Pokud bude někdo v budoucnu zpracovávat historii pražské památkové péče na konci devadesátých let dvacátého století, bude mít nelehkou úlohu. Očekává jej labyrint protichůdných názorů, které, vždy s patřičným razítkem státní instituce, provázejí každou významnější realizaci. Labyrint, kde se pravidla hry určují až v jejím průběhu a kde je vše protkáno pavučinou osobních vazeb a antipatií.

Krize památkové péče v Praze vyvrcholila několika případy, které poškodily či mohly poškodit Pražskou památkovou rezervaci v samé její podstatě. Systém památkové péče byl díky zásahům pražského magistrátu postupně zcela paralyzován, a tak podoba nebo velikost novostaveb záleží jen na ostrých loktech investora. Jediným předpisem, který určoval pravidla přestaveb a novostaveb v Pražské památkové rezervaci, byla vyhláška č.9/1985 Poznámka 1 . Tato poměrně jasná pravidla hry zrušilo bez adekvátní náhrady pražské zastupitelstvo v roce 1997. Důsledkem tohoto zcela neuváženého kroku jsou i dva následující případy, ve kterých divokost vývoje dosáhla svého dosavadního vrcholu. Na nich lze rovněž ukázat nezastupitelnou roli, kterou v současné době nezávislá sdružení a zejména Klub Za starou Prahu zastávají, neboť to byly právě jejich podněty, které v obou případech pomohly krajně nepříznivý vývoj zvrátit.

K pochopení pavučiny názorů a stanovisek, která si mnohdy protiřečí, je třeba alespoň stručně vysvětlit systém, kterým se dosud rozhodování o památkách v Praze řídí Poznámka 2 . Jako hlavní garant památkové péče je všeobecně vnímán Pražský ústav památkové péče. Veškerá pochybení jsou tedy veřejností připisována jemu a jeho vedení. Dá se říci, že tím, co napomohlo v červnu 1998 odvolání ředitele akad. arch. Pavla Pirkla, byla z velké části právě nepřízeň veřejného mínění.

Arch. Pirkl byl skutečně tím, kdo za pražský ústav rozhodoval v těch nejproblematičtějších případech (Kostel Sv. Michala, Myslbek a pochopitelně i Lindtův dům - Astra a Trautmansdorfský palác), a to většinou proti vůli svých podřízených, kteří měli onu určitou stavbu na starosti. Spory ředitele s pracovníky ústavu vyvrcholily na jaře roku 1998, kdy ředitel na návrh tajemníka magistrátu Jana Vidíma provedl takzvanou reorganizaci, při níž bylo propuštěno šest nejkonfliktnějších odborníků. Shodou okolností patřili propuštění k těm nejzkušenějším a jejich ztráta uvrhla Pražský ústav památkové péče do hluboké krize. Poznámka 3

Jak již bylo řečeno, tuto reorganizaci ředitel Pirkl učinil na návrh tajemníka magistrátu. Tato skutečnost přesně ilustruje postavení, v jakém ředitel Pražského ústavu památkové péče vůči magistrátu je. Jelikož je to právě magistrát, kdo jej jmenuje a odvolává, má ředitel dvě možnosti - zcela respektovat jeho vůli, nebo být odvolán a nahrazen někým povolnějším. To, že se v kritice arch. Pirkla shodla veřejnost laická i odborná, bylo skutečným viníkům situace velmi vhod. S jeho odvoláním zdánlivě zmizel ten, kdo zavinil poškození mnoha památek a tím zavinil mimo jiné i zapsání Prahy, památky UNESCO, na seznam jednoho sta nejohroženějších památek světa pro léta 1998-1999. Poznámka 4

