Návrh demolice historických vil na Letenské pláni při třídě Milady Horákové a projekt vzniku sedmipodlažní administrativní deskové budovy na jejich místě je jednou z nejdůležitějších kauz první poloviny roku 2003. Dotýká se hned několika palčivých problémů současné památkové péče i problému nekoncepčního rozvoje současné Prahy. Lze říci, že v mnoha ohledech se jedná přímo o případ učebnicový.

Fronta domů při třídě Milady Horákové na katastru Bubenče v Praze 6. Vpravo nároží s ulicí U Vorlíků.
Foto R. Biegel, květen 2003

Charakter místa

Jen málokterému místu v Praze bylo ve 20. století věnováno tolik pozornosti jako Letenské pláni. Množství studií, soutěží a projektů jde do desítek a k podobě tohoto volného prostoru uprostřed města vyjádřila svůj názor většina významnějších meziválečných architektů. Nakonec - souhrou různých okolností - zvítězilo prozíravé rozhodnutí ponechat pláň volnou a nesnažit se násilně regulovat ani její bezprostřední okolí. Volný prostor pláně je tak obklopen různorodou zástavbou, která vychází ze struktury přilehlých čtvrtí. Na severovýchodě, směrem k Holešovicím, je pláň ohraničena budovami ministerstva vnitra a činžovním domem "Molochov", tedy stavbami, které hmotou i měřítkem reagují na souvislou blokovou zástavbu za sebou. Na severní straně následuje nízká dlouhá hmota stadionu Sparty, která tvoří předěl mezi oblastí činžovních domů a bubenečskou vilovou čtvrtí. Ta se rozprostírá mezi třídou Milady Horákové a Stromovkou, přičemž vilami na západním okraji pláně je propojena s vilovou čtvrtí na baštách barokního opevnění. Okolí Letenské pláně je tedy definováno kompaktně a jasně - na severovýchodě ministerstvo a činžovní domy, severní hranu ovládá nízký stadion a celá západní část patří nízkému horizontu vilkové zástavby, nad kterou vystupují jen stromy a na jižním okraji dominanty věží chrámu sv. Víta.

Paradoxy schvalování záměru investora

Na počátku tohoto roku byl památkovými orgány schválen projekt architekta J. Trávníčka, který s odvoláním na vysokou hmotu Molochova a na oficiálně nikdy neschválený návrh regulace pláně od Josefa Gočára z roku 1938 plánuje zboření tří krajních vil při třídě Milady Horákové a jejich nahrazení deskovým sedmipodlažním administrativním objektem. Ve své studii pak prosazuje i demolici zbývajících vil podle třídy a pokračování jím začaté hradby kancelářských domů až ke stanici metra Hradčanská.

Odbor památkové péče Magistrátu schválil nejprve demolici dvou krajních vil (vila J. Kočího čp. 260, neorenesanční dům z roku 1906 s nárožním arkýřem, stavitel J. Vaňha, a původně historizující dům čp. 179, jehož konstruktivistická přestavba je V. Šlapetou připsána K. Roškotovi, který v domě bydlel; oba domy jsou vybydlené a chátrají), a to s odvoláním na posudky Dobroslava Líbala a Zdeňka Lukeše, které předložil investor a které hodnotí architektonickou i užitnou úroveň domů velmi nízko. Následovalo projednávání novostavby, při kterém původně hlavní odpůrce - pražský památkový ústav - nakonec vyslovil s celou věcí souhlas s odvoláním na zmíněné posudky a stanovisko poradního sboru expertů magistrátního odboru památkové péče. Tím ovšem popřel své předchozí názory, které jednoznačně požadovaly zachování vil nebo v krajním případě jejich náhradu solitérními budovami stejného objemu a výšky říms. Finální stanovisko Státního památkového ústavu v hl. m. Praze ve svém odůvodnění tento vývoj až kuriózně odráží, když po vyjmenování argumentů, podle kterých je demolice i novostavba nevhodná, následuje odstavec, kde se jedna z variant pro realizaci připouští. Je to natolik paradoxní, že se až nelze ubránit pocitu, že znění původně zamítavého stanoviska bylo dodatečně a jen formální úpravou změněno na souhlasné. Stanovisko uvádí čtyři podmínky, za kterých je novostavba přípustná. OPP MHMP z nich vytvořil podmínku jednu, která zní: "Fasáda bude členěna horizontálně i vertikálně." Proti projektu v této podobě se vyslovil Útvar rozvoje města i městská část Praha 6. Oba však mají pouze postavení účastníka řízení, jehož jediným právem je vyslovit svůj názor a pak se případně odvolat. Do věci vstoupil i Klub Za starou Prahu - jednak stanoviskem, které koncipoval prof. Rostislav Švácha, jednak podnětem ke zrušení zmíněných rozhodnutí odboru památkové péče Magistrátu.

