Na počátku jara byl developerskou společností J&T veřejně prezentován projekt dvou dvaačtyřicetipatrových domů na místě loni zbořené továrny Tesla vedle Libeňského mostu. V maximální variantě by jejich výška (cca 150 metrů) téměř dvakrát převýšila stávající dominanty u Libeňského mostu, tedy budovy Kovo a Lighthouse, a střechy budovy by dokonce dosahovaly větší nadmořské výše než špičky věží katedrály sv. Víta na hradčanském návrší.

Zákres mrakodrapů v Holešovicích do panoramatu Prahy ze Strahovské cesty. Foto Martin Micka, 2007, zákres KZSP

Pokud by navržené holešovické mrakodrapy byly realizovány, staly by se novými dominantami celé pražské kotliny a změnily by měřítko nejen Holešovic, ale i pražských historických čtvrtí: holešovický poloostrov se totiž nachází přesně uprostřed pomyslného pražského amfiteátru a obě dnešní holešovické dominanty jsou součástí nejdůležitějších panoramatických pohledů ze Strahova i z Petřína.

Holešovice jsou poslední pražskou centrální industriální čtvrtí, která zůstávala stranou bouřlivého stavebního rozvoje, jenž postihl v 90. letech například Smíchov nebo Karlín. Nezájem investorů o Holešovice byl zřejmě způsoben polohou v záplavové oblasti a také tím, že nesousedí přímo s historickým centrem města. Urbanistické předpoklady Holešovic přitom byly a jsou mimořádné: čtvrt’ se nachází na průsečíku severojižní a východozápadní osy města, pravidelný šachovnicový rastr domovních bloků a velkoryse rozvržené ulice přímo vybízejí k dostavbě četných proluk a volná plocha bubenského nádraží je ideálním místem pro centrum celé čtvrti. Potenciál místa pak byl zjevný nejen z aktuálních souvislostí, ale i z historických studií, které již v meziválečném období do Holešovic situovaly paralelní pražské centrum.

Dlouhodobý stavební „spánek“ Holešovic byl výbornou příležitostí pro vypracování a schválení regulativů, které by koordinovaný rozvoj čtvrti umožnily. Místo toho však přišla situace dobře známá z jiných pražských historických předměstí: silní investoři začali náhodně skupovat parcely a areály, do kterých posléze situovali velké projekty s ambicí vytvoření lokálních dominant a živých center. První takový developerský projekt, dům Lightouse u Libeňského mostu, svou hmotovou kompozicí ještě navázal na protější Kovo ze 60. let. Podle původních představ Útvaru rozvoje města měla být takto vytvořená „brána“ jediným výškovým akcentem Holešovic, jehož horní kóta (cca 60 metrů) se nachází na nejvyšší možné hraně, za kterou by domy již vstupovaly do panoramatických pohledů z Hradčan, Petřína a Malé Strany. Další projekty už takto promyšlenou kompozici neměly a vzhledem k absenci regulativů se mohlo například stát, že součástí přestavěného holešovického pivovaru se v nejbližší době stane osmnáctipodlažní výšková budova.

Mrakodrapy firmy J&T jsou prozatím nejradikálnějším projektem, který se v současných Holešovicích zrodil. Publikované vizualizace mají zmíněných 42 pater a výšku cca 150 m, přičemž dle slov zástupce developera jsou možné i varianty o něco nižší (32 a 22 pater). Tento postup připomíná častou strategii, kdy se představí naddimenzovaná stavba, aby bylo možno posléze „ukrajovat“ na výslednou výšku, která by při úvodním projednávání prošla jen stěží. Novinkou je však to, že se při tomto „licitování“ poprvé operuje se stavbami, které mají neskrývanou ambici zcela změnit reliéf vnitřního města.

