HOTEL MANDARIN V DOMINIKÁNSKÉM KLÁŠTEŘE NA MALÉ STRANĚ

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 2/2006)


V současné době se uzavírá jedna z důležitých malostranských památkových kauz, do které Klub Za starou Prahu aktivně zasahoval – přestavba rozlehlého areálu bývalého dominikánského kláštera mezi ulicemi Nostickou, Nebovidskou a Hellichovou na hotel pozn.1.


Poprvé jsme o případu informovali na počátku roku 2000, kdy se projednával projekt ateliéru Loxia, jehož součástí byla novostavba vedle Nostického paláce na pohledově velmi exponovaném místě v prostoru vstupního dvora při nároží směrem do Maltézského náměstí pozn.2. Klub tehdy proti projektu razantně vystoupil, přičemž nezpochybnil nutnost rekonstrukce ani navrhované využití, ale příliš velkou kapacitu, která projektanta donutila stavět nové hotelové křídlo na místě, kde v historii kláštera nikdy nic nestálo. Jednání investora s památkovým ústavem tehdy skončilo zamítnutím novostavby a nakonec i odstoupením investora od celého záměru.

Podruhé jsme se o klášteře zmínili v roce 2003, kdy měl projekt nového investora i autory – ateliér Dům a Město architektů Jiřího Hůrky a Vítězslavy Rothbauerové pozn.3. Hotel tentokrát do svého areálu zahrnul i dům čp. 387-III, jenž ve své hmotě ukrývá původní goticko- -renesanční kostel sv. Maří Magdaleny. Tehdy jsme s potěšením konstatovali, že kapacita navrženého hotelu se snížila, že odpadlo nové křídlo při náměstí a že navržená dvoupodlažní novostavba lemující obnovený čestný dvůr kláštera je z hlediska památkové péče akceptovatelným kompromisem, který umožní chátrající areál zachránit. Díky tomu se klubovní dceřinná organizace, občanské sdružení Za krásnou Prahu, rozhodla jako účastník řízení projekt akceptovat a jeho realizaci nebránit. Po třech letech se chystá otevření nového hotelu Mandarin, položme si otázku, jak tento složitý památkový případ nakonec vlastně dopadl.


     
Výhled z areálu kláštera k Pražskému hradu. Stav 1999 a 2006.


Výchozím bodem této velké rekonstrukce byl žalostný stav budov bývalého kláštera, který byl v 19.století přeměněn na tiskárnu a sloužil tak jako průmyslový objekt. Od počátku tedy bylo jasné, že investice na případnou rekonstrukci areálu bude výrazně vyšší, než by tomu bylo v případě pouhé obnovy nevyužívaných, avšak nepřestavěných budov. O počátku se také nepočítalo se zapojením bývalého barokního kostela sv. Máří Magdaleny, který původně tvořil nejdůležitější stavbu areálu a který byl v nedávné době rekonstruován pro účely Muzea české hudby. Rozsah novostaveb, stanovený poslední verzí projektu, byl v tomto kontextu přijatelnou daní za záchranu kláštera. Architektonický ateliér rovněž deklaroval snahu obnovit některé dochované, avšak poničené části kláštera, jako je křížová chodba či refektář. Z kapacitních důvodů se naopak nepočítalo s obnovou monumentální chodby, která procházela dvěma horními podlažími jižního křídla a byla osvětlována bazilikálním způsobem středním průběžným altánem ve střeše stavby.


     
Kostel sv. Maří Magdalény z nádvoří. Stav 1999 a 2006


Stavba započala velkým archeologickým průzkumem pod nádvořím kláštera, které bylo ve dvacátém století zaplněno betonovými konstrukcemi tiskárenských hal. Projekt počítal s využitím podzemí, nebot’ mimo jiné přepokládal výrazné poškození archeologického terénu těmito utilitárními vestavbami. Průzkum však ukázal, že pod areálem se ukrývá velká část bývalé předlokační osady Nebovidy. Změna projektu, jež by umožnila nálezy zachovat, byla vzhledem k dispozici navrhovaného hotelu nereálná a současná legislativa takový zásah památkové péči navíc ani neumožňuje. Většina nemovitých nálezů byla proto bohužel po dokumentaci zničena. Zachovat se podařilo pouze barokní opěrný pilíř kostela v jihozápadním rohu nádvoří (je prezentován v podzemí hotelu), závěr pozdně gotického kostela na nádvoří objektu čp. 387-III a kosterní nálezy středověkého a barokního hřbitova, které před zničením uchránilo to, že spojovací chodba mezi objekty byla ražena až pod archeologickými terény. Před domem čp. 387-III byla také uplatněna nalezená dlažba. Pokud bychom měli rekonstrukci hodnotit kladnými a zápornými znaménky, bylo by toto bohužel jedno podstatné mínus, jakkoli vynucené předchozím souhlasem s umístěním hotelu této třídy a kapacity.


     
Vstupní dvůr od nároží Nebovidské a Harantovy ulice. Stav 1999 a 2006.