Málokdo však ví, že tím, kdo skutečně rozhoduje o památkách v Praze, je odbor památkové péče Magistrátu hlav. města Prahy. Jedině ten vydává závazná stanoviska, přičemž na názory Pražského ústavu památkové péče se nemusí podle zákona vůbec ohlížet. Původní model, podle něhož měla odborná organizace - Pražský ústav památkové péče - zaujmout stanovisko, které pak výkonná a úřednická složka - odbor památkové péče magistrátu - administrativně vyřídí, se zvrhl v situaci, kdy zcela nekontrolovatelný odbor památkové péče vydává stanoviska, která jsou v praxi díky špatnému zákonu vlastně nezrušitelná, ačkoli s nimi mnohdy nesouhlasí metodicky nadřízený Státní ústav památkové péče či ministerstvo kultury. Hlavním viníkem nastalé situace je tedy zastupitelstvo hl.m. Prahy, neboť zrušilo životně důležitý předpis, a odbor památkové péče magistrátu, který tuto situaci využil pro rozhodování, které mnohdy nemá s památkovou péčí nic společného.

Historie většiny těchto případů je podobná. Její zákonitosti je možno přiblížit na dvou případech: na rekonstrukci Trautmansdorfského paláce na Starém Městě a u dostavby Lindtova paláce (tzv. Astra) na Václavském náměstí Poznámka 5 . Díky shodě okolností nebyly tyto projekty realizovány ve své původní variantě, která by znamenala porušení snad všech základních pravidel památkové péče.

Trautmansdorfský palác čp. 159-I Poznámka 6 je objekt se složitým historickým vývojem. V jeho základech je ukryt gotický dům, nadzemní části jsou renesanční a barokní. Zásadní přestavbou prošel objekt po roce 1700. Jako její architekt někdy bývá označován Jan Blažej Santini - Aichel Poznámka 7 . Devatenácté století přineslo utilitární přestavby a postupnou degradaci paláce, který byl v roce 1894 přeměněn na nájemní dům. Později zde byl umístěn archiv a v přízemí přední části tiskárna, jejíž provoz znamenal mimo jiné statické narušení kleneb. Palác byl vydán v restituci, přičemž nový majitel nechal - patrně z důvodu zvýšení prodejní ceny - natřít fasádu a opravit střechu. Následně objekt zakoupila společnost Expandia, s.r.o. se záměrem vybudovat zde své centrum o počtu cca 150 zaměstnanců. Návrhem rekonstrukce a úprav pověřila architekta Petra Bílka, předsedu České komory architektů, a jeho firmu Bílek Associates, s.r.o.

První projekt rekonstrukce paláce byl předložen na počátku roku 1997. Byly zde navrženy čtyři závažné zásahy do stávající podoby objektu: vybudování podzemních garáží pod zadní částí parcely s výstupy do ulic Husovy a Seminářské, zastřešení dvora a jeho přeměna v jakési atrium, radikální zvýšení krovu do Mariánského náměstí spolu se zvýšením ostatních krovů paláce, odůvodněné podobou paláce na Langweilově modelu Prahy, a konečně vybudování věže - vyhlídkového pavilonu - nad zadním křídlem objektu. Podle slov architekta jde o "rehabilitaci paláce jako takového - nová střecha lépe odpovídá jeho proporcím (tato pochází pravděpodobně z utilitární přestavby roku 1879) a pavilon je jakási jeho koruna, která se odvolává na typické pavilonové nástavby barokních domů a paláců."

Lindtův dům čp. 773-II Poznámka 8 je funkcionalistický palác, postavený v letech 1925 - 1927 podle projektu arch. Ludvíka Kysely. V souvislosti se zástavbou volné parcely tvořící roh Václavského náměstí a tzv. Myší díry se hovoří o jeho dostavbě, neboť nový dům s ním bude funkčně svázán a bude vlastně jeho součástí. Proluka zde vznikla demolicí historického domu čp. 772-II, který ustoupil stavbě stanice metra Můstek v roce 1972. Od počátku se počítalo s jejím zastavěním a byla předmětem mnoha studentských soutěží a širších úvah, jak dotvořit snad nejcitlivější nedořešenou část historického centra. Po restitučních majetkových převodech bylo město menšinovým spolumajitelem parcely. V polovině devadesátých let svůj podíl prodalo společnosti LBB REALITY, s.r.o., která se tak stala jediným vlastníkem parcely a rovněž sousedního Lindtova paláce, zvaného též Astra. Se záměrem vybudovat na volné parcele administrativně-obchodní centrum, které bude spojeno s Lindtovým palácem, byl osloven architekt Martin Kotík a jeho ateliér OMICRON-K.

