V srpnu roku 2000 byla pražská kulturní veřejnost nemile překvapena záměrem pražského arcibiskupství prodat kostel Panny Marie Ustavičné Pomoci a sv. Kajetána (později Panny Marie Božské Prozřetelnosti) v Nerudově ulici na Malé Straně v Praze. Nutnost prodeje kostela byla zástupci církve v tisku argumentována zejména špatným technickým stavem objektu, který údajně vyžaduje desítky milionů na nutnou rekonstrukci, a jeho nadbytečností z hlediska pastorace.

Rekapitulace případu

První neoficiální zprávy o chystaném prodeji kostela dostal Klub Za starou Prahu v červenci. Vzhledem k závažnosti těchto zpráv se Domácí rada rozhodla požádat dopisem o informace Arcibiskupa pražského a Primase českého Miloslava Kardinála Vlka. V dopise ze dne 26. 7. 2000 se konstatuje, že "členové Klubu Za starou Prahu jsou vážně znepokojeni zprávou, týkající se chrámu P.Marie Ustavičné pomoci a sv. Kajetána v Nerudově ulici na Malé Straně. Dle těchto, dosud nepotvrzených informací, má být tento chrám odsvěcen a prodán, neboť je údajně považován pro potřeby církve za nadbytečný. Tyto zprávy vyvolali jak mezi členy Klubu Za starou Prahu, tak i mezi širší odbornou veřejností značné obavy o osud jedné z nejvýznačnějších památek pražského vrcholného baroka, vystavěné v letech 1691 ­ 1717 významnými architekty J.B.Matheyem a J.B.Santinim. Spolu s umělecky neméně hodnotným zařízením a výzdobou interiéru tvoří tento chrám jedinečný celek, jehož jakékoliv narušení by znamenalo nenahraditelné ztráty. Proto také byl, včetně veškerého mobiliáře prohlášen kulturní památkou ve smyslu zákona o státní památkové péči č.20/87 Sb. Obracíme se proto na Vás, Vaše Eminence, jakožto na nejvyšší církevní autoritu v zemi, se zdvořilou žádostí o objasnění a případné vyvrácení těchto informací. Klub Za starou Prahu doufá, že nejsou pravdivé a že Vy, jakožto arcibiskup pražský nepřipustíte znesvěcení a případné ohrožení jednoho z nejkrásnějších chrámů pražských, patřícího ke kulturnímu a duchovnímu dědictví naší země."

Na tento dopis arcibiskup ani jeho úřad nijak nezareagovali. Klub Za starou Prahu proto vydal na počátku  srpna své stanovisko, ve kterém považuje zamýšlený prodej kostela sv. Kajetána za "velice vážný precedent, který budí oprávněné obavy o osud celé řady dalších církevních památek." Klub přitom "chápe finanční náročnost údržby těchto památek a obtíže při obstarávání prostředků k jejich zabezpečení. Nedomnívá se však, že by prodej kostelů a dalších církevních památek byl řešením těchto problémů. Zrušení a prodej fungujícího a hodnotně zařízeného kostela na jedné z hlavních ulic historické Prahy je čin více než nerozvážný, který může poškodit pověst a autoritu katolické církve."

V polovině srpna se pak téma prodeje kostela stalo jedním z témat publicistického pořadu Fakta na ČT 1. V reportáži zástupci arcibiskupství potvrdili záměr prodeje kostela, samotný arcibiskup však tuto skutečnost popřel. Stanovisko Klubu bylo dále prezentováno na tiskové konferenci, která se konala 12. října 2000 při příležitosti vydání nového klubovního věstníku. Vítanou oporou stanoviska Klubu bylo na této konferenci vystoupení ředitele Ústavu pro dějiny umění FF UK doc. Mojmíra Horyny.

