Libeňský most - umělecko-historické zhodnocení
(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 3/2004)
Výstavba Libeňského mostu spadá do údobí, kdy o podobě pražských mostů rozhodoval Ing. František Mencl, přednosta mostního odboru ve stavebním úřadu pražského magistrátu a nadšený stoupenec klenutých betonových a železobetonových mostních konstrukcí. Tento přední odborník se v početné řadě svých teoretických spisů zamýšlel nejen nad technickými aspekty mostních děl, ale i nad tím, jakou úlohu hrají mosty v obrazu města a zvláště Prahy. Mencl zastává přesvědčení, že do obrazu Prahy nejlépe zapadne soubor mostů klenutých. Tuto myšlenku se mu dařilo uskutečňovat mostem Hlávkovým, Mánesovým, Trojským, Libeňským i Jiráskovým a přiklonili se k ní i Menclovi následovníci při stavbě mostu Štefánikova nebo mostku na Slovanský ostrov. Podle Menclova názoru, vyjádřeného například ve stati „Nový most přes Vltavu v Praze z Riegrova náměstí na Smíchov“ z časopisu Zprávy veřejné služby technické XII, 1930, č. 2-4, „soubor pražských mostů dlužno považovati za jednotnou harmonickou skupinu, řešenou z vyššího hlediska bez jednotlivých zálib a předsudků. Hledíme dbáti žádoucí rozmanitosti, aby byl každý most pokud možno jiný, od předešlých odlišný.“ Variačních odchylek od jednotlivého typu klenutého mostu chtěl Mencl dosahovat promyšlenými změnami v konstrukci a technologii. Vítal však také, když se detailního ztvárnění mostů ujímali různí přední pražští architekti. Na základě tohoto principu jednoty v rozmanitosti se Praha obohatila o působivý soubor kvalitně architektonicky ztvárněných mostů, jehož ucelenost bohužel za komunistického režimu narušila výměna Trojského mostu od Františka Mencla a vynikajícího architekta Josefa Chochola za technicky snad dobré, ale po architektonické stránce naprosto fádní mostní dílo. Klub Za starou Prahu by nepokládal za prospěšné, kdyby v nových demokratických poměrech po roce 1989 tento ničivý proces pokračoval.
Fotografie Libeňského mostu těsně po dostavbě v časopise Styl, 1931-1932, str. 136-137
Libeňský most, postavený v letech 1924-1928, si Mencl od počátku představoval jako „těžký a důkladný“, jak o tom píše ve stati „Stavba mostu přes Vltavu na Maninách v Praze“ z Věstníku hlavního města Prahy XXXIII, 1926, č. 46. Popis pojetí mostu jako „jednoduchého až těžkopádného“, jak ho podává stanovisko Odboru památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy citované v dopise Jana Bürgermeistera Klubu Za starou Prahu z 22. 11. 2004, snad proto výstižně postihuje výchozí Menclův záměr a nelze ho pokládat za důvod k úvahám o zbourání tohoto vysoce hodnotného mostního díla. Vizi mostu „těžkého a důkladného“ zvolil Mencl jednak proto, aby Libeňský most odlišil od lehkého, „až filigránského“ vzhledu současně prováděného mostu Trojského, dále proto, že tato představa dobře odpovídala ne zcela obvyklé technologii dusaného betonu bez kovových výztuží, avšak i proto, že určité úseky Libeňského mostu tvoří poměrně mohutné náspy a Mencl se domníval, že k jejich tělesu lépe přilehne architektura spíše masivní než křehká a vylehčená.
Architektonického ztvárnění mostu se v roce 1925 ujal Pavel Janák, nepochbně jeden z nejvýznamnějších českých architektů 20. století a jeden z mála, jehož jméno už proniklo do povědomí zahraničního architektonického publika. Menclově představě těžkého a důkladného mostu přitom vyšel ideálně vstříc Janákův robustní puristický styl, k němuž právě v polovině dvacátých let architekt dospíval po svém kubistickém a rondokubistickém údobí. Jedinou pražskou Janákovou prací, která toto robustně puristické stanovisko dokumentuje téměř stejně přesvědčivě jako Libeňský most, je budova Autoklubu v Opletalově ulici, dílo podobně „těžké a důkladné“. O vysokém dobovém hodnocení Janákova ztvárnění Libeňského mostu svědčí fakt, že byl jako jediný z pražských mostů postavených za první republiky publikován v dobovém architektonickém tisku – v časopisu Styl XI (XVI), 1931-1932, s. 136-137. Ve stati „Most libeňský“, která tuto publikaci Janákova díla provázela, František Mencl obzvlášť vyzdvihuje neobvyklou šestnáctimetrovou šířku mostu, která „spolu s plochou, téměř horizontální niveletou … působí zvláštní volností a přehledností.“
Shrneme-li tyto údaje, lze Libeňský most pokládat za vysoce hodnotný článek v řetězci pražských klenutých mostů z první poloviny 20. století, za nenahraditelnou součást působivého Menclova konceptu jednoty a zároveň i rozmanitosti pražských mostních děl. Ztvárnění mostu Pavlem Janákem zároveň jedinečně dokumentuje robustně puristické údobí ve vývoji tvorby tohoto velkého českého architekta. Libeňský most si proto též zaslouží být prohlášen za kulturní památku a Klub se rozhodně zastává záměru přiznat mostu památkový statut.
Klub Za starou Prahu nechce zpochybňovat nutnost opravy, případně i rozšíření této vynikající Menclovy a Janákovy práce. Příklady zdařilých rekonstrukcí Hlávkova mostu od Pavla Janáka a Františka Mencla, jakož i Jiráskova mostu od týmu Vlastislav Hofman – František Mencl – Václav Dašek, však Klub opravňují k domněnce, že i Libeňský most bude možné přizpůsobit dnešním technickým požadavkům, aniž by to vedlo ke ztrátě jeho architektonické a památkové hodnoty.
Rostislav Švácha