Longin Business Center zničilo okolí románské rotundy
Historické město je mozaika, která se skládá z mnoha jednotlivých míst s vlastní historií a charakterem, který je jedinečný a neopakovatelný. Následující řádky je možno brát jako nekrolog jedné z nejstarších částí Nového Města, jejíž téměř venkovský charakter se podivným řízením osudu uchoval až do nedávné doby. Čtvrť se nazývala Rybníček, jejím centrem byla jediná dochovaná novoměstská románská rotunda sv. Longina a tato "nedávná doba" je velice přesně určena výstavbou mamutího kancelářského komplexu, který byl, patrně pro zvýšení paradoxu, nazván Longin Business Center.
Tento administrativní kolos v sobě spojuje snad všechny negativní rysy velkých investičních akcí v Praze devadesátých let ať je to přílišný objem a velikost stavby, její nesoulad s historickým prostředím či téměř výhradná administrativní funkce, která znamená - kromě zvýšené dopravní zátěže - netečnost stavby ke svému okolí a potřebám jeho obyvatel. Jeho autorem je arch. Martin Kotík (atelier OMICRON-K), k jehož dalším pražským realizacím patří například Burzovní palác, dům Erste Bank na Národní třídě na místě zbořeného památkově chráněného domu a zejména pak návrh velké prosklené věže na Můstku. Projekt arch. Kotíka na výstavbu věže v srdci památkové rezervace vyvolal před dvěma lety obrovskou vlnu nesouhlasu odborné veřejnosti, což vedlo nejprve ke zmenšení objemu věžového nároží a nakonec i k tomu, že investor pověřil vypracováním konečné podoby fasády ateliér DaM arch. Petra Malínského.
Pražské Nové Město bylo jako obrovský gotický urbanistický celek vytyčeno pod patronací Karla IV. v roce 1348 a pozdější etapy vývoje vlastně jen využily velkorysý rozvrh jeho ulic a náměstí. Historie pražského osídlení však nezačíná až v polovině čtrnáctého století a monumentální karlovské město překrylo dosti hustou síť starších osad a obchodních cest. Stopy tohoto osídlení pochopitelně ve většině případů zanikly a starší původ lokalit připomínají jen románské či raně gotické fáze některých kostelů.
Jedním z jeho posledních reliktů je i zmíněná rotunda sv. Longina, jejíž vznik spadá patrně do první třetiny dvanáctého století. Před výstavbou administrativního centra byla obklopena zahradou a volnou plochou na místě bývalého farního hřbitova, přičemž toto volné prostranství dávalo rotundě patřičný odstup a měřítko. Ve spojení s kostelem sv.Štěpána a několika barokními domy v okolí pak rotunda určovala historický charakter místa, a to i přes to, že v minulém století byl hřbitov rozdělen na dvě části novou ulicí Na Rybníčku, při které bylo v minulém a tomto století postaveno několik činžovních domů.
Umístit novou budovu do takto historického prostředí je úkol nelehký. Architekt má v podstatě dvě možnosti jeho řešení. První na něho klade nemalé nároky, neboť vyžaduje důkladné poznání a pochopení historie místa, jeho architektonických vztahů, měřítka a podoby jeho okolí. V neposlední řadě si pak musí uvědomit potřeby lokality a meze její únosnosti, neboť někde může stát osmipatrový dům a jinde třeba jen jednopatrový rodinný domek. Při tomto postupu může novostavba se svým okolím splynout, může jej soudobým způsobem dotvořit a nebo dokonce napravit chyby urbanistů a architektů dob předchozích, kteří daný historický kontext nemohli nebo nechtěli pochopit.
Druhá cesta je pro architekta i investora nepoměrně jednodušší. Předem se vytyčí požadovaný počet pronajímatelných kancelářských a obchodních ploch, stanoví počet podlaží, přičemž okolím budovy nebo dokonce urbanismem místa se nikdo nějak zvlášť nezatěžuje. Projekt je předložen památkovým orgánům, které se pochopitelně zhrozí a s novostavbou nesouhlasí. Jejich názor však nemá oporu v žádném zákoně či nařízení, neboť již čtyři roky neexistují žádné závazné podmínky pro stavby v Pražské památkové rezervaci. Investor přistoupí na kosmetické úpravy projektu, aby tím deklaroval vstřícnost k přemrštěným požadavkům konzervativních památkářů. V nové podobě je projekt na příslušných odborech Magistrátu prosazen a jeho realizaci už nezabrání ani důrazné protesty odborné veřejnosti, která se díky důkladnému utajení o celé věci dozvěděla na poslední chvíli.
Není těžké uhodnout, která varianta byla zvolena při výstavbě Longin Business Centra. Vznikl zde zcela naddimenzovaný, hřmotný objekt, který zlikvidoval charakter tohoto historického místa. Realizace novostavby je o to tragičtější, že v době před její výstavbou byla jedinečná šance napravit urbanistické chyby devatenáctého století, neboť již dříve zde byla odstraněna fronta klasicistních činžovních domů, které rotundu zčásti obklopovaly. Namísto toho byla rotunda opět obestavěna, a to tak důkladně, že nyní připomíná spíše prvek městského mobiliáře nežli jednu z nejstarších pražských svatyní. Poměrně mnoho chyb na jednom místě, jež je součástí Pražské památkové rezervace, památky Světového kulturního dědictví UNESCO.
Svůj podíl na vzniku novostavby má především město, které nebylo schopno stanovit regulační podmínky místa, tj. jednoznačně říci, že do okolí rotundy se hodí několik menších obytných domů v zahradě, ale nikoli tento kancelářský kolos, který svou povahou a architektonickou úrovní patří spíše na okraj města. Chyba je rovněž na straně památkové péče, která nakonec stavbu rezignovaně umožnila. Ale bezesporu největší podíl zásluh má architekt budovy, který měl jako první investora upozornit na nepřiměřenost záměru, a odbor územního rozhodování Magistrátu, k jehož zákonem stanoveným povinnostem patří i posouzení, zda je předložený projekt v souladu s urbanistickými a architektonickými hodnotami území. Architekt svým jménem a odbor svým razítkem však stavbu zaštítili, čímž na sebe převzali odpovědnost za likvidaci charakteru části historického města. A nešťastný výsledek jen ukázal, že tuto odpovědnost jim skutečně nelze závidět.
Richard Biegel