Ve Věstníku Klubu Za starou Prahu v čísle 1-2/2000 jsem před rokem informoval o právě zahajované nezákonné přestavbě restaurace EXPO 58 v Letenských sadech. Přesto článek končil nadějí na záchranu této významné památky evropské architektury, neboť ministerstvo kultury 8. září 2000 zrušilo po provedeném řízení rozhodnutí Odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy, kterým tento odbor povolil přestavět budovu restaurace na kancelářskou budovu. Bohužel, díky nerespektování platných zákonů některými městskými orgány státní správy (kromě Odbor památkové péče MHMP i Odbor výstavby OÚ Praha 7) byla dne 20. září 2001 tato budova zprovozněna pro administrativní účely. A tak se pravdivými stala slova, kterými jsem před rokem varoval, že si zde již nedáme dobrý oběd a sklenici plzeňského Prazdroje, ale jen balík kancelářského papíru a lahvičku inkoustu. Dnes se ptám: Jak je vůbec možné v demokratickém státě, že v rozporu se zákonem je kolaudována brutální přestavba kulturní památky? Budou z tohoto nezákonného jednání úředníků městských orgánů státní správy vyvozeny důsledky?

Co se tedy stalo od 8. září 2000, kdy ministerstvo kultury zrušilo rozhodnutí magistrátního odboru památkové péče? Investor využil možnosti dalšího správního kroku a proti ministerskému verdiktu byl podán rozklad k ministrovi kultury, čímž se nabytí právní moci ministerského rozhodnutí oddálilo. Je s podivem, že podání rozkladu má odkladný účinek, zvlášť když hrozí totální likvidace kulturních hodnot jako v případě budovy EXPO 58. Rozklad ministr kultury Pavel Dostál vyřídil se značným zpožděním a to až 10. května 2001! Ve svém rozhodnutí pak zcela v souladu se zákonem potvrdil předchozí rozhodnutí svého úřadu a zdůvodnění investora zamítl. Tím bylo s definitivní platností potvrzeno, že závazné rozhodnutí odboru památkové péče magistrátu, povolující přestavbu budovy k administrativním účelům, není v souladu se zákonem. V odůvodnění zamítnutí rozkladu je mimo jiné uvedeno:

“V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministerstva kultury ČR se uvádí, že rozdělení objektu na interiér a exteriér je nutné považovat za zásadní vadu a důvod pro zrušení rozhodnutí, neboť se zjevně nevychází z poznání kulturně - historických hodnot, které je nezbytné v souladu se zákonem zachovat. Využití kulturní památky je zákonem vázáno, a to ustanovením § 9 a §11 zákona č. 20/87 Sb. o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Objekt byl navržen, postaven, dlouhá léta užíván a následně prodán a koupen jako restaurace. Podmínka zachování původního využití není nově vzneseným požadavkem v neprospěch vlastníka, ale nesouhlasem se změnou, která je v přímém rozporu se zájmem chráněným zákonem o státní památkové péči. Skutečnost, že přezkoumávané rozhodnutí vůbec nezohledňuje vazby objektu na okolí, a to přesto, že se jedná o prostředí Pražské památkové rezervace zapsané na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, lze rovněž chápat jako zásadní pochybení. Napadené rozhodnutí prvoinstančního orgánu nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci podle ustanovení § 3 odst. 4 správního řádu, a proto je nutné jej jako nezákonné zrušit. Prvoinstanční orgán postupoval v dané věci v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 1 a § 46 správního řádu, která ukládají správnímu orgánu postupovat v souladu se zákony a jinými právními předpisy.”

K námitkám předkladatele rozkladu je dále nutné konstatovat, že základní a neustále se opakující skutečností je v daném případě nepochopení přístupu k ochraně památky ze strany jejích vlastníků. Společnost A.I.V. (stejně jako Ateliér AIT) posouvá otázku řízení do věcné roviny, přičemž napadené rozhodnutí bylo zrušeno jako nezákonné. Kontext věcné polemiky se pak odvíjí především od pocitu vlastníka, že samotné využití kulturní památky není hodnotou, kterou lze podle zákona o státní památkové péči chránit a která by jakýmkoliv způsobem mohla ovlivnit celkovou hodnotu daného objektu.

Rozhodnutí ministra kultury Odbor památkové péče MHMP nerespektoval a pokládal ho zřejmě za pouhý cár papíru, což dokládá jak skutečnost, že se tento výkonný orgán státní památkové péče nenamáhal dostavit ke kolaudaci a zde požadovat naplnění tohoto rozhodnutí, tak nám to potvrzuje i stanovisko Jiřího Musálka, zástupce ředitelky Odboru památkové péče MHMP, který neustále za rozhodnutím svého odboru (i když je nezákonné - K.Ks.) stojí a říká: “Než nechat památku zcela zchátrat, je lepší v ní na přechodnou dobu umístit kanceláře.” Ve skutečnosti tento výrok potvrzuje buď neustálou neschopnost magistrátních úředníků, anebo jejich schopnost vnímat lépe vhodné vysvětlení investorem než odborné posudky a právoplatná rozhodnutí ministerstva kultury ČR. To, že zdaleka nešlo o záchranu nemovité kulturní památky, dokládá i cynické stanovisko architekta Jiřího Kripnera, autora likvidační a nekulturní přestavby EXPO 58, který v pražské příloze deníku Mladá fronta Dnes dne 21. září 2001 uvedl: “Nevím, jestli si to pan ministr sám uvědomuje, ale jeho verdikt pomohl hladkému dokončení stavby. Jinak by památkáři mohli bazírovat na nějakém formálním detailu a tím kolaudaci zