Rozsáhlé stavební investiční akce probíhající v Praze od počátku devadesátých let, jako například v areálech Špačkova domu, celnice na Poříčí, kasáren Jiřího z Poděbrad, Tatry Smíchov, představují, co se týče velikosti investic a rozsahu zájmové plochy, zcela nový, dříve neznámý typ stavebního podnikání. Je přirozeným zájmem investora maximálně využít plochu pro novou výstavbu, a to pod i nad zemí, a odstranit stávající objekty. Jak jsou v těchto případech hájeny zájmy památkové péče?

Je prováděna dostatečně dokumentace historických objektů v areálu před jejich zbořením? Je třeba zdůraznit, že v uvedených lokalitách se vesměs nenalézají umělecké památky prvořadého významu, např. sakrální architektura, spíše se jedná o průmyslové či administrativní areály tvořící zázemí velké Prahy v minulém století (poštovní úřad, celnice, kasárna, továrna na vagony). Nepřitahují proto pozornost odborníků na první pohled existencí výjimečných solitérů, jejich historická cena je cenou urbanistických souborů, popřípadě s technickými památkami. Tyto soubory, které nejsou jako celky památkově chráněny, tj.nejsou zapsány ve státním seznamu nemovitých památek, nám pomalu mizí před očima. Jejich zhodnocení je opožděné, dokumentace nedostatečná a neexistují účinné nástroje ochrany. Toto tvrzení zdůvodníme na příkladu nedávno zbořené Ringhofferovy vagonky na Smíchově (Tatra Smíchov), svého času nejmodernějšího závodu v celém Rakousko-Uhersku, do nedávna ojediněle zachované historické továrny včetně strojního vybavení.

O dalším osudu továrny, která v podstatě ukončila výrobu, se začalo uvažovat již na sklonku roku 1992. Tehdy se přímo na místě konala informační schůzka odborníků z řad Pražského ústavu památkové péče, Státního ústavu památkové péče a zástupců ČKD Tatra. Po delší časové odmlce byl pražským ústavem podán návrh na zapsání areálu továrny, resp. jeho podstatných částí, do seznamu kulturních památek, podložený zdůvodněním, ke kterému se připojil i Klub Za starou Prahu. Ochrana se měla vztahovat na obě rezidenční vily (objekty čp. 19 a 20), nejstarší výrobní haly ze čtyřicátých let minulého století spolu s vrátnicí, výrobní halu s unikátními širokorozponovými stropními konstrukcemi v severozápadním cípu areálu a konečně těžiště celého komplexu z doby největšího rozmachu v prvních desetiletích tohoto století - kovárnu a slévárnu - při Plzeňské ulici včetně zabudovaného strojního vybavení. Zpětně je třeba konstatovat, že tento návrh skutečně chránil nejpodstatnější zachované části továrny. Ministerstvo kultury sice po zdlouhavém řízení prohlásilo areál za kulturní památku (prohlášení z 11. května 1995), ovšem zároveň nelogicky omezilo ochranu pouze na objekt menší vily čp. 19 (vila baronky Ringhofferové, přestavba Osvalda Polívky) a uliční průčelí obou hal při Plzeňské ulici. Tento restriktivní pohled na hodnoty areálu zásadním způsobem poznamenal další osud továrny. K tomuto stanovisku se totiž přiklonil i památkový odbor magistrátu, který podvakrát nepodpořil snahu Pražského ústavu památkové péče o chápání památkové hodnoty Ringhofferovy továrny jako širšího industriálního souboru, a tím jako výkonný orgán památkové péče vlastně další diskusi zastavil. Ve stanovisku odboru památkové péče magistrátu (ze dne 1. června 1995, podepsána Mgr. J. Knížková) se poměrně stručně uvádí, že předložený záměr novostavby v areálu ČKD Tatra lze akceptovat, a dále: "Dotčené území v současné době trpí urbanistickou nevyvážeností a navíc lze v místě předpokládat hlubokou kontaminaci půdy....právě tato lokalita potřebuje svou kultivaci formou vhodné novostavby ... Tento názor se mj. opírá o dvě expertizy zpracované k této věci současnými vědeckými kapacitami v oboru památkové péče". (O jedné ze zmíněných expertiz bude ještě řeč). Následuje horečné úsilí pražského ústavu zvrátit negativní vývoj událostí novým návrhem na prohlášení areálu za kulturní památku v širším pojetí (ze dne 15. června 1995, zpracoval dr. J. Outrata, podepsán akad. arch. P. Pirkl), kde se mj. uvádí, že Ringhofferova továrna představuje obdobu holešovické tržnice pro levý břeh Vltavy a mohla by v budoucnu být využívána podobným způsobem při zachování původní zástavby. Avšak toto úsilí jako by bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Památkový odbor magistrátu znovu souhlasí s původním rozsahem ochrany a na základě toho je druhé kolo jednání definitivně uzavřeno dne 13. března 1996, kdy Ministerstvo kultury ČR prohlašuje řízení o prohlášení areálu Ringofferovy továrny za ukončené, a to v původně stanoveném rozsahu (podepsána ing. arch. K. Matoušková, ředitelka odboru památkové péče).

