároží Václavského náměstí a Můstku s historickými domy U Zlatého úlu a U Šalamouna, rezignovaně však museli přihlížet bourání řady jiných historických domů mezi Příkopy a Ovocným trhem pro novostavbu německé banky Union, která však realizována nebyla a proluka byla zastavěna až v nedávné době hřmotnou novostavbou budovy Myslbek. Zachránit se nepodařilo ani palác Thun-Salmů v Jungmannově ulici, ačkoliv bylo zpracováno několik návrhů, jak budovu zapojit do novostavby plánované na tom místě. V souvislosti se stavbou Jiráskova mostu byl v roce 1930 zbořen Dientzenhoferův pavilon na smíchovském.nábřeží (článek: Kateřina Hanzlíková - Dientzenhoferův pavilon na Smíchově a v předchozím roce se staly obětí nové úpravy nábřeží u kostela sv. Petra na Novém Městě dvě cenné budovy renesančních mlýnů, tzv. mlýn Helmův a Freundův.

V souvislosti s proměnou Pražského hradu v sídlo hlavy státu byly prováděny na Hradě četné stavební úpravy bez celkové koncepce. Klub kritizoval toto chaotické počínání, doporučoval svěřit práce jediné tvůrčí osobnosti a navrhl, aby byl hradním architektem jmenován Josip Plečnik. Velký teoretický problém prožíval Klub Za starou Prahu v roce 1924 při řešení otázky propojení staré části katedrály sv. Víta a její dostavby. Diskuse tehdy odrážela střet dvou protichůdných památkářských názorů. Klub Za starou Prahu zcela pod vlivem generace stoupenců Aloise Riegla, jejichž hlavním českým mluvčím byl Zdeněk Wirth, důrazně požadoval ponechání obou částí oddělených. Po řadě desetiletí od tohoto sporu lze konstatovat, že vývoj dal zapravdu spíše protichůdnému a také pak realizovanému stanovisku odpůrců klubovního názoru, jehož záměrem bylo, ve prospěch celkového architektonického i duchovního účinku monumentální hlavní lodi chrámu, její starou i novou část spojit (článek: Josef Hyzler - Dostavba chrámu sv. Víta v konfrontaci se soudobými památkovými teoriemi.

Byly řešeny také další komunikační problémy rostoucího velkoměsta. Dlouhá léta byla například reálná výstavba tzv. petřínské komunikace, která měla zjednodušit problematické spojení centra města a oblastí na severozápadě Prahy (Dejvice, Břevnov a pod.), pro které dosud existovala jen jediná přístupová cesta Chotkovou silnicí. Petřínská komunikace byla nejprve navrhována ve 20. letech ve formě dvou oblouků serpentiny vedoucí vzhůru od Vítězné třídy petřínským svahem a to i s tramvajovou tratí. Později ve 30. letech bylo zvažováno přímé příkřejší spojení s tunelovým výjezdem na Pohořelci popř. na Dlabačově. Klub Za starou Prahu docílil v těsné spolupráci s dalšími organizacemi protestujícími proti hrozící devastaci Petřína, aby byla vypsána veřejná urbanistická soutěž na jiná možná řešení uvedeného komunikačního problému. Z této soutěže vyšel vítězně projekt, jehož spoluautorem byl člen domácí rady Klubu arch. Alois Kubiček, rozpracovávající myšlenku tunelů Letenského a Strahovského. Oba tunely, jak víme, jsou dnes již realizovány.


 

OD VÁLKY DO 80. LET

V době druhé světové války byla z pochopitelných důvodů činnost Klubu Za starou Prahu utlumena. Po válce pak Klub bojoval několik let velmi houževnatě, avšak marně, za zachování Braunerova domu s proslulou kavárnou Union na nároží Perštýna a Národní třídy. Počátkem padesátých let, v době vydání nového spolkového zákona, kdy slavil své padesáté výročí výstavou v Uměleckoprůmyslovém muzeu se Klubu podařilo uhájit svou samostatnost a nezávislost, i když ještě později vznikly tendence, aby byl podřízen jako dobrovolný aktiv správě Státního střediska památkové péče. Nestalo se tak. V padesátých a šedesátých letech byly mezi členy domácí rady Klubu mnozí představitelé oficiální pražské památkové péče, i proto nebyl důvod k přímým protestům. Uvolnění nastalo až koncem 60. let, kdy domácí rada Klubu otevřeně vystoupila proti již zmíněnému malostranskému tunelu a záměru výstavby podpovrchové tramvaje, značně ohrožujícímu pražské památky, ve prospěch hlubinného metra.

V 80. letech se pak veřejné projevy klubovní aktivity soustředily na záchranu nádraží Těšnov, které bylo přes všeobecnou nevoli milovníků památek odstřeleno v roce 1985, záchranu Vinohradské tržnice a školy na Komenského náměstí na Žižkově. Oba posledně jmenované objekty stojí dodnes a to i díky Klubu Za starou Prahu.