Počátkem října vyzvalo sedm vědeckých a kulturních institucí ­ Ústav pro dějiny umění FF UK, Ústav dějin umění AV ČR, Akademie výtvarných umění, Klub Za starou Prahu, Česká uměleckohistorická společnost, Museum hlavního města Prahy a Galerie hlavního města Prahy ­ dopisem pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka, aby znovu posoudil vážnost situace. Podle jednotného mínění výše zmíněných institucí by arcibiskupství mělo od záměru prodeje ustoupit. 16. října 2000 vydává arcibiskupství své oficiální stanovisko k celému případu, se kterým se však Klub má možnost seznámit až na informativní schůzce, na níž byli 28. 11. 2000 pozváni generálním vikářem dr. M. Slavíkem předsedkyně Klubu PhDr. Kateřina Bečková a ředitel Ústavu pro dějiny umění FF UK doc. Mojmír Horyna (viz níže informace PhDr. Bečkové).

Stanovisko Klubu

Argumenty o špatném technickém stavu, uvedené jako důvod prodeje kostela, nejsou zcela jednoznačné a zarážející je i zřejmé nedocenění umělecké hodnoty objektu. Nedávná prohlídka stavby vynikajícím statikem Jindřichem Rinešem ukázala, že kostel je v dobrém stavebním stavu a nevyžaduje žádné zvláštní investice kromě nejběžnější údržby. Toto konstatování pak zcela odpovídá faktu, že kostel proše1 před dvaceti lety velkorysou a kvalitní rekonstrukcí spolu s nákladnou restaurací mobiliáře. Jediným problémem je zde spodní voda, která může v budoucnu narušit zdivo stavby, nicméně v současné době nejsou na zdivu patrny ani vlasové trhlinky, natož pak statické narušení kostela.

Umělecká hodnota stavby je pak nesporná. Chrám Panny Marie Ustavičné pomoci a sv. Kajetána patří mezi nejvýznamnější pražské vrcholně barokní stavby. Vznikl v letech 1691-1717 pro pražskou kolej řádu theatinů. Jeho stavba se započala podle plánů Jean-Baptiste Matheye a dokončena byla pod vedením Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Bylo by velice těžké nalézt v Čechách konce 17. a počátku 18. století architekty významnější. J. B. Mathey, burgundský architekt vyško1ený v Římě, přinesl v poslední čtvrti sedmnáctého století do Čech soudobý římský vrcho1ný barok, který se stal odrazovým můstkem české vrcholně barokní architektury. Osobnost Matheyova žáka, J. B. Santiniho-Aichela, pak jistë není třeba podrobněji představovat; tento geniální filozof a architekt, pokračovatel ita1ských barokních velikánů Francesca Borrominiho a Guarina Guariniho, je symbolem české barokní gotiky a v evropském kontextu pak završením jedinečného barokního splynutí filozofie s architekturou. Důležitost pražského theatinského kostela pak navíc dokresluje skutečnost, že první návrh pro něj vypracoval právě theatinský architekt Guarino Guarmi. Plány tohoto kostela, ač nakonec pro nevhodné staveniště ve svahu nerealizované, zásadně ovlivnily tvůrce české radikálně barokní architektury, pražského architekta Kryštofa Dientzenhofera. Jejich přímou ozvěnu lze nalézt v půdorysu a zejména průčelí jeho nedalekého malostranského chrámu sv. Miku1áše.

Zmíněná nadbytečnost chrámu z hlediska pastorace pak svědčí jedině o katastrofálním vylidnění Malé Strany a Hradčan v posledních deseti letech, což je skutečnost, se kterou bychom se rozhodně neměli smiřovat.

Poučení či varování?

Záměr církve zrušit a prodat významný pražský kostel znamená další významný posun v možném zacházení se sakrálními památkami v Čechách. V případě katastrofického scénáře (kostel zakoupí společnost, která pod záštitou kulturního využití využije chrám k ryze komerčním účelům) by se Sv. Kajetán mohl stát podobným precedentem, jakým byl před sedmi lety případ zrušeného, 1eč velice cenného kostela sv. Michala na Starém Městě, který byl přestavěn na naprosto nekulturní St. Michael Mystery Show.