Je zjevné, že Praha stojí na zásadní křižovatce. Jestliže v případě mrakodrapů na Pankráci by se jednalo o narušení panoramatu města, pak v Holešovicích se výškovými stavbami již rozbíjí město jako takové. Obdobné projekty přitom nejsou jen doménou Prahy: příklady Londýna nebo nedaleké Vídně ukazují, že fenomén výškových staveb v centrech měst se vrátil s intenzitou srovnatelnou s poslední „zlatou érou“ výškových staveb v 60. letech 20. století. Svým způsobem se vrátila i tehdejší dobová rétorika, neboť dnes stejně jako tehdy je mrakodrap vydáván za symbol moderní doby a úspěchu a jeho odpůrci jsou často označováni za nepřátele současné architektury a moderní doby vůbec. Jistý rozdíl tu však přece jen je: tam, kde se v 60. letech možná jednalo o naivní modernistickou víru, jde dnes o cynický ekonomický pragmatismus.

Vzhledem k závažnosti problému je mimořádně alarmující, že opravdová diskuse o vhodnosti, či nevhodnosti holešovických mrakodrapů vlastně vůbec neprobíhá. Zdá se, že pole zcela ovládla marketingová propaganda, založená právě na prezentaci výškových staveb jako symbolu nového života zachraňujícího údajně skomírající města. Média se spokojila s publikováním líbivých vizualizací, které o zasazení staveb do obrazu města neříkají vůbec nic. Reakce města je vlažná nebo vůbec žádná a celá situace má nepříjemný nádech kampaně, která má připravit bezproblémové přijetí „produktu“, u nějž se konzument nebude ptát, zda jej potřebuje, ale v jakém množství a barvě mu bude naservírován. Netřeba zdůrazňovat, že přistoupit na podobnou hru znamená vědomě rezignovat na urbanistické souvislosti Prahy jako města, kde architektura jakoby akcentuje pozoruhodnou dramatickou terénní modelaci a kde díky nespočetným působivým panoramatickým pohledům souvisí všechno se vším.

Panoramatické kvality města jsou jednou z hodnot, které jej přivedly na seznam UNESCO. Vzhledem k předloženému projektu mrakodrapů je tak na místě zamyslet se nad tím, jaká je vlastně současná ochrana tohoto jedinečného urbanistického celku. Historické jádro Prahy je prohlášeno za Pražskou památkovou rezervaci a zapsáno na Seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO. Kolem něj je stanoveno ochranné pásmo (do nějž mimochodem spadají i Holešovice), jehož hlavním účelem je ochrana krajinných a urbanistických souvislostí rezervace. Ve značné části tohoto pásma navíc platí zákaz výškových staveb (jehož hranice zasahuje jen část Holešovic a paradoxně probíhá právě prostředkem pozemku pro plánované mrakodrapy). Holešovice samy mají jako všechny pražské čtvrti platný územní plán, který – jak vyplývá z jeho doplňkové zprávy – zde s výstavbou dalších výškových staveb nepočítá. Tento plán však zároveň nemá závazné maximální výškové kóty, což v praxi znamená, že jeho šalamounský systém koeficientů zástavby zde umožňuje postavit navrhované blokově uspořádané šestipatrové domy stejně jako úzké vysoké mrakodrapy, které obsáhnou stejný počet obchodních nebo obytných ploch.

Nad dodržováním územního plánu by měl bdít Útvar rozvoje města, tedy instituce, jež by obdobný účelový výklad územního plánu umožnit neměla. Systematické oslabování kdysi nezávislého útvaru však vedlo k jeho postupné marginalizaci a naprosté závislosti na politických rozhodnutích Rady zastupitelstva Magistrátu (viz bilanční Věstník 3/2005), což vede k tomu, že názory útvaru jsou bud’ přehlíženy, nebo je mu de facto znemožněno jasně se v obdobně sporných kauzách vyslovit. Z řečeného bohužel vyplývá, že v současné sobě prakticky neexistuje žádný závazný regulativ, který by výškovým stavbám alespoň na části dané holešovické parcely zabránil. Jedinou složkou, která může během případného projednávání mrakodrapů účinněji zasáhnout, je pak pouze památková péče, která – jak ukázal případ Pankráce – bohužel není při ochraně panoramatických kvalit památkové rezervace vzhledem ke své dvojkolejnosti zrovna zárukou pevného postoje.