Problém hodnotících posudků

Investor se opírá o odborné posudky Dobroslava Líbala a Zdeňka Lukeše, jimž je společné velmi nízké hodnocení architektury jednotlivých domů a zdůraznění jejich špatného stavu. Ani jeden z elaborátů však jednotlivé domy podrobně nezkoumá. Posudek D. Líbala má formu dvoustránkového osobního dopisu, ve kterém vyjadřuje svůj názor. Zdeněk Lukeš se sice po obecném úvodu přece jen věnuje charakteristice jednotlivých domů, ta ovšem spočívá jen v popisu fasády, v jejím obecném datování a v hodnocení kvality architektury (dle Z. Lukeše u všech objektů průměrná, v jednom případě je dům označen dokonce za bezcenný). Je překvapivé, že ačkoli posudek uvádí celkové hodnocení domů, nevšímá si vůbec půdorysů objektů či jejich prostorového uspořádání. Stejně tak nepátrá po dochovaných prvcích interiéru, jejichž existenci přepokládá jen v jednom případě - u nárožního domu čp. 260. Právě tento dům je přitom opuštěný a volně přístupný a nebylo proto těžké zjistit, že dochované detaily - zábradlí, dlažby, deštění, dveře - tu vskutku jsou. Podstatné však je, že ani jeden z autorů nevnímá tyto rodinné domy jako součást vilové čtvrti za tratí. Domy jako takové pak kvalitou neobstojí, a proto se připouští jejich demolice.

Troufám si říci, že takovéto hodnocení je jednostranné a zavádějící. Hodnota dotčené zástavby není ani tak v kvalitě architektury jednotlivých domů (která ovšem není zdaleka tak nízká, jak naznačují oba posudky), jako právě v celku, ve kterém se domy nacházejí. Tímto celkem je celá vilová čtvrť, jak bylo nastíněno v úvodu článku. Podstatné zde je, že její hmotové měřítko se od doby výstavby vil nezměnilo. Proto je zřejmé, že případně demolované domy nemůže nahradit dvojnásobně vysoká novostavba, což v závěru oba posudky připouštějí, ale jen domy hmotově podobné, které zásadně nezmění měřítko a charakter čtvrti.

Co všechno tu nehraje?

Z výše nastíněných souvislostí prostoru pláně, a koneckonců i z prosté návštěvy na místě samém je jasné, že zde něco nehraje. Jak je možné automaticky počítat s demolicí historických objektů, které jsou součástí památkové zóny, v níž nejde o kvalitu jednotlivých objektů, ale o celek, který dohromady vytvářejí? Jak může sloužit jako argument pro převýšenou novostavbu do vilové čtvrti budova, která leží o několik set metrů dále a s dotčeným místem nemá souvislost ani vizuální kontakt? Jak je možné úspěšně se ohánět přes šedesát let starým náčrtem regulace, který nejen že nevstoupil oficiálně v platnost, ale byl dokonce v rozporu s platným regulačním plánem, který se zachováním vil počítal? Ale hlavně, jak se mohlo stát, že si nikdo z odpovědných orgánů takto zásadního vstupu do kompaktně zastavěného území včas nevšiml? Neboť, a zde prozrazuji smutnou pointu našeho příběhu, tento razantní zásah nevyšel z promyšleného regulačního plánu, ani z mantinelů plánu územního, nýbrž jen a pouze z iniciativy soukromého investora, který chce takto zhodnotit pozemek v blízkosti centra města. Tomuto záměru pak slouží veškeré argumenty o fiktivních urbanistických souvislostech, které - bohužel - zatím vedly k nekonfliktnímu prosazení záměru. Tedy ještě jednou - jak se to mohlo všechno stát?