Při přestavbě byla skutečně obnovena křížová chodba a št’astný nález na fasádě umožnil dokonce rekonstruovat její vnější architektonické členění. Kvůli schodišti do patra však byla proražena klenba jejího posledního pole a účin arkád byl výrazně snížen přidanou neplánovanou protipožární stěnou, která je oddělila od křídel dvoupodlažní novostavby. K negativům je nutno přičíst i nezvládnuté architektonické detaily a nepochopitelné použití velmi hrubých a disproporčních rámů skleněných dělicích stěn. Historické klenby složitého areálu byly jinak respektovány a dle možností zapojeny do jednotlivých apartmánů, přičemž nejpozoruhodnější je v tomto směru patrně apartmá s dřevěnou gotizující klenbou, vestavěnou v 19. století do krovu jednoho z křídel (překvapivé plus!). Celkově však prošly všechny prostory pro hosty chladnou estetickou unifikací, která přinesla sjednocení dveří, oken, podlah, klik a dalších detailů, takže při procházce obnovenými prostorami je příjemným a překvapivým osvěžením i výskyt malého zbytku zcela obyčejné, avšak historicky autentické dlažby schodišt’ové podesty z první poloviny dvacátého století. Rozpačitý vzhled většiny interiérů bohužel umocňuje tmavý dřevěný nábytek, který svým charakterem připomíná těžkopádné interiérové kreace osmdesátých let minulého století a který spolehlivě přebíjí případnou prostorovou kvalitu historických místností. Je ovšem nutno říci, že nábytek byl dodán zahraniční firmou na přání investora a nemá tak s projektem rekonstrukce nic společného. Velmi zdařile naopak dopadla obnova barokního schodiště, jehož jedinečnost je umocněna právě uniformitou ostatních prostor.


     
Nádvoří – bývalý rajský dvůr, 2006 / křížová chodba, interiér, 2006.


Výraznou změnou prošel projekt přestavby sousedního domu čp. 387-III při Karmelitské ulici. Stavebně-historický průzkum zde odhalil dochované zdivo renesančního kostela, který se podařilo po dohodě s investorem prostorově uvolnit a prezentovat. Pod skleněnou podlahou jsou zde navíc odhaleny základy gotické stavby. Vedle lehké skleněné lávky, která prostorem kostela prochází, zde však nacházíme opět těžkopádné interiéry se spornými architektonickými detaily, které dojem výrazně srážejí směrem k mínusu. Celkově tedy lze říci, že zatímco ze stavebního hlediska dopadla obnova i dostavba kláštera poměrně dobře, tak jeho celkové vyznění je naopak rozpačité a mnohdy dosti nešt’astné.



Rampa a hlavní vstup, 2006.


Pro památkovou péči jsou samozřejmě podstatné nevratné stavební zásahy, nebot’ úprava interiérů je věcí dočasnou a snadno změnitelnou. Při rekonstrukci takovéhoto rozsahu se však nelze ubránit ani hodnocení této pomíjivé složky, nebot’ právě ta nejvíce ovlivní vnímání celé stavby. Až při prohlídce této stavby jsem si uvědomil, jak ošidné může být rozlišování zásahů na vratné a nevratné, respektive podstatné a nepodstatné. V nynější podobě bude stavba patrně existovat desítky let. Jedinečnost, která se ukrývá pod sjednocenými interiéry, bude vnímat jen několik poučených hostů. Pracovníci památkového ústavu přitom v tomto případě odvedli obrovský kus práce, když se jim podařilo mnohé z osobitosti jednotlivých částí uchovat. Na hotelové hosty, uvyklé na shodnou uniformitu svého hotelového řetězce, bude nový pražský hotel možná působit osobitě až odvážně. Na kohokoli jiného, kdo má zkušenost s živoucí historickou stavbou, však naopak nejspíš chladně, dokonce možná sterilně. Neexistuje samozřejmě jeden ideální vkus, pro který bychom měli památky opravovat.


     
Křížová chodba, exteriér, 2006 / gotizující dřevěná klenba, 2006.


Procházka novým malostranským hotelem mě jen přivedla k otázce, jestli je tento způsob záchrany historických staveb skutečně nevyhnutelný. Vím, nebýt této rekonstrukce, areál by chátral dál, architekti dělali co mohli, došlo ke kompromisům na obou stranách, hodnotné prvky areálu se zachránily a rehabilitovaly... Není vlastně nač si stěžovat. Jenom je zde bohužel přesně vidět, co doopravdy znamená přestavba historické stavby na luxusní hotel, který má svůj nadnárodní všeplatný a neurážející vkus, tedy vkus, který je vlastně jeho obchodní značkou a který automaticky očekávají jak majitelé, tak hosté. Tento nekonfliktní a záměrně neutrální výraz musí při realizaci hotelu zvítězit, nebot’ je tím nejdůležitějším, co má stavba přinést. Je pak jen logické, že individualita nebo osobitý charakter historických budov je v takovém případě vlastně na překážku a že může být tolerován jen do úrovně, kdy neruší a dá se úspěšně zneutralizovat. Dominikánský klášter měl vzhledem ke své pohnuté historii těch doopravdy autentických prostor pomálu. Opakuji, že ze stavebního a zřejmě i památkového hlediska dopadla jeho obnova spíše dobře. Děsí mě jen představa, jak se universální vkus-nevkus porovná s organismem složitějším a osobitějším, jako je třeba augustiniánský klášter při kostele sv. Tomáše, jehož přestavba na hotel Rocco-Forte se právě projednává. A v tom také vidím to největší a bohužel všeplatné mínus rekonstrukce malostranského dominikánského kláštera.

Richard Biegel


Poznámky:

1. Nejlepší přehled o historii areálu přinášejí Umělecké památky Prahy – viz: Umělecké památky Prahy – Malá Strana, Praha 1999, hesla čp. 387-III, 388-III a 459-III, s. 490–494 a s. 525–528.
2. Richard Biegel: Záměr přestavby bývalého dominikánského kláštera na Malé Straně na hotel Sofitel, in: Za starou Prahu, Věstník Klubu Za starou Prahu, roč. XXX. (I.), č. 1–2/2000, s.12–14.
3. Richard Biegel: Občanské sdružení Za krásnou Prahu a jeho aktivity v období prosinec 2002 – březen 2003, in: Za starou Prahu, Věstník Klubu Za starou Prahu, roč. XXXIII.(IV.), č. 2/2003, s. 20.

 

NA ROZCESTNÍK KAUZY