Způsobů, jak tuto zjevně krizovou situaci řešit, je více. Nejjednodušší by pochopitelně bylo zpracování regulačního plánu, který by výškové kóty stanovil. Skutečnost, že takový plán přes očekávaný bouřlivý rozvoj Holešovic neexistuje, bohužel naznačuje, že jako jinde v Praze, ani zde možná nejsou pevnější pravidla hry vítána. Druhou možností je posunutí území se zákazem výškových stavem na celé Holešovice. Tento krok by ale předpokládal, že by město Praha mělo jasnou urbanistickou strategii, která jeho urbanistické souvislosti automaticky zohlední. Zástupci města se však v posledních letech chovají spíše naopak, přičemž jejich náhodná podpora jednotlivých investičních akcí svědčí více o jejich možné vnitřní provázanosti s příslušnými developery než o zájmu na smysluplném rozvoji města. Třetí možnost, tedy vyhlášení závazných regulativů pro Pražskou památkou rezervaci a její ochranné pásmo, se pak vzhledem k postojům Magistrátu jeví jako zcela iluzorní. Z trochou nadsázky lze říci, že na tomto poli lze spíše očekávat iniciativu ochranné pásmo zmenšit nebo rovnou zrušit.

Neexistence pevných regulí, urbanistické vize ani jejího nezávislého garanta je v případě Prahy nejen alarmující, ale zejména zcela absurdní. Jen málo evropských měst si dokázalo zachovat historické panorama tak málo narušené. S Prahou by v tomto směru byl srovnatelný snad jen Řím nebo Florencie, přičemž ani tam snad nejsou krajinné urbanisticko-architektonické kvality tak zjevné a snadno pojmenovatelné jako v Praze. Velmi nebezpečná je skutečnost, že většina médií i diskutérů vlastně přistoupila na zmíněné demagogické chápání výškových staveb jako apoštolů modernity a nového života. Kvalita nebo „modernost“ žádné stavby přitom pochopitelně nespočívá v její dvojnásobné velikosti vůči okolí, ale naopak v její schopnosti se do něj chytře začlenit. Ochrana panoramatu a městské urbanistické kompozice tak není v žádném rozporu se vznikem nové současné architektury, naopak, lze říci, že nezbytnou součástí kvality každé nové stavby musí být i její schopnost respektovat měřítko daného místa.

Vše zatím nasvědčuje tomu, že souboj o holešovické mrakodrapy bude pro Prahu rozhodující. Budou-li stavby v této výšce realizovány, není cesty zpět. Praha se v takovém případě zařadí mezi tuctová města, jejichž silueta se mění s příchodem každého nového ambicióznějšího developera. Stále ještě je čas tuhle neblahou výhybku otočit. Moc jej však už nezbývá.

Richard Biegel

Zákres plánovaných mrakodrapů v Holešovicích do snímků z Petřína a Vrtbovské zahrady. Foto Martin Micka, 2007, zákres KZSP

Londýn. Na snímku pořízeném na Benátském architektonickém bienále v roce 2006 vidíme srovnání současného panoramatu Londýna se stavem, jaký bude v roce 2012 v případě, že se zrealizují všechny výškové stavby, které jsou v současné době stavěny, schváleny nebo navrženy. Foto R. Biegel

Londýn. Fotografie okolí katedrály sv. Pavla od muzea Tate Modern ukazuje současné panoramatické kvality historické části města, která bude živelnou výstavbou během příštích let zcela proměněna. Foto V. Jandáček

Dvěma městy, která se invazi výškových staveb dosud úspěšně ubránila, jsou Řím a Florencie. Foto V. Jandáček.