Absence regulačních podmínek a její důsledky

Jestli něco charakterizuje urbanistický a architektonický rozvoj Prahy v posledních letech, pak je to nekoncepčnost, přesněji řečeno nezájem městské reprezentace o koncepci či perspektivu konkrétní podoby města. Bez promyšlených regulativů se tak staví v historickém centru i ve čtvrtích sousedních, tu s větším, většinou však s menším nebo pražádným úspěchem. Stalo se proto téměř folklórem stěžovat si na absenci regulačních podmínek, které by daly nové výstavbě nějaký vstupní rámec, jakási pravidla hry, která by ulehčila situaci jak investorům, kteří by přesně a předem věděli, co si v daném území mohou dovolit, tak orgánům města a památkářům, kteří by měli pro své názory oporu v platném dokumentu a nebyli tak pod stálým tlakem developerů a investorů.

Mantinely nové výstavby v centru i na okraji města dnes určuje jen územní plán, jehož působnost končí u vymezení funkce novostavby a stanovení koeficientu zastavitelnosti území, z kterého lze dovodit její maximální výšku. V případě území, které bylo v době vzniku plánu kompaktně zastavěno, pak tento druhý limit úplně chybí, neboť tvůrci plánu nepředpokládali plošné demolice historické zástavby a výstavbu objektů odlišné podoby a měřítka. Toto je mimochodem případ i naší vilové čtvrti.

V porevolučních časech byla nechuť k plánování všeho druhu vcelku pochopitelná. V případě regulace vývoje města však bylo s vaničkou vylito i dítě. Po stu letech často bolestivého vývoje regulace Prahy tak stojíme opět na začátku. Běžnou praxí současné doby je absurdní stav, kdy zastavovací podmínky pro území zpracovává investor, který na něm hodlá stavět. Princip regulace, která má předcházet investorským záměrům a stanovit, co a za jakých podmínek je v daném místě možné, se tak změnil v karikaturu sebe sama - regulace v současném pojetí je obhajoba investorského záměru a nástroj k prosazení co největší kapacity novostaveb. Navíc je vytvářena bez hlubších vazeb na své okolí a tak dochází většinou k tomu, že dominantou se má stát nikoli místo, které je k tomu z hlediska širších souvislostí vhodné, ale parcela, kterou ten který investor náhodou získal.

Tři vily ohrožené demolicí.
Foto R. Biegel, květen 2003

Tragické je, že tento trend s léty neslábne, ale naopak sílí. To, co se dalo po převratu označit za pochopitelný a dobou podmíněný jev, nelze nyní nazvat jinak než účelovou spekulací, která uvolňuje investorům i zástupcům města ruce a zvyšuje hodnotu pozemků i stanovisek zúčastněných osob. Po zrušení úřadu Hlavního architekta, tedy subjektu za vývoj Prahy konkrétně odpovědného, byl kdysi samostatný Útvar hlavního architekta postupně oslabován, aby dnes představoval jen jeden z odborů magistrátu bez možnosti korigovat architektonickou či urbanistickou kvalitu jednotlivých staveb. Posledním hřebíčkem do rakve koncepčního rozvoje města se pak právem může jevit nedávný návrh na zrušení magistrátního odboru územního rozhodování v Pařížské ulici, který koordinoval větší stavební akce ve městě. Její nemalé pravomoce mají přejít na jednotlivé městské části, kde je vzhledem k úzkým vazbám politiků na investory již z principu prostředí mnohem náchylnější k ovlivňování a korupci.

Po systematickém oslabení zmíněných úřadů a vzhledem k pouze koordinační roli stavebních úřadů tak zbývá jen jediný orgán, který může ovlivnit velikost a konkrétní podobu novostavby a tím jsou - paradoxně - památkáři. Nechtěně a nezaviněně se tak dostávají do role hasičů požárů, které z nezájmu města o svou budoucí podobu vznikají. Jsou však případy, kdy i tato poslední (nebo jediná?) pojistka selže a projekt směřuje k územnímu rozhodnutí. A přesně do této situace dospěl zmíněný projekt výstavby sedmipodlažní budovy na místě dosud stojících vil z přelomu 19. a 20. století.