 

DEVADESÁTÁ LÉTA

Brzy po roce 1989 se opět, podobně jako před sto lety, zařadilo stavební podnikání mezi nejvýnosnější podnikatelské obory. Tentokrát se však podnikatelé staveb - investoři - zaměřili v centru města na výstavbu nikoliv obytných, ale administrativních budov plných komfortně zařízených kanceláří. Přednostně byly zastavovány proluky (Myslbek Na Příkopě, Tančící dům na Rašínově nábřeží, Hypobanka na nám. Republiky, Longin Business Center Na Rybníčku, Four Seasons na Alšově nábřeží a další), ale investoři se nezastavili ani před demolicemi památkově nechráněných domů (novobarokní Špačkův dům v Klimentské ulici a klasicistní domy Na Poříčí, na Národní třídě, v Žitné ulici a další).

Klub Za starou Prahu od roku 1990 bedlivě sleduje všechny stavební záměry ve středu Prahy a soustřeďuje se na posouzení jejich včlenění do organismu města, zvláště když je nyní jádro Prahy od roku 1992 zapsáno v Seznamu světového kulturního s přírodního dědictví UNESCO. Zvýšenou aktivitu vyvinul Klub před stavbou monobloku budovy Myslbek, hotelu Four Seasons na Alšově nábřeží, administrativní budovy ING/PPS na Hořejším nábřeží.v Praze 5 (článek: Helena a Milan Polívkovi - Některé příklady nové výstavby v pražské památkové rezervaci po roce 1989. Dlouhodobě Klub také sledoval nejprve stavebně-historický a archeologický průzkum, poté nejrůznější záměry využití a nakonec i problematickou rekonstrukci kostela sv. Michala na Starém Městě (článek: Milan Pavlík - Kauza kostela sv. Michala k roku 1999.

Velká pozornost byla věnována kontroverzní rekonstrukci Trautmansdorfského paláce na Mariánském náměstí (článek: Richard Biegel - Rekonstrukce Trautmansdorfského paláce a dostavba Lindtova domu. Dvě strany jedné mince. Jako kulturní barbarství bylo Klubem označeno využití přízemí paláce Sylva-Taroucca Na Příkopech pro uniformě kosmopolitní jídelnu McDonalds. Jako bezohledná, unikátní historické prostředí nerespektující, byla označena novostavba Longin Business Center v ulici Na Rybníčku v samém sousedství rotundy sv. Longina (článek: Kateřina Hanzlíková -Longin Business Center a připravovaná přístavba Lindtova domu v dolní části Václavského náměstí prezentovaná jako převýšený věžový hranol (článek: Richard Biegel - Rekonstrukce Trautmansdorfského paláce a dostavba Lindtova domu. Dvě strany jedné mince.

S lítostí Klub konstatoval nekoncepční počínání státní památkové péče v souvislosti s demolicí Ringhofferovy továrny (článek: Kateřina Hanzlíková - Ringhofferova továrna na Smíchově. Neúspěšný pokus o záchranu, a zasadil se o prohlášení ohrožené monumentální budovy kasáren na nám. Republiky a její jízdárny za kulturní památku (článek: Richard Biegel - Kasárna Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky.


 

OCENĚNÍ

Devadesátiletá činnost Klubu Za starou Prahu byla v roce 1990 oceněna Evropskou cenou památkové péče, udělovanou Nadací Fridricha von Stein v Hamburku. Cena byla předána v červnu 1990 na Staroměstské radnici zakladatelem nadace Dr. Alfredem T'öpferem do rukou tehdejšího předsedy Klubu Dr. Oldřicha Hory . . . Velká část jubilejního sborníku představuje historii kulturní a společenské činnosti Klubu Za starou Prahu (články: Jan Cejp - Vycházky, výlety a zájezdy, s ; Antonín Vrba - Fotografické soutěže, Zdeněk Dušek - Dobrovolná práce při úpravě Olšanských hřbitovů Přehled publikační činnosti. Velký oddíl závěrečné části je pak věnován vzpomínkám významných členů a představitelů Klubu (vzpomínky: V. V. Štech, Jan Zrzavý, str. ; Emanuel Poche; Oldřich Hora, na činnost v Klubu a další osobnosti s ním spjaté. Následuje malý biografický slovníček osobností spjatých s Klubem Za starou Prahu, přehled členů domácích rad Klubu v letech 1900-1999, přehled předsedů a místopředsedů Klubu 1900-1999 a přehled čestných členů Klubu. V samém závěru sborníku jsou publikovány ukázky karikatur,a parodií z humorístických časopisů a literárních děl, které byly inspirovány činností Klubu Za starou Prahu.


NAHORU