V celé kauze se plně odráží základní rozpor dnešního systému památkové péče. Na odborný názor Pražského ústavu památkové péče není brán zřetel a památkový odbor magistrátu, který má výkonnou pravomoc a konečné slovo, se jako závislý orgán zastupující i jiné zájmy města, nakonec rozhoduje proti zájmu památky samotné. Z případu zbořené Ringhofferovy továrny můžeme vyvodit i jiné poučení. Kdyby býval tento soubor památkově chráněn již dříve, než vznikl záměr na jeho další využití, jistě by bourání neproběhlo v takovém rozsahu. Je třeba se snažit o vytipování ohrožených lokalit v předstihu, o jejich zapsání do seznamu památek a vypracování účinných nástrojů ochrany - definování podmínek, za jakých má být objekt či soubor využíván - ještě předím, než dojde k vypracování podnikatelského záměru či dokonce projektu. V okamžiku, kdy je předložen podnikatelský záměr, se kterým se město ztotožní, se totiž veškeré památkářské snahy stávají neprůchodnými.

Další skutečností, které je třeba se v podobných případech do budoucna vyvarovat, je nedostatečná dokumentace stávajícího stavu. Před zbořením komplexu nebyla provedena systematická fotodokumentace ani plánová dokumentace jak továrních hal, tak unikátních strojů, technických památek - jeřábových drah, hydraulických lisů, bucharu - z nichž některé byly konstruovány přímo na místě z vlastní produkce továrny. Nebyl proveden (ani nikým požadován) stavebněhistorický průzkum stojících objektů, který podle kodifikované metodiky spojuje archivní bádání s terénním průzkumem a přináší maximální možné poznání stavební památky a její hodnocení. Namísto toho byl investorem objednán expertní posudek jednoho odborníka (Z. Lukeš, Expertní posudek pro centrální území Smíchova, 1996), který bez archivního studia, opíraje se pouze o zkušenost experta, měl vymezit hodnoty areálu a na základě toho stanovit návrh, co se zboří a co zachová. Expertní posudek, který je svou podstatou vždy subjektivní, protože je přímo založen na subjektivním názoru autora a jeho zkušenosti v oboru, ovšem nemůže přinést komplexní poznání historie a stavebního vývoje památky (to by mělo naopak jakémukoli expertnímu vyjádření předcházet). Komplexní poznání stavební historie objektu naproti tomu umožňuje léty prověřená metoda stavebněhistorického průzkumu. Uvedený případ jeho nahrazení pouhým posudkem je o to nebezpečnější, že se již objevují paralely (např. objednáním expertního posudku se brání investor památkovým zájmům v případě kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky). Tzv. expertní posudek má jistě právo vyjádřit subjektivní názor na věc, v tomto případě na hodnotné a nehodnotné části areálu, nesmí však obsahovat faktické chyby. A také žádný, byť sebevíce fundovaný odborník na dějiny architektury se nemůže vyjádřit o hodnotě té které části souboru bez znalosti faktů o historii, stavebním vývoji apod., jen na základě své intuice. A to se bohužel zčásti stalo i v případě posudku arch. Z. Lukeše, který například opomenul stavební srostlici vyplňující proluku mezi oběma zámečky při ohradní zdi jako vývojově mladší a druhotnou část, ačkoli již pouhým rozborem historických plánů Prahy lze dokázat, že původ těchto objektů byl nejméně klasicistní. Takto unikla pozornosti i starší stavební fáze většího ze zámečků, tzv. Ringhofferova, doložitelná spárou na jihovýchodním nároží. To, že nebyl požadován regulérní stavebněhistorický průzkum obou rezidencí, které byly zachovány pravděpodobně pouze s reprezentativním záměrem, je vůbec základní opomenutí jak ze strany památkářů konajících dohled, tak ze strany přizvaného experta. Oba objekty vykazují zajímavé starší stavební fáze (z doby před zakoupením pozemků Fr. Ringhofferem, kdy byly zemědělskými usedlostmi, v jednom případě dokonce ve stylu klasicistní vily typu Bertramky s anglickým parčíkem), jejichž dokumentace je před připravovanou rekonstrukcí nezbytná. Vyvstane tak velmi výrazně nepoměr mezi archeologickým výzkumem, jehož požadavkům bylo na zájmové ploše investorem plně vyhověno, ačkoli byl velmi nákladný, neboť je zákonem nařízen a zpráva z archeologického výzkumu je součástí kolaudačního řízení. Průzkum nadzemních historických objektů není naopak zákonně nijak ošetřen a jeho provedení závisí pouze na uvědomělosti památkáře a investora. Náklady na zpracování stavebněhistorického průzkumu v případě Ringhofferovy továrny by navíc představovaly zlomek celkového finančního zatížení investora.

Jistě by se dalo polemizovat i s názorem arch. Lukeše, a sice že u bývalé nýtárny a kovárny - dominantních staveb továrny pocházejících z doby jejího největšího rozkvětu - památková hodnota spočívá v architektonicky vyřešeném průčelí do ulice, což je věc u tovární architektury nezvyklá, a tudíž pozornosti hodná. Domnívám se, že hodnota obou továrních hal z dvacátých let minulého století spočívala v unikátním konstrukčním řešení vnitřního prostoru - širokorozponové konstrukci stropů s vsazenými jeřábovými dráhami vlastní výroby z téže doby a s mnoha dalšími ojedinělými technickými prvky (autorství obou hal je doložitelné - podepsané projekty jsou zachovány ve stavebním archivu Obvodního úřadu městské části Praha 5). Řešení vnitřního prostoru a samotné odhalené konstrukce stavby je to, čím industriální architektura minulého století předznamenávala vývoj moderní architektury let dvacátých a třicátých. V této souvislosti se řešení fasády jeví jako podružné, nicméně dnes je její osaměle čnící torzo vytržené z kontextu to jediné, co nám z bezesporu nejhodnotnější výrobní části Ringhofferovy továrny zbylo. Zkrátka bylo by možné polemizovat o tom, zda posudek, jenž tu podrobujeme tak přísné kritice, vyjadřuje skutečnou podstatu památkové hodnoty Rignhofferovy továrny. Přichází nám nutně na mysl podezření, zda zachování částí fasády nebylo z hlediska zájmů investora nejschůdnější cestou, kterak vyhovět nějak památkovým zájmům cestou nejmenšího odporu. A znovu nás napadá, jakému tlaku investora, byť i nepřímému, musí být vystaven autor expertního vyjádření, objednaného a placeného investorem.

Snažím se se zde poukázat na úskalí, jež způsobilo nedostatečné a nedůsledné provedení památkové dokumentace před zbořením Ringhofferovy továrny. Závěrem lze říci, že posudek nezávislého odborníka nemůže nahradit standardní stavebněhistorický průzkum (který již obsahuje směrnice pro rekonstrukci) ani vyjádření odborného orgánu státní památkové péče. Může být objednán navíc jako nadstandardní příspěvek k diskusi o památkové hodnotě, popřípadě následován posudkem oponenta.

Kateřina Hanzlíková