V posledních třinácti letech prošla Malá Strana výraznou proměnou. Z podhradí se náhle stala luxusní čtvrtí se vším, co k tomu patří. Jsou historická města, která nápor peněz, turistů a úředníků nakonec ustála. Proti Malé Straně se toho však možná spiklo trochu moc: co nepohltí turistický ruch či realitní spekulanti, po tom sahá až příliš viditelná ruka kanceláří parlamentu. V takovéto situaci závisí přežití čtvrti na každém kulturním zařízení, které se alespoň pokouší zachovat zdání normality. Na Malé Straně tuhle úlohu až do počátku roku 2002 hrálo slavné kino 64 U Hradeb, které hostilo premiéry mnoha slavných filmů nové vlny šedesátých let. V současné době se vážně jedná o přestavbě tohoto kina na podzemní garáže pro sedmdesát stání. Lze si představit gesto, jež by bylo pro proměnu Malé Strany více symbolické?

Architektonický model průčelí domu z doby vzniku definitivního projektu

Dům U Hradeb je z mnoha hledisek výjimečný. Od počátku byl projektován s ohledem na svoje okolí a po dokončení na konci padesátých let 20. století byl jedním z unikátních příkladů citlivé novostavby v historickém okolí. Kvalitní a uměřenou formu domu následoval i vhodný obsah. V přízemí jinak bytového domu byla restaurace a mléčný bar, jádro objektu pak představovalo velkoryse řešené premiérové kino, podle kterého se celému areálu říkalo "64 U Hradeb". Ve svém výsledku byl dům pozoruhodným celkem, který v sobě zahrnul jak tradicionalistická a památkově motivovaná východiska (celková kompozice areálu, nádvoří, členění fasád), tak progresivní design interiérů a jednotlivých detailů (zejména kino a mléčný bar).

Ústup ze slávy začal krátce po roce 1989. Bylo zrušeno občerstvení se snack barem, poté mléčný bar a jeho unikátní bruselské vybavení bylo odstraněno. Místo zaujala první malostranská jídelna McDonalds. Posléze zanikla i vinárna Jadran v zadní části areálu a po nezdařené privatizaci se dům dostal do rukou majitele, který na jaře 2002 zrušil kino a nahradil jej výstavkou pavouků a mučících nástrojů. Povodně v létě téhož roku poškodily sál bývalého kina (foyer zůstalo nedotčeno) a staly se tak pro majitele vítanou záminkou změny jeho funkce.

Od roku 2003 deklarovali majitelé domu (firma McDonalds a společnost U Hradeb s. r. o.) záměr přestavby zrušeného kina na podzemní garáže a nástavby některých křídel domu, které povedou ke zvýšení jeho objemové kapacity. Podle představ majitele by měl dům sloužit bytovým účelům. V první fázi byl vjezd do garáží zamýšlen z Prokopské uličky průjezdem zadního barokního domu; v dokumentaci ze sklonku roku 2003 je výtah do garáží již situován na konci dnešní vstupní pasáže při atriu s fontánkou. Tato poslední verze projektu (autorem je Studio Špaček - Jan Špaček, Ondřej Štědrý) byla předložena k posouzení památkovým institucím. Pražské územní pracoviště Národního památkového ústavu shledalo studii přestavby přípustnou v případě, že nebudou realizovány podzemní garáže ani výtah z pasáže, nebude zvýšeno západní křídlo u hlavního nádvoří a schody k bývalému kinu nebudou nahrazeny rampou Poznámka 1. Odbor památkové péče Magistrátu následně vydal své rozhodnutí Poznámka 2, ve kterém zamítl zvýšení nádvorního křídla a rampu ke kinu, avšak překvapivě povolil přestavbu kina na garáže. Územní ani stavební řízení zatím nebylo zahájeno. Nicméně investor má již nyní v rukou závazné stanovisko památkové péče, které může v řízení uplatnit.

Dodejme ještě, že v roce 2003 byl podán návrh na zapsání domu do seznamu nemovitých kulturních památek Poznámka 3. Ministerstvo kultury však řízení o prohlášení dosud nezahájilo. Proti přestavbě kina se dále postavil i autor původního projektu František Trmač, jehož autorská práva snad mohou celý investorský záměr ještě výrazně zkomplikovat.

Fotografie interiéru promítacího sálu kina těsně po jeho dokončení

Postup povolení přestavby kina na garáže má až banálně stejný scénář, jako mnoho pražských památkových kauz z posledních let. Památkový ústav vydal své stanovisko, podpořené názorem Památkové rady NPÚ HMP. Odbor památkové péče Magistrátu se pak proti názoru ústavu vyslovil ve prospěch investora, pro změnu s odvoláním na vlastní poradní orgán Sbor expertů. Argumenty památkového ústavu jsou poměrně srozumitelné. Kino považuje za kulturně významný prostor, nedílnou součást areálu U Hradeb a požaduje zachovat jeho prostorovou celistvost (nejlépe za kulturního využití). Podzemní garáže pak odmítá s tím, že změna účelu z kulturního na dopravní (!) by poškodila objekt a neúměrně zatížila celé historické okolí. Odbor památkové péče na to reaguje názorem, že změnu účelu může OPP posuzovat jen u prohlášených kulturních památek, což kino není, a že problematika dopravních a životních vlivů dané lokality spadá především do působnosti orgánů státní správy na úseku životního prostředí a dopravy. V závěru pak odbor přímo uvádí, že se neztotožnil s názorem pražského územního pracoviště Národního památkového ústavu, dle kterého "předloženým záměrem budou zásadním způsobem změněny dopravní a životní podmínky v bezprostřední blízkosti objektu a tím znehodnocena památková hodnota objektu".