Varovné zobecnění průběhu letenské kauzy

Základem je absence regulativů a nezájem města na jejich vytváření. Namísto systematického zpracovávání koncepční regulace jednotlivých lokalit se čeká na investora, který už nějaký ten podnět přinese. Podnět dříve či později skutečně přichází a většinou je doprovázen nesouhlasem památkářů, kteří mohou tolik vítaný vstup zahraničního kapitálu z jakýchsi pochybných esteticko-sentimentálních (viděno investory) důvodů řádně zkomplikovat. Co s nimi? Naštěstí pro investory je systém památkové péče dvojkolejný, přičemž jeden orgán není vázán názorem druhého. Tím se vytváří tolik potřebný prostor pro improvizaci, například v poslední době jsou oblíbenou metodou investorem objednané odborné posudky, které se posléze odboru památkové péče předloží jako nezávislý názor znalců. Ten je - překvapivě - většinou odlišný či protichůdný názoru památkového ústavu (kdyby nebyl, investor by jej těžko předkládal). Pokud se tímto tlakem nepodaří památkový ústav přesvědčit, prožene se věc ještě několika komisemi, a pokud nějaká vysloví souhlas, je hned další argument na světě. Odbor památkové péče pak vše posoudí a je jen na něm, které straně dá za pravdu, zda to bude státní památková péče nebo investorem objednaný a předložený posudek.

I existence jednoho takového případu by byla varujícím precedentem. Bohužel podobný postup není nijak ojedinělý a v posledních letech provází většinu sporných staveb v Praze. Nechci investorům upřít nárok na jejich plány a projekty. Domnívám se však, že takto razantní zásahy do tváře města musejí vycházet z promyšlené a hlavně na investorovi nezávislé koncepce, která zohlední širší a hlubší vztahy dané lokality. Posudková praxe pak naznačuje, jak by mohl fungovat systém koncesovaných památkářů placených investorem, který prosazuje komora architektů: investor by zvolil toho odborníka, jehož názory by konvenovaly s jeho podnikatelským záměrem.

Lze se z případu poučit?

Jakkoli výše zmíněný případ ještě neskončil (bylo vydáno územní rozhodnutí, proti kterému se odvolal minimálně jeden účastník řízení - Atelier pro životní prostředí, který zcela podporuje názor Klubu), je již nyní možné a pro město Prahu životně důležité vyvodit z něj ponaučení.

Tedy za prvé. Je třeba neprodleně iniciovat vznik nezávislého orgánu, jakési novodobé Státní regulační komise, který bude odpovědný za koncepční rozvoj města. Toto se může prozatímně nahradit opětným posílením pravomocí bývalého Útvaru rozvoje města. Tento nezávislý orgán musí v krátké době iniciovat soutěže, které prověří možnost regulativů všech sporných pražských lokalit. Zároveň vymezí, která místa je nutno v hmotové skladbě považovat za kompaktní a kde se tedy novostavby musí podřídit výšce a objemu staveb v okolí. Regulaci nemůže vytvářet ten, kdo se jí má v budoucnu řídit, neboť nezohledňuje potřeby města, ale zájmy investora, což pochopitelně v drtivé většině případů není ani náhodou totéž.

Za druhé je nutné zpřehlednit systém památkové péče. Památkové regulativy je nutné dávat předem, nezávisle na investorském záměru. Pakliže jsou stanoveny (jak tomu bylo i v případě Letné), nelze se od nich dramaticky odchýlit (jak tomu bylo právě v případu Letné). Odbor památkové péče magistrátu pak musí respektovat hlavně názor památkového ústavu. Jakékoli další posudky jsou možné, avšak nesmějí být směrodatné na úkor názoru ústavu (jak tomu bylo v případě Letné). A hlavně: jsou-li posudky objednány a honorovány investorem, nelze je pokládat za nezávislé.

Je to všechno již mnohokrát obehraná písnička. Ale neučiníme-li alespoň těchto několik opatření, nepohneme se z místa. Budeme jen čekat na další podobný precedens. Budiž nám smutnou útěchou, že to jistě nebude čekání dlouhé.

Richard Biegel

Pohled z Letenské pláně na vilovou zástavbu v ulici Milady Horákové v Praze 6. Tři domy zprava mají ustoupit sedmipodlažní administrativní budově.
Foto R. Biegel, květen 2003

Neorenesanční vila s arkýřem z roku 1906 na nároží ulic U Vorlíků a Milady Horákové, čp. 260 v katastru Bubenče.
Foto R. Biegel, květen 2003

Portikus nárožní vily čp. 260.
Foto R. Biegel, květen 2003

NÁSTIN HISTORIE MÍSTA

Vily při třídě Milady Horákové mezi ulicemi Pelléova a U Vorlíků vznikly na přelomu 19. a 20. století jako součást vilové kolonie, která se táhne od Letné až ke Stromovce. Stojí na poměrně úzkém pásu mezi ulicí a tratí a představují jakousi vstupní bránu do vilové čtvrti, která patří k nejpozoruhodnějším v Praze. Na opačné straně téhož bloku a v jeho okolí jsou totiž vily od Jana Kouly, Jana Kotěry, Dušana Jurkoviče a dalších významných architektů. Celá vilová čtvrť včetně domů při třídě Milady Horákové je prohlášena památkovou zónou.