První jednání o projektu proběhlo v lednu 1997 při setkání architekta s představiteli Prahy 1, města a památkové péče. Zde byli předloženy tři varianty projektu - dvě, které se výškově podřizují okolní zástavbě, a jedna, která byla označena jako varianta věž. Představovala vysoký prosklený hranol ukončený svítícími tyčemi, které jeho výšku 38 metrů (8 m nad sousední Lindtův palác) vyhnaly o dalších 7 metrů výše, na celkových 45 metrů. Zúčastnění, včetně představitelů památkové péče, označili vznik nové dominanty v těchto místech za žádoucí. Nakonec byla v poslední variantě návrhu věž snížena na výškovou úroveň protějšího paláce Koruna a její plocha redukována na 10 x 10 m, což je "maximální rozměr věží v centru Pražské památkové rezervace, například vodárenských". Poznámka 9

Historie obou příkladů je velmi podobná. Investor zakoupí objekt či parcelu v lukrativní části města. Jeho snahou je - pochopitelně - získat zpět vložené prostředky. Toto usilování je podpořeno tím, že jak posléze zjistí, neexistují žádné regulativy, které by mohly jeho bohulibý záměr omezit. Nemaje omezení co do rozměru, objemu či využití budoucí stavby, má logicky co do kapacity kancelářských ploch maximální požadavky. Nalezne architekta, který má za úkol v jednom případě umístit do stávající historické budovy 150 úřednických míst s odpovídajícím zázemím, ve druhém pak prostavět každý metr krychlový parcely. Je zpracována první varianta (či varianty) projektu, která se předloží na posouzení různým institucím a především pak Pražskému ústavu památkové péče. Zde u význačnějších realizací přebírá rozhodování ředitel Pirkl (odvolán ze své funkce v polovině roku 1998), který svá stanoviska postupně slaďuje s investorem, jehož návrh je na konci bez výraznějších ústupků památkové péči posouzen kladně.

Následně rozhoduje odbor památkové péče magistrátu, přičemž v obou případech je jeho stanovisko - překvapivě - záporné. V případě Trautmansdorfského paláce vyslovil nesouhlas i odbor územního rozhodování magistrátu a současně stanovil i jasné regulační podmínky rekonstrukce. U dostavby Lindtova paláce jsou dány regulační podmínky metodickým vyjádřením nejvyššího orgánu památkové péče, Státního ústavu památkové péče. Je předložen další projekt, příliš se nelišící od předchozího. Stává se předmětem diskuse v památkové radě ředitele Pražského ústavu památkové péče, která v obou případech vyslovuje nesouhlas.

Pak nastává v jednání zúčastněných magistrátních institucí - odborů památkové péče a územního rozhodování - náhlý obrat. Oba odbory rozhodují proti duchu svých původních stanovisek, ačkoliv tuto změnu nezapříčinila výraznější změna projektu. Je vydáno územní rozhodnutí. Odborná veřejnost, která s projekty po celou dobu nesouhlasí, podává podnět ministerstvu kultury na přešetření rozhodnutí odboru památkové péče (Klub Za starou Prahu v případě Trautmansdorfského paláce, Pražské grémium u Lindtova domu). Ministerstvo rozhodnutí odboru památkové péče zruší. Díky nejasnému zákonu může v praxi posoudit ministerstvo kultury jen formální stránku rozhodnutí a odborná část, která byla příčinou odvolání, tak paradoxně platí dál, ačkoli i s ní ministerstvo vyslovuje svůj nesouhlas. Regulační podmínky Státního ústavu památkové péče nikdo nebere na vědomí.