Ce1kový stav památkového fondu v České republice je neradostný, a vzhledem k nízkým investicím do ohrožených památek se neustále zhoršuje. Tato situace doléhá pochopitelně nejtíživěji na památky sakrální, které nemohou přímo a rychle vrátit vložené prostředky na rekonstrukci. V tomto kontextu se případ zamýšleného prodeje významného kostela v srdci Prahy jeví jako špička ledovce: kostelů s charakteristikou "pastorační nadbytečnost" či "špatný technický stav"jsou v Čechách stovky, a to i těch nejvýznamnějších. V takovém případě by pak byl zamýšlený prodej kostela v Nerudově ulici posledním varováním a zároveň možným precedentem, neboť po případném prodeji kostela od Matheye a Santiniho v srdci Pražské památkové rezervace by nepochybně bylo možno prodat téměř jakýkoli kostel kdekoli v Čechách. I přes prvotní bohulibé a kulturní záměry by se časem z kostelů mohly stát nemovitosti s tržní cenou. V nedaleké budoucnosti by tak mohly namísto kostelů vévodit městům a vesnicím v lepším případě muzea a koncertní síně, v horším pak sklady, autosalony či obchodní domy. A není, bohužel, těžké uhodnout, čeho bude z tržního hlediska potřeba více.

Česká krajina, ve své podstatě stále ještě barokní, je přímo formována obrovským množstvím kostelů. Ty tvoří po staletí její dominanty, a to kompoziční i duchovní. Tato hierarchie je respektována i v dnešní, byť ateizované společnosti. Kostely představují památky nedocenitelné kulturní hodnoty, svědectví vývoje země a společnosti. Svou neměnnou funkcí, obrácenou k věcem, jež člověka přesahují, tvoří jedno z mála přímých pout mezi současností a minulostí. Pro věřící jsou domem Páně, pro ostatní místo pokory a meditace. Zánik jejich duchovní podstaty a přestavba na objekt s jinou funkcí je proto ztrátou pro všechny.

Katolická církev je veřejností vnímána jako morální autorita a strážce hodnot, které nepodléhají tržnímu tlaku moderní doby. Prodejem prvního kostela se církev této morální převahy dobrovolně vzdává. Je v zájmu celé spo1ečnosti, aby k tomu nedoš1o. Je-li situace tak vážná, že církev musí sáhnout k prodeji kostelů, je to problém nás všech. Řešit se však musí dříve, než dojde ke krokům nevratným a neodvolatelným. Netřeba zdůrazňovat, že prodej kostela v Nerudově ulici by byl jeden z nich.

Richard Biegel

Známé malebné průčelí kostela zvaného lidově U Kajetánů na stoupajícím svahu Nerudovy ulice.
Foto: autor neznámý kolem r. 1910

Současná situace

Jak bylo uvedeno v předchozích řádcích, byla dne 28. listopadu 2000 k medializovanému problému osudu kostela v Nerudově ulici zorganizována na půdě Pražského arcibiskupství schůzka, které se zúčastnili ze strany Arcibiskupství pražského P. ThDr. Michael Slavík, generální vikář, Ing. Karel Štícha, vedoucí odboru správy majetku, Ing. Petr Balažík, vedoucí ekonomického odboru, Mgr. Vladimír Koronthály, kancléř. Za oponující stranu byli pozváni doc. dr. Mojmír Horyna, ředitel Ústavu pro dějiny umění FF UK a dr. Kateřina Bečková, předsedkyně Klubu.

V dvouhodinové diskusi se představitelé církevní strany snažili rozptýlit obavy o možnosti prodeje kostela zájemci, který by jej využíval nedůstojným způsobem, přesto potvrdili snahu o jeho přenechání jinému subjektu. V prvé řadě podle zákona by však přicházela v úvahu nabídka k odkoupení státu. Teprve při jejím negativním vyřízení by byl hledán jiný zájemce, a to zejména mezi dalšími církevními institucemi (řeholními řády či dalšími církvemi).

Mnoha nezpochybnitelnými konkrétními údaji se dále snažili organizátoři schůzky objasnit kontext neutěšené ekonomické situace církve, absenci prostor pro bohoslužby na lidnatých sídlištích na jedné straně a nadbytek kostelů ve vylidněném středu města. Zároveň zpochybnili zdánlivě výborný technický stav kostela poukazem na problémy se spodní vodou, které prozatím nejsou "pouhým okem" zřejmé, ale mohly by vést k ohrožení statiky objektu.

Zástupcům "světské" strany pak byly adresovány výčitky týkající se předčasné medializace případu, která vyzněla velmi jednostranně a nevýhodně pro církev. V této souvislosti přislíbila předsedkyně Klubu, že v klubovním Věstníku uveřejní nezkrácené stanovisko Pražského arcibiskupství, což tímto činí.