Názor, že přestavbou kina na podzemní garáže a instalací výtahu pro cca 140 aut denně se zásadním způsobem nezmění životní a dopravní podmínky, je při vší vážnosti situace až úsměvný. Stejně tak odbor patrně nezaznamenal, že foyer kina, v jehož prostoru jsou garáže projektovány rovněž, stále existuje včetně všech architektonických detailů (lze jej kdykoli navštívit, tedy pokud nemá případný návštěvník alergii na štíry či mučící nástroje). Daly by se zde rozvíjet teze o neslučitelnosti garáží s koncepcí o účinnější ochraně Pražské památkové rezervace, s vládním nařízením o vyhlášení Pražské památkové rezervace či o opakované situaci, kdy názor tzv. sboru expertů památkového odboru magistrátu převáží nad stanoviskem pražského památkového ústavu. Vděčné je rovněž téma o dalších a dalších garážích na Malé Straně, které v cenném památkovém a archeologickém terénu nemohou nepoškodit své okolí. Byla by to však stále stejná písnička o děravém systému, nulové odpovědnosti těch, kteří rozhodují, a lavině kompromisů, které původně koncepční památkovou péči vedou do bažiny partikulárních zájmů a osobního prospěchu.

Kresba s návrhem foyeru kina

Kresba s návrhem interiéru mléčného baru

Kresba s návrhem interiéru snack baru a prodejny s občerstvením

To, co v kauze garáží zamýšlených v prostoru kina 64 U Hradeb utrpělo nejvíce, je zdravý rozum. Kdy už jindy by se měli spojit památkáři s místními obyvateli, aby tak nesmyslnému nápadu zabránili? Kdy jindy by měly radnice Prahy 1 či pražský magistrát deklarovat svou snahu vytvářet město jako místo přívětivé zejména vůči svým obyvatelům? Památkový ústav se pokusil vyjít investorovi vstříc tím, že s výjimkou garáží a nástavby jednoho z křídel symetrického nízkého nádvoří projekt schválil. V odůvodnění pak za nejlepší označil kulturní využití sálu, přičemž jej však - pochopitelně - nemohl nařídit. Jím požadovaná prostorová celistvost sálu by byla dosažitelná při řadě způsobů využití, od divadla přes klub, kavárnu, diskotéku či za použití samonosné vestavěné konstrukce i pro obchod nebo kanceláře, prostě pro cokoli, co by v budoucnu umožnilo případný návrat provozu kina. Památkový ústav tak nezformuloval stanovisko dogmatické či a priori negativní, ale naopak vstřícné, které se snaží nalézt cestu schůdnou pro obě strany. V tomto světle se následné rozhodnutí odboru památkové péče magistrátu jeví ještě nepochopitelnější.

V pohádce Tři veteráni se aktuální stav mezinárodní situace snadno pozná podle toho, jestli se v hradní dílně lijí kule z písmenek, anebo naopak z kulí písmenka. Snadným aplikováním tohoto případu není těžké zjistit, v jaké aktuální fázi kulturní situace se právě nacházíme. Potíž je jen v tom, že výrobní proces písmenka - kule lze obrátit nepoměrně snadněji než v případě kino - garáže.

Richard Biegel

Veškeré snímky a kresby zapůjčil k publikování spoluautor projektu arch. František Trmač.

HISTORIE:

Dům "U Hradeb" čp. 273-III má poměrně složitou historii Poznámka 4. Až do poloviny 30. let 20. století zde stály dva převýšené domy ze druhé poloviny 19. století. V roce 1936 vypracovali architekti Hübschmannové (otec a syn) studii přestavby a rekonstrukce celého bloku mezi Mosteckou, Lázeňskou, Karmelitskou a Maltézským náměstím, který se snažil co nejvíce zohlednit historické okolí stavby a snížit její objem na nejmenší nutnou míru. V roce 1939 následoval projekt Bohumila Hübschmanna mladšího, ovšem projekt ke stavebnímu povolení vypracoval pro pojišťovnu Koruna ing. Tomáš Šašek, který naopak vyšel vstříc stavebníku a objem novostavby výrazně zvětšil. Po výstavbě hrubé konstrukce budoucího sálu se však stavba zastavila kvůli nesouhlasu Plánovací komise pro hl. m. Prahu, která označila projekt "pro území Malé Strany za neproveditelný a škodlivý." Projekční práce na dokončení domu se znovu rozběhly až v 50. letech, kdy bylo investorem pravděpodobně Ministerstvo národní obrany. Studii vypracoval Bohumil Hypšman st. a přes maximalistické objemové nároky stavebníka se opět pokusil rozvrhem a tvaroslovím respektovat historické prostředí novostavby. Tehdy vznikla například idea štítů do ulice. Definitivní návrh domu vznikl v letech 1956-1958 ve Vojenském projektovém ústavu (pracovní skupina vedená Miroslavem Hudcem, členové ing. Jaroslav Stehlík, ing. Karel Kunc, arch. František Trmač).

NA ROZCESTNÍK KAUZY