Karlín, nejstarší novodobé předměstí pražské, vysazené na Špitálském poli, kdysi daleko před hradbami Nového Města, bylo po založeních císaře Karla IV. dalším větším urbanistickým činem. Blízkost města, rovný terén a komunikační osa umožnily stavbu města pozdně empirového ve stejném duchu, jakým byla jádra pevnostních měst Terezína a Josefova. Přísná karteziánská soustava ulic nebyla omezena terénem a ani nebylo nutné opevnění. Blízkost říčních ramen, později přeměněných na přístav, byla dobrým vkladem pro elegantní obchodní čtvrť. Rovněž důsledné a velkorysé vymezení ploch, včetně šířky ulic a dostatečných rezerv bylo příčinou, že uplynulý rozvoj byl možný až do konce 19. století. Divoce pronikající průmysl sice čtvrť nekrášlil, nicméně zůstával v polohách přijatelných pro město.

V místo nevalné pověsti se začal Karlín měnit až ve dvacátém století, kdy docházelo k dožívání a radikálním přestavbám domů, nicméně hlavní zchátrání nastalo až v době bezčasí a bezpráví po roce 1948.

Potom se autor těchto řádek nedivil reakci mimopražského občana, který po zprávách o zatopení Karlína prohlásil, že teď by měly přijít buldozery. Jako nahodilý návštěvník Karlína si neuvědomoval klady zanedbaného města, jeho oči viděly jen špínu a oprýskané domy. Ten muž neviděl jasnou koncepci, náměstí s parkem a jedním z nejhezčích pražských kostelů, který je skutečně řádovým dílem, slohově čistým a navíc situovaným s dostatečným odstupem od hlavní komunikace. On neviděl školní budovy, postavené vzhledně a městsky, z nichž některé přijímají žáky do svých zdí skoro sto padesát let. Také neviděl ladnost železničního viaduktu, již oproštěného od vestaveb pod římsky důstojnými oblouky. Patrně si také neuvědomil krásu některých domů jako Hamburk, U Dělokříže. Vždyť samy názvy těchto domů dávají prostor k fantazii dálek a dobrodružství. Nedojala ho ani budova bývalé koňské pouliční dráhy, která dnes zásobuje občany Prahy automobily Mercedes - Benz a plní tak svoji sociální roli mezi pražskou smetánkou. Co bylo příčinou nepochopení je jasné, čtvrť patřila k málo udržovaným.

Domy byly postupně nastavovány, partery upravovány a to ke kráse nepřispělo. Několik ustupujících "zubů" na Sokolovské pak dávalo tušit, že domy, které jednou zůstanou za novou čárou a dubou vyčnívat, nepochodí dobře, zejména tehdy, kdy "vyčnívajících" bude málo. Nicméně změněné poválečné poměry a plíživá chudoba neumožnily Sokolovskou proměnit v bulvár se svištívími automobily. Poslední dopravní opatření nechalo v ulici svištět jen pražskou elektrickou tramavj a obslužnou dopravu.

Zpátky k velké vodě, povodni nového tisíciletí. Poškození domů a jejich stavebních materiálů lze označit jako úměrné stáří a vyčerpání rezerv konstrukcí. Nejvíce byly postiženy domy, nejen zanedbané a podivně přestavěné a přetížené, ale i domy, které byly postaveny technologií první poloviny 19. století. Zdivo stěn a pilířů smíšené, klenby cihelné, plochých tvarů s klenebními pásy. Takové domy jsou citlivé na poklesy podpor, založení ve sklepích je mělké a tuhost horních stropů je zajištěna kleštěmi v trámových stropech, mnohde uhnilými a uvolněnými. Takový dům má daleko menší šanci na překonání problémů s přežitím v oblasti, kde jsou ulice rozbrázděny sítěmi se slabě zhutněnými zásypy, kde jsou zbytky starých stok, špatně sypané či nezasypané studně. Stačí málo, změna konsistence písčitých hlín, drobné vyplavení písku v podzákladí a dům reaguje dalšími poruchami. Rovněž namočení zdí a pilířů na maltu nevalné kvality, maltu vylouženou či maltu s obsahem hlíny, vyvolá větší poruchy. O poznání lépe byly na tom při škodách domy z 80. a 90. let 19. století, postavené již důsledněji, se zásadami moderního zednictví, lepšími maltami a provedením klenebních pásů a kleneb nad přízemím s užitím válcovaných nosníků. Zde došlo k poruchám spíše změnami v založení, lokálním porušení v základech. Nejlépe pak obstály domy s betonovými stropy či celobetonovými kostrami, vesměs však plošně založené, pocházející z první poloviny 20.století. Materiály domů se chovaly různě, málo kvalitní malty opadávaly ze zdiva samy, dříve než se stačily rozmnožit plísně, lepší omítky a omítky ušlechtilé byly místy vymyté skoro tak pěkně jako po tlakovém očištění, ovšem bahno u jejich pat se stopami krysích paciček dávalo tušit, že plíseň nečeká. Skutečně dobře pak vodu přežily mnohé sádrové omítky a štuky, kde došlo k důkladnému odmočení letitých nánosů malířských hlinek. Jak se však takové plochy budou chovat po vyschnutí zatím nevíme.