Jižní fronta ulice Milady Horákové mezi Pelléovou a U Vorlíků čítá celkem sedm vilových domů v zahradách. Dvě krajní vily - čp. 179 a 260 - jsou delší doby neobydlené a úměrně k tomu zchátralé, ostatní jsou normálně užívány a některé byly nedávno opraveny. Hlavní příčinou neutěšeného stavu krajních vil při ulici U Vorlíků je stavební uzávěra, která byla na celé území uvalena z důvodu výstavby městského okruhu a rychlodráhy na Kladno.

Ještě v 80. letech se počítalo s demolicí celé fronty domů, na jejichž místě měla probíhat otevřená dálnice okruhu. V 90. letech byl otevřený okruh nahrazen tunelem, jehož vyústění bylo na nátlak památkových orgánů posunuto na pozemek hřiště Sparty. Zmíněné vily tak byly demolice ušetřeny. I přes nesouhlas památkářů však projekt okruhu počítá s demolicí dvou vil na opačné straně fronty, a to z důvodu povrchového hloubení tunelu. Demolici prvního domu (čp. 154) památkáři nakonec připustili, u druhého (čp. 96) však stále trvají na zachování. Ze sedmi vil tedy má zůstat šest (v horším případě pět) a demolice se rozhodně nedotknou objektů na nároží ulic Milady Horákové a U Vorlíků, na jejichž odstranění má ovšem zájem investor plánované novostavby. Méně aktuální je problém rychlodráhy Praha - letiště - Kladno, která byla plánována v místě dnešní jednokolejné Buštěhradské dráhy. Smělé plány totiž zatím skončily na politickém sporu, zda se má stavět rychlodráha nebo prodloužit metro. Ve druhém případě může mít dráha dvojí řešení - tunel nebo povrchové vedení. V prvním případě je problém v částečné kolizi s tunelem okruhu, ve druhém s malou šíří dnešní dráhy, kterou bude třeba rozšířit na úkor zahrad. Nicméně v obou případech nevyžaduje projekt žádné demolice historické zástavby.

Citace z vyhlášky, kterou byla stanovena památková zóna Bubeneč (č. 10/1993 sb. MHMP):

Čl. 3: Předmět ochrany v památkových zónách
Předmětem ochrany v památkových zónách jsou: a) historický půdorys a jemu odpovídající prostorová a hmotná skladba b) urbanistická struktura, uliční interiéry spolu s povrchy komunikací (zejména mozaiková dlažba chodníků, historická komunikační dlažba), charakter objektů a pozemků, architektura objektů a jejich exteriéry, veřejné interiéry včetně řemeslných a uměleckořemeslných prvků, c) historické podzemní prostory (zejména historické sklepy s klenbami, štoly apod.), d) panorama památkových zón s hlavními dominantami v blízkých a dálkových pohledech, e) historické zahrady a parky, doplňkové parkové-zahradní plochy a prvky, tvořící nedílnou součást krajinného celku, nebo historického prostředí.

Čl. 4: Podmínky pro stavební a další činnost
Pro zabezpečení ochrany a regenerace památkových zón se stanoví tyto podmínky: a) při pořizování územně plánovací dokumentace, musí být vymezena a respektována vhodná základní funkce památkových zón v prostorovém a funkčním uspořádání území, jakož i zhodnocována urbanistická skladba území, b) využití prostorů, ploch, území a staveb v památkových zónách musí být v souladu s jejich charakterem, architekturou, kulturní hodnotou, kapacitními a technickými možnostmi, c) veškeré úpravy prostorů, ploch, území a staveb musí směřovat k jejich estetickému, funkčnímu, technickému, kulturnímu a společenskému zhodnocení s ohledem na charakter památkových zón, d) při nové výstavbě, přestavbě a modernizaci musí být zohledněn charakter a měřítko zástavby a prostorové uspořádání památkových zón, rozsah nové výstavby, přestavby a modernizace musí být přiměřený památkovému významu jednotlivých částí památkových zón.

(Vyznační v textu provedl R. Biegel)

NA ROZCESTNÍK KAUZY