Žít na Malé Straně znamená pro mnoho starousedlíků přirozené omezení v životním komfortu, a to velmi často i oproti nejběžnějšímu standardu opovrhovaných bytů v panelových sídlištích (pohodlné sanitární a sociální zařízení, rovnoměrné teplo v celém bytě…). Přesto by neměnili, protože duchovně obohacující historické prostředí, byť spojené s jistým nepohodlím, není pro mnoho z nich nahraditelné ani moderním bytem v novostavbě na městské periférii, ani domkem v satelitním městečku. Což ale kdyby šlo obojí sloučit? Žít na Malé Straně a přesto s komfortem jak v satelitu! Kdo by si tohle nepřál! Pokud by se taková možnost naskytla, znamenala by hotové terno pro realitní nebo developerskou společnost.

Dům U Hradeb je takovým ternem. Má dokonce podzemní prostor – bývalé kino, kde bude pro nové nájemce luxusních bytů zřízen báječný pelíšek pro jejich čtyřkolé miláčky. A odpadne tak dohadování s památkáři a archeology, zda by dovolili hloubit pro garáže nové podzemí. Protože garáž tam přece být musí! Vždyť ji mají i poslanci, kteří bydlí v Nerudově ulici a chodí do práce za roh.

Když státní památkáři novou díru do země povolit nechtějí, mají investoři v záloze účinnou zbraň, s kterou dosáhnou svého vždycky, určitě v případě městských památkářů, kteří mají svým právem kulatého razítka oproti státním výrazně navrch. Při bližším ohledání zjišťujeme, že to není ani zbraň, ale jen pár potištěných listů papíru, které se jmenují Vyhláška hlavního města Prahy o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze.

Pokusme se v ní zalistovat a najít to všemocné zaklínadlo, které umožňuje drzým přistěhovalcům v drahocenném staletém terénu Malé Strany hloubit doupata pro smrdutá přibližovadla.

Vyhláška byla vydána 30. 12. 1999 v částce 12 Sbírky obecně závazných vyhlášek hlavního města Prahy. Neupravuje zdaleka jen otázku zřizování garáží, ale řadu dalších praktických věcí souvisejících s novou výstavbou. V článku 2 vyhláška upozorňuje, že se její ustanovení vztahují i na stavební úpravy budov, které jsou kulturními památkami. Dobrá, co dál…?

Otázku povinných garážových stání pak řeší článek 10 – Rozptylové plochy a zařízení pro dopravu v klidu. V odstavci 5 je řečeno, že stavby musí být vybaveny zařízením pro dopravu v klidu, přitom nejmenší počet stání je (pro zónu v oblasti památkové rezervace) ten, který se rovná počtu bytů. Tentýž odstavec však připouští, že může být požadován investorem počet stání menší, než je počet bytů, a že povinná stání mohou být v dostupné vzdálenosti umístěna i mimo pozemek stavby.

Tak, to má být to všemocné zaklínadlo? Nenechte se vysmát, v tom náš problém vážně není! Vyhláška je benevolentní a umožňuje investorovi zachovat se kultivovaně a nerýpat se zbytečně v historicky cenném terénu. Avšak tuto benevolenci si žádný investor nepřeje, protože byt s garáží přímo v domě prodá dráž než byt s garáží za dvěma rohy, a proto se snaží výmluvou na „přísnou městskou vyhlášku“ a její „nekompromisní požadavky“ zastřít své kulturní barbarství a neochotu ve svém případě ustoupit osobním zájmem zájmu obecnému.

Ale co sledují držitelé kulatého razítka na památkovém odboru magistrátu, když tomu vyhovují? Může příliv majetného motorizovaného obyvatelstva pozvednout prestiž centra? Mohou podzemní garáže přispět k deratizaci či dokonce sterilizaci zdravotně závadného archeologického terénu? Znáte ještě jiný pravděpodobný důvod?

Umím si dost dobře představit, že z přistěhovalců v luxusních bytech s garážemi se časem stanou malostranští patrioti, protože to ani jinak nejde, vždyť Malá Strana má své podmanivé kouzlo. Pak jednoho dne nevinně vystoupají příkré schody do Juditiny věže a v spravedlivém rozhořčení budou žádat Klub Za starou Prahu, aby zakročil, protože ve dvoře domu sousedícího s jejich domem se má stavět podle městské vyhlášky o počtu supermarketů na osobu velká prodejna…

Kateřina Bečková

NA ROZCESTNÍK KAUZY