Rekapitulace případu

Kasárna Jiřího z Poděbrad, zvaná Josefská, vznikla v letech 1799-1800 v budovách bývalého kapucínského konventu u kostela sv. Josefa. Nejstarší dodnes stojící budovou areálu je však až dvorní jednopatrová budova stájí z let 1843-44. Tato rozlehlá jednopatrová budova památkově chráněna není - jedná se však o stavbu víceméně utilitární, jejímž jediným architektonicky zajímavým prvkem jsou trojlodní haly v přízemí. Rozhodující etapou výstavby kasáren byla leta 1857-1861, kdy na místě demolovaného konventu vzniklo ve stylu romantické neogotiky s románskými prvky hlavní křídlo do náměstí a zmíněná jízdárna při ulici Na Poříčí. V této podobě se areál dochoval prakticky dodnes, pomineme-li zjednodušení hlavní fasády při opravě v sedmdesátých letech 20. století.

Po listopadových změnách se na počátku devadesátých let armáda z objektu vystěhovala a stát se rozhodl kasárna i s pozemkem prodat. Po výběrovém řízení byl areál v roce 1996 prodán firmě European Property Development a to za částku 50 milionů marek. V nedávné době vyšlo najevo, že součástí kupní smlouvy byl i projekt, který předtím nebyl nijak konzultován s odpovědnými orgány památkové péče. Tento záměr počítal s výstavbou obrovského administrativě-obchodního kolosu, který by svou velikostí a objemem překonal veškeré stavby v okolí včetně rozlehlého obchodního domu Kotva. Není třeba dodávat, že jeho realizace by zcela změnila charakter těchto partií Pražské památkové rezervace.

V červenci 1999 byly jízdárna a hlavní budova kasáren prohlášeny kulturní památkou. S tím okamžitě vyslovil svůj nesouhlas investor, který považuje prohlášení objektu za zkrácení svých práv a závažnou komplikaci, která mu neumožní realizovat záměry přestavby kasáren na zmíněné centrum.

Na začátku roku 2000 představila firma EPD nový návrh přestavby, který byl 16.2. prezentován i zástupcům Klubu Za starou Prahu. Tento návrh, ač je zatím spíše jen studií, poměrně jasně ukazuje východiska investora, který vlastně vůbec nevzal na vědomí skutečnost památkové ochrany hlavních budov areálu. Jediným pozitivem návrhu je zmenšení objemu budovy na místě stávajícího dvora a návrh vytvoření volného a nezastřešeného atria v jejím středu. Přístup ke stávajícím objektům je víceméně likvidační: z hlavní budovy kasáren míní autor studie ponechat jen průčelní zeď, což je motiv převzatý z variant předchozích; tuto zeď navíc navrhuje prolomit v celé výšce skleněným zborceným vstupem, který má upozorňovat na novou náplň areálu kasáren. Jízdárnu hodlá nastavět do výše sousedních budov, při kteréžto úpravě zanikne krom střechy a horních částí štítů i část dřevěného krovu jízdárny, který by měl ustoupit samoúčelné křivce vstupní chodby mezi nádvořím a ulicí Na Poříčí. Tento návrh prezentuje investor jako nejzazší mez svých ústupků památkové péči, při které je prý projekt na hranici rentability. V současné době (červenec 2000) investor návrh nezávazně konzultuje se zainteresovanými institucemi se zřejmým záměrem  získat pro něj podporu ještě před tím, než jej oficiálně podá jako projekt  pro územní řízení a později stavební povolení.

Situace je tedy následující: investor operuje s projektem, který i přes památkovou ochranu budov počítá s  jejich faktickou likvidací. Nelze si neodpustit poznámku, že civilizovaný investor v civilizované zemi by se naopak k památkově cenným budovám náležitě hlásil a použil by je jako vizitku své solidnosti a vztahu ke kulturnímu dědictví. Areál kasáren dosud postrádá, stejně jako celé náměstí, závazné regulační podmínky. Vzhledem k neuvěřitelné nástavbě nedaleké klasicistní celnice lze o historickém charakteru náměstí hovořit prakticky v minulém čase. Pokud byla laxnost odpovědných orgánů - tedy Útvaru rozvoje města a Magistrátu hl.m. Prahy - záměrná, podařilo se jí téměř bezezbytku to, oč patrně usilovala - tedy o maximální finanční vytěžení přilehlých budov a parcel, a to bez ohledu na jejich památkovou či urbanistickou hodnotu. Případ Josefských kasáren je poslední kapkou. Ale nenechme se mýlit: jejich záchrana není jen prázdné gesto a připomínka historické podoby bývalého Josefského náměstí. Je to i precedent v přístupu k zákonem chráněným kulturním hodnotám v srdci historického jádra Prahy. Připustit jejich likvidaci by znamenalo veřejně popřít platnost zákona č.20/1987 Sb. o státní památkové péči a tím nastoupit cestu, která by vedla k možné likvidaci jakékoli "nevhodně umístěné" kulturní památky. Poslední dějství boje o kasárna by tak mohlo být prvním obrazem posledního dějství boje o historické jádro Prahy. Netřeba dodávat, že k tomu nesmí v žádném případě dojít.