Za své vzaly podlahy a výplně otvorů, zejména tam, kde byly dveře laťovkové či překližkové. O poznání lépe si vedly dveře z masivního dřeva a své domy uchránila i důkladná dřevěná vrata, která ještě uživatelé nestačili vyměnit za plechový či umělohmotný plevel. Podlahy v místnostech jsou vesměs k nepotřebě, zachovány by snad mohly být některé přeložené dlažby a dřevěné špalíkové dlažby po zastavení plesnivění. Vysoušení bude nutné včetně zásypů nad klenbami, jsou však i domy, kde voda vnikla do dřevěných stropů. Tam bude odvážné i zachování pouhých trámů.

Jako bolavé místo se ukázaly různé polozapomenuté větráky sklepů a anglické dvorky. Do nich vnikla voda shora a její unášecí schopnost byla tak velká, že strhla i zeminu kolem nepříliš pevné konstrukce.

Škody na čtvrti jsou skutečně velké, i když si odmyslíme nadsázky tisku a televize, kde se mnohdy mluvilo o propadadajícím se městě či čtvrti odsouzené k zániku.

Stav vody ve čtvrti, která zažila nejméně dvě velké vody v letech 1845 a 1890 je překvapivý, musíme si však uvědomit, že předchozí záplavy byly menší. V době povodně v roce 1845 Karlín teprve vznikal, při povodni 1890 byla voda asi ve výši 0,4 m nad rovinou parku Invalidovny. Dnes však na stejném místě dosáhla voda o 3 m výše. Příčinou je asi nejen větší rozsah povodně, ale i zastavění plochy Holešovic a dokončení jezu a zdymadla v Troji. Karlín je dnes město protínané metrem, do jeho hlubin se řítily vodní spousty přetékající provizorní hradicí stěny o více než metr. Naplnění metra vodou a nasycení vodou míst v bývalých stavebních jámách rovněž příliš nepřispělo stabilitě základů okolních staveb.

Zřícené domy pak byly výsledkem několika negativních vlivů, od zanedbané údržby, nadměrného oslabení při adaptacích, po selhání základů a a podzákladí až po prosté fyzické dožití budovy jako konstrukčního celku.

Příběh bude mít pokračování, některé domy jsou dodnes nepřístupné, o jiných se pochybuje. S opadnutím vody opadl i prvotní strach z celoplošné likvidace budov po blocích. Zajištěné domy budou ale zkoumány, nekteré bude možno zachránit a rekonstruovat, objeví se tlaky "realitního myšlení," kdy parcela se prodává lépe než obývaný zanedbaný dům. Dům vystěhovaný pro nepoužitelnost a havarijní stav sejme z majitele břemeno státem vynucených dědičných regulovaných nájmů. Spory a různé názory budou silné a dlouhodobé, nicméně stav přírodních dějů bude na lidském konání nezávislý. Lze předpokládat, že se ještě část poruch objeví i po letech. Některé domy budou uvedeny do stavu použitelného velmi rychle, po zkušenostech z Moravy v roce 1997 však lze přepokládat, že v místech méně rušných budou povodňové škody vidět několik let. Vš bude záviset na ekonomické síle místa, zájmu vlastníků a správy města. Ekonomická síla Karlína je jistě známa, pomineme-li skupinu hromovládných budov před viaduktem, vidíme, že prozíravý Francouz staví další veledům za viaduktem a jako by vodu čekal, opatřil dům mohutnou špicí proti proudu Vltavy. Příď tohoto Titaniku rozrazí vody povodně ještě větší, odolá i ledovým krám, je to skutečně král králů v kalných vodách vzduté Vltavy.

A Karlín? Měl by si zachovat svůj nenápadný půvab, eleganci dlouhé třídy prostřídané náměstím a parkem, domy, které si člověk uvědomuje až po zboření, vykukující průmyslové stavby či stavbičky, které jsou mnohému architektu bez nápadu při citaci tvůrčí berličky.

Václav Jandáček

Text vyšel původně v tématické příloze časopisu Architekt č. 11/2002.

NA ROZCESTNÍK KAUZY