Poučná výstava o možných různých zástavbách pražské Letenské pláně proběhla až po novinovém vzrušení o nové NÁRODNÍ KNIHOVNĚ. Otázka ano – ne, líbí se, nebo nelíbí, určená pro davy, se najednou stává otázkou o urbanismu dnes. O nástroji pro zaměstnance a politiky, pro které by mělo být plánování budoucnosti chlebem.

Pohled na Letenskou pláň v roce 1916.

Všechny minulé vize města na pláni – s univerzitou, sady, shromaždištěm, parlamentem, galerií a dalšími veřejnými budovami – a všechny možné formy zástavby se na Letné skládají, tak jako se světlo skládá z barev, současně v nic. Technické záminky k zástavbě: průkop, tunel či serpentiny, byly překonány jinak, anebo odloženy k zapomenutí.

Pozemky, které jsou v majetku města, ve středu města a jsou stále „volné“, nemohou nebýt předmětem spekulací. Ale zároveň jsou ohniskem dohledu veřejnosti. Až dodnes je pozitivním výsledkem nic, pláň. Pole s pohledovým kontaktem do města na tři světové strany. Plocha s okamžitou a pružnou využitelností pro akce, které se bez újmy nemohou stát v přeplněném, přehřátém a ještě k tomu historicky výjimečném, a proto chráněném centru.

Byly tam střelnice, sportoviště, cirkusy, ubikace, rekreační ohrady, protiletecké okopy, tábořiště okupačních armád nebo shromaždiště všeho druhu, kultovní či dopravní provizoria.

Protože jinak to ani proveditelné nebylo, z pláně se alespoň ukusovalo pro stálé budovy na letenském okraji, který byl tak jako tak již zabarikádován domy. Tam se zjevila tak zvaná Kachlíkárna, bílé ministerstvo vnitra, vždyt’ místo bylo tak vhodné kvůli předpokládané další veřejně prospěšné zástavbě. A výšková regulace dalších domů byla rafinovaně stanovena podle regulace čtvrti Letná – Holešovice tak, aby toto předměstí nijak nevstupovalo do prostředí památného města, byt’ tehdy byla historická Praha předmětem masivní, i když regulované přestavby. Dokonce i Molochov, ryze spekulantský dům hodný této přezdívky a později oblíbená adresa funkcionářů, se podřídil dříve stanovené výškové regulaci.

Pražští architekti kdysi zhatili záměr postavit na pláni Pakul, Sjezdový palác. Odbornou argumentací se jej podařilo odstrkat alespoň na Pankrác.

Doba spolehlivého územního plánování je však pryč a Letenskou pláň atakuje hned několik stavebních aktivit. Jejich chatrná vzájemná koordinace a zejména pohrdavé nazírání na územní plánování v Praze asi povede ke zmatené a totální zástavbě definitivními stavbami, podle potřeby prohlašovanými za provizoria. Nesporně nejvýznamnější stavba bude tunel Prašný most – Pelc - Tyrolka a jeho úplná a pro centrum Prahy nanejvýš problematická křižovatka s nájezdy a výjezdy z tunelu, který bude jedinou kapacitní východozápadní komunikací na severu Prahy. Sparta přijde o cvičné hřiště, přitom však podle novin připravuje přestavbu svého železného provizoria na národní fotbalový stadion s násobně vyšší kapacitou. Obludné akvárium s vodopády má být místo obludného Stalinova podstavce. Budoucí regulace počtu aut v centru znásobí „potřebný“ počet parkovacích míst na pláni, malé parkoviště se kvůli odlehlosti dosud jen málo využívá. Pláni zvoní hrana, protože se zlepší příjezd autem.

Když vybyl kousek pláně na západě, za uchem křižovatky, tvůrce územního plánu nenapadlo přemýšlet o možné maximální výšce novostavby v ochranném pásmu památkové rezervace, dokonce se nijak nezajímali, kam se asi z toho místa poděje smyčka tramvaje a plocha pro autobusy. Možná, že o výšce domu přemýšleli, ale úředně by to stejně neplatilo. Regulace se provádí koeficienty, tj. metodou, která vedla před lety k přestavbě vybombardovaných měst a kde se hmota bud’ soustředí do mrakodrapu veprostřed anebo do bloku po celé parcele. V koeficientech, v jejich změnách a v jejich úlevách se mnoho lidí nevyzná, podlaží si ale dokáže spočítat každý…, proto pryč s takovou regulací, pryč s regulačními čarami. Pro volné pozemky vedle pozemků zastavěných, anebo ve stávající zástavbě, se obyčejně koeficienty nestanovují. Záleží jen na tom, zda se občané ubrání sami.

Letenská pláň z leteckého pohledu v roce 1922. Orientaci umožňuje vodárenská věž ve středu pravého okraje snímku.

Bezzubost územního plánu mohu dokázat nejen takovými banalitami, ale hlavně vysokým počtem a náhodností jeho změn. Vystavované jisté, nemotorné a totální plánování minulých elit můžeme porovnat s chaosem v naší nehotové občanské společnosti, kde jsou výsledky přípravy staveb a hlavně řízení o nich proklatě nejisté.

Letenská pláň zdá se být z velké části rozdaná jako už mnohokrát v minulosti. Tentokrát je to ale úplně bez konceptu, a to je poprvé za její historii. Každá stavba se připravuje odděleně, v jiném čase, zřejmě s jiným úředníkem a investoři se s developery rychle střídají. Je to jen pár let, kdy měla být na místě knihovny obří koncertní hala s výrobnou hudby, dar japonské princezny. O nevhodnosti místa vybraného pro knihovnu se už od předešlého záměru ví. A copak asi bude místo knihoven v Klementinu? Škola nebo čepičáři?

URBANISTI SI MYJÍ RUCE, NEJSOU ODPOVĚDNI ZA NIC. Ani za vzhled nových domů, ani za výšku, ani za funkci. Odpovědnost je na lidech a jejich politicích. Investoři kličkují, mění projekty. Také Národní knihovna slibuje, že bude dále vyvíjet projekt, který vyhrál soutěž. A bude ten kopec nižší, nebo ne?

Je jen na občanech, zda si nechají úžasný prázdný prostor v centru města utéct mezi prsty.

Martin Krise