Mezitím kauzy pokračují: palác dostal stavební povolení a rekonstrukce započala, finální verze Astry má územní rozhodnutí a bude podána k řízení o stavební povolení. V případě paláce nastává další obrat - z finančních důvodů investor ustupuje od nejspornějších částí projektu, tedy garáží a věže. V tomto duchu je přepracována projektová dokumentace a zažádáno o nové územní řízení.

Vzhledem k průběhu obou případů je nutno konstatovat, že dopadly pro památkovou péči relativně dobře, ačkoli se o to příliš nezasloužila. Trautmansdorfský palác nebude doplněn věží a garážemi, i když mělo obé platné požehnání památkových orgánů. Střecha je zvýšena podle Langweilova modelu Prahy, přičemž hlavním motivem je krom zmíněné rehabilitace paláce i dvoupatrová půdní vestavba. O změně střech podle starších, byť ne vždy spolehlivých pramenů je možno diskutovat. Mimo jakoukoli diskusi je ale zásah do panoramatu nejzachovalejší části Starého Města, která začíná právě na Mariánském náměstí mohutným blokem Klementina na jedné a Clam-Gallasovým palácem na druhé straně. Vytvoření jedné vyhlídkové věže by mělo za následek postupný vznik dalších, neboť romantický výhled by ze své zasedací síně chtěla mít každá firma. Byl by to precedens, který by mohl znamenat rozrušení téměř intaktně dochované historické části.

Dostavba Lindtova paláce nakonec nijak zásadně nepřevýší své okolí. Jakákoli výšková budova v těchto místech Poznámka 10 by znamenala zásadní porušení urbanismu Václavského náměstí, jehož jedinou dominantou je budova Národního muzea. Krom toho by zcela zastínila sousední chór chrámu Panny Marie Sněžné, který se v obraze této části města uplatňoval od jeho založení Karlem IV. Na téma věží v centru Prahy byl aktuálně dne 9. února 1998 na půdě Akademie věd ČR uspořádán diskusní seminář, na kterém byla myšlenka narušení pražského horizontu valnou většinou zúčastněných jednoznačně odmítnuta. Poznámka 11

Pokud bude dům realizován v poslední verzi, vznikne zde poměrně nenápaditý a hřmotný objekt. Bude to pomník doby, která nedokázala využít nabízené příležitosti a obohatit střed města zajímavou a užitečnou stavbou na místě, které bylo jako stvořené pro informační centrum a srdce města. Pomník o to ostudnější, že velká část parcely patřila městu, které se nepokusilo ji získat celou, nebo alespoň v prodejní smlouvě ovlivnit její budoucí využití.

Oba případy názorně ukázaly, že je třeba neprodleně vytvořit pro rekonstrukce a novostavby v Pražské památkové rezervaci jasná pravidla a regulativy. Je nutné adekvátně nahradit městskou vyhlášku 9/1985, která byla bez náhrady zrušena v roce 1997 a která jediná obsahovala konkrétní zásady rozvoje Pražské památkové rezervace Poznámka 12 . Současná situace, kdy se vše rozhoduje ad hoc, komplikuje život architektům i ochráncům památek. Architekt nemá stanovena východiska a v průběhu práce na projektu je nucen přizpůsobovat jej různým a mnohdy protichůdným názorům jednotlivých, často proti sobě osobně zainteresovaných odborníků. Památkář se nemá ve svém odborném názoru o co opřít a riskuje, že si investor najde jinou cestu, jak mnohdy nepřijatelný projekt prosadit. Jediným králem je v této situaci odbor památkové péče magistrátu, jehož rozhodnutí jsou na stanovisku ostatních památkových institucí zcela nezávislá a jak ukázala praxe, vlastně nezrušitelná, a to ani ústředním orgánem státní památkové péče. Za této konstelace je jen otázkou času, kdy se objeví další podobné památkové kauzy. A je velice pravděpodobné, že příště už investorovi prostředky nedojdou.

Richard Biegel