Stanovisko Arcibiskupství pražského z 16. 10. 2000:

Ještě ke kostelu Panny Marie Matky ustavičné pomoci (zvaného U Kajetánů) v Praze 1 - Malá Strana.

V posledních dnech se opět aktivizuje mediální diskuse kolem dalšího využití kostela v Nerudově ul., jenž je obecně znám pod označením "U Kajetánů". Tuto záležitost chceme uvést na pravou míru.

Informace o prodeji kostela Panny Marie Matky ustavičné pomoci (zvaného U Kajetánů) jsou nepřesné. Kostel je ve velmi špatném stavu (voda stékající ze svahu kostel silně podmáčela a je ohrožena jeho statika), což je důsledek nejen čtyřicetiletého zanedbávání kulturního dědictví ze strany státu za časů komunismu, ale i dosud nevyřešených majetkoprávních vztahů mezi církví a státem za posledních deset let.

Vzhledem k tomu že dotace státu jsou nedostatečné na vyrovnávání tohoto vnitřního dluhu, je nutné je směřovat přednostně tam, kde se jedná o fungující a v pastoračním systému církve potřebný kostel. To není tento případ: samotný kostel není v současnosti nutné držet pro pastorační účely. Demografické změny posledních desetiletí vedly k přesunu pastoračních potřeb z vylidňujících se center měst do rozsáhlých sídlištních oblastí (to není jen problém Prahy, ale řady evropských velkoměst), v nichž je nutné financovat výstavbu a provoz objektů, které mají sloužit k pastoraci.

Za takové situace jsme postaveni před otázku, jak nastalou situaci řešit. Pokud bychom byli ekonomickým tlakem situace nuceni upustit od bohoslužebného využívání kostela a přenechat jej necírkevním účelům, pak jsme vázáni řadou církevních i státních předpisů. Ze zákona o památkové péči plynou různá omezení v nakládání s nemovitým majetkem, který je současně kulturní památkou. Jedním z nich je povinnost nabídnout takový majetek státu před jeho případným úplatným převodem na jiného vlastníka. Tato povinnost se vztahuje i na kostel "U Kajetánů"; pokud by nedošlo k nabídce státu, případná smlouva o úplatném převodu by byla od počátku neplatná ze zákona. I v případě bezúplatného převodu nebo pronájmu, u kterých zákon neukládá povinnost nabídnout objekt nejprve státu, jsme vázáni kanonickým právem, že nové užití kostela musí odpovídat jeho dosavadní kulturní hodnotě a posvátnosti místa, např. si lze představit, že by byl využíván jako koncertní síň, či galerie.

Účelem dosavadního postupu bylo získat informace, zda je možno objekt i nadále udržovat, anebo zda je nutno uvažovat o jeho jiném způsobu využití. Vzhledem k přísným zákonným podmínkám je nutno také získat seriózní informace o možných zájemcích včetně jejich představ o způsobu jeho dalšího využití. Seznam potenciálních zájemců bude nakonec předložen panu kardinálovi, který ve věci rozhodne. Pokud by rozhodnutí pana kardinála směřovalo ke změně vlastnictví kostela, je tento postup podmíněn dle kanonického práva projednáním v dalších dvou poradních grémiích arcibiskupa pražského.

Arcibiskupství pražské si je vědomo citlivosti celé otázky. Proto počítá s tím, že až bude rozhodnuto o dalším postupu v záležitosti dalšího využití  kostela Panny Marie Matky ustavičné pomoci, bude veřejnost informována.

Zcela závěrem je třeba konstatovat známou pravdu, že všechno "zlé je přece jen pro něco dobré". Překvapivě bohatá mediální odezva této kauzy donutila Arcibiskupství pražské k formulaci výše uvedeného stanoviska, v němž byly vysloveny určité záruky a přísliby. Budou-li tyto skutečně dodrženy a respektovány, což bude jedním z úkolů Klubu dále sledovat, neměly by se ty nejčernější (a snad ani ty černé) obavy z dalšího osudu "kajetánského" kostela v Nerudově ulici naplnit.

Kateřina Bečková

NA ROZCESTNÍK KAUZY