Zamýšlený soubor výškových staveb na žižkovské Parukářce je novým útokem na horizont Prahy

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 2/2004)

Výšková stavba jako symbol moderní doby, pokroku nebo prostě jen podnikatelského úspěchu je jedním z klíčových témat západní architektury 20. století. Praha je jednou z mála evropských metropolí, která nástupu výškových staveb v centrech měst odolala. Na papíře tak zůstaly radikální vize Josefa Havlíčka stejně jako proklamace teoretika meziválečné avantgardy Karla Teigeho, v jehož představách lemovaly hlavní pražské bulváry v druhém plánu řady mrakodrapů. Bylo asi by příliš troufalé tvrdit, že se tak stalo díky prozíravosti odpovědných činitelů. Jako obvykle je i toto v Praze dvacátého století z valné části důsledkem náhlých politických a společenských zvratů, nedokončených velkolepých plánů nebo pouze nedůslednosti úřednické mašinérie.

Vizualizace nové zástavby v letáku vydaném k prezentaci objemové studie záměru CENTRAL PARK PRAHA dne 23. 2. 2004

Rok 1989 přinesl pochopitelně razantní změnu. S příchodem silných a obratných investorů se - vzhledem k západoevropskému kontextu poněkud anachronicky - stala výšková budova opět vítaným symbolem síly, úspěchu a nebo prostě jen místem, ze kterého je vidět na tolik ceněné Hradčany. Po nedávném znovuoživení myšlenky na výstavbu mrakodrapů na pankrácké pláni bylo zjevné, že je jen otázkou času, kdy se podobné projekty přiblíží blíže k historickému jádru Prahy. Zdá se, že takový okamžik právě nastal: v současné době je na Sekci útvaru územního rozvoje Magistrátu hl. m. Prahy (SÚRM) projednávána změna koeficientu územního plánu, která by umožnila výstavbu více než dvacetipodlažních domů vedle vrchu Parukářka na Žižkově. Věžové domy přitom mají být situovány na mimořádně exponované pohledové východní hraně městského jádra, která byla dosud - až na drobné výjimky - podobných razantních zásahů ušetřena.

Panorama Prahy z Letné s vyznačením místa, kde zamýšlená výstavba vstoupí do horizontu.
Foto R. Biegel, květen 2004

Praha je město bytostně spjaté s krajinou. Údolí meandru Vltavy a jejích přítoků vytváří plastickou strukturu, která jakoby byla předurčena pro dotvoření a umocnění architekturou. Ta zde od samého počátku svou úlohu přijala a krajinná struktura tak byla podtržena umístěním dominantních staveb chrámů a paláců, které vystupují nad souvislou hladinu střech a přirozeně pointují strukturu města v urbanistickém i výtvarném slova smyslu. V takovémto uspořádání města nelze chápat stavbu jako solitér bez dalších souvislostí. Všechno zde navzájem souvisí, vše participuje na jednom celkovém účinu, který pak zpětně každou jednotlivou stavbu umocňuje. Tento silný vzájemný vztah města s krajinou převzaly i nové čtvrti devatenáctého a první poloviny dvacátého století a snad jen díky tomu přežil tento základní princip utváření centra Prahy neblahé zásahy do struktury města v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století.

Díky této vzájemné symbióze může jediná stavba celek výrazně posílit, nebo jej naopak ještě výrazněji poškodit. Každou výraznou novostavbu je zde třeba pečlivě vážit a promýšlet v celkovém kontextu. Právě tohle se však v Praze v posledních čtrnácti letech téměř neděje: veškeré nástroje, jež sloužily nebo mohly sloužit ke smysluplné koordinaci rozvoje města, byly oslabeny nebo úplně zrušeny a dominanty vznikají prostě tam, kde silný investor zakoupí stavební parcely. Územní plán je místo dlouhodobé závazné koncepce chápan jako šachovnice pro výnosné developerské podnikání, neboť není nic snadnějšího než zakoupit levný pozemek a posléze šikovně zajistit změnu územního plánu, která může - například - rázem proměnit nezajímavý parčík v lukrativní stavební parcelu.

Pohled k západu na místo zamýšlené zástavby, v pozadí žižkovská televizní věž.
Foto R. Biegel, květen 2004

Obdobná situace nastala v případě zamýšlených výškových budov mezi Parukářkou a ulicí Olšanskou. Stávající koeficient zástavby daný územním plánem zde umožňuje stavby, které budou výškově korespondovat s okolní prvorepublikovou zástavbou. Kvůli zamýšleným výškovým stavbám však investor požádal o jeho změnu. Vzhledem k mimořádné závažnosti takovéhoto zásahu se Klub rozhodl k celé věci vyjádřit a požádal SÚRM, aby zde změnu koeficientu zástavby nepovolil. Zároveň bylo vydáno následující stanovisko Klubu:

Domácí rada Klubu Za starou Prahu se seznámila se záměrem výstavby výškových dvacetipatrových budov, které mají být realizovány v rámci developerského projektu Central Park Praha (společnost CPP Development, s.r.o.) mezi Olšanskou ulicí a vrchem Parukářka v Praze 3 - Žižkově. Výstavba výškových staveb v navržené lokalitě je podle našeho názoru z hlediska širších vztahů tohoto území vyloučena, a to zejména z těchto důvodů:

1. Předmětná lokalita se nachází na hraně pohledového horizontu historického jádra Prahy, které je prohlášeno památkou Světového kulturního dědictví UNESCO. Ochranné pásmo Pražské památkové rezervace bylo stanoveno právě pro případ ochrany krajinného horizontu historického města. Navržené výškové stavby jsou situovány na nejcitlivějším bodu horizontu a uplatňují se tak ve všech dálkových pohledech z Malé Strany, Hradčan a Pražského Hradu.

2. Výstavba výškových staveb na vyvýšeném pohledovém horizontu jádra města je velice sporná i z hlediska jednoho z nejdůležitějších urbanistických principů, na kterém je hodnota Prahy založena - tedy vzájemného sepětí krajiny a města. Plastický terénní reliéf pražské kotliny byl po staletí respektován a umocňován citlivou kompozicí dominant, tedy chrámů, paláců nebo důležitých veřejných staveb. Východní horizont pražských měst z konce devatenáctého a počátku dvacátého století tento princip plně respektoval a plynulá vazba terénu a města je zde dodnes dochována nejlépe. Navržené výškové stavby tento princip tvrdě popírají. V dálkových i bližších pohledech degradují dosud dominující budovu Národního památníku na vrchu Vítkově a zakládají precedens pro výstavbu dalších převýšených budov, které by ve svém důsledku vystavěly hradbu kolem středu města.

3. Navržená zástavba je velice problematická i z hlediska lokality samotné. Oblast mezi Parukářkou a Olšanskou ulicí je cenným nezastavěným územím, ve kterém plynule přechází domy postavené podle meziválečných regulačních plánů do přírodní krajiny okolí vrchu Parukářky. Jakékoli novostavby by měly tento přechodový charakter území respektovat a využít jej ve svůj prospěch, neboť podobných lokalit je v širším jádru města velmi málo. Je paradoxní, že předložený projekt u nižších objektů o takovéto citlivé provázání s krajinou usiluje, ale návrhem výškových a deskových domů tyto tendence zároveň zcela popírá.

Z výše uvedených důvodů vyzývá Klub Za starou Prahu Magistrát hlavního města Prahy - sekci útvaru rozvoje města, aby změnu koeficientu zastavění daného stávajícím územním plánem nepřipustil a naopak stanovil regulativy, za kterých jedině bude zástavba této lokality možná. Klub Za starou Prahu se rozhodně nestaví proti kultivaci a dílčí zástavbě této pozoruhodné lokality. Zásadně však nemůže souhlasit s takovým projektem, který by narušil širší urbanistické souvislosti historického jádra Prahy a města jako takového.

Případy jako je tento rovněž nejprůkazněji ukazují bolestnou absenci nezávislé instituce, která by garantovala architektonický a urbanistický rozvoj Prahy. Je bohužel nutno konstatovat, že ten dnes není důsledkem dlouhodobé promyšlené koncepce, ale dílčích investorských záměrů, které se snaží o co nejvyšší zhodnocení získané parcely či lokality. Je zjevné, že takovýto benevolentní přístup vede k rozrušení a nevratnému poškození urbanistické struktury města. Klub Za starou Prahu proto v této souvislosti opět vyzývá představitele města, aby se přihlásili k odpovědnosti za jeho budoucnost a co nejrychleji vznik takovéto nezávislé instituce iniciovali.

Průhled k místu budoucí zástavby Malešickou ulicí od Basilejského náměstí.
Foto R. Biegel, květen 2004

V současné době ještě není známo, jakým závěrem projednávání na SÚRM skončí. Na stranu Klubu se postavil Národní památkový ústav, který rovněž vyzval SÚRM k zamítnutí návrhu této změny. Jako variantu projektu předložili architekti verzi, ve které jsou domy čtrnáctipodlažní, ovšem je jich kvůli zachování kapacity logicky více. I tato zdánlivě kompromisní varianta je však v kontextu svého okolí naddimenzovaná a v dálkových pohledech nepříznivá. Vzhledem ke kapacitě navržených novostaveb je však i kvůli této nižší variantě nutné koeficient územního plánu změnit, což může v praxi vést opět k návratu původní myšlenky výškových dominant s výhledem na Pražský hrad.

Ať již bude výsledek jakýkoli, je zjevné, že podobných projektů bude stále rychleji přibývat. Nebudou-li co nejrychleji přijaty závazné regulativy pro koncepční rozvoj města, je téměř jisté, že v brzké době o jeho jedinečnou kompozici přijdeme. Praha je evropským unikátem, jehož hodnota ze dne na den narůstá. Symbióza města a krajiny, jaká se naskýtá při pohledu z Letné nebo z rampy Pražského hradu, je bez jakékoli nadsázky neopakovatelná, přičemž nepodařený pankrácký experiment tuto skutečnost jen podtrhuje. Bylo by mimořádně tragické, kdyby hodnotu tohoto druhu zlikvidovaly náhodné developerské projekty, jejichž hlavním cílem je rychlý návrat vložených prostředků bez ohledu na to, jak zasáhnou do svého okolí.

Richard Biegel

Pohled na místo zamýšlené zástavby. V pozadí zadní trakty domů Basilejského náměstí.
Foto R. Biegel, květen 2004

Kde se na horizontu Prahy objeví zamýšlený soubor výškových staveb Central Park Praha v oblasti žižkovské Parukářky?

Pohled z Letné od Hanavského pavilonu.

Pohled z Petřína.

Obě foto Richard Biegel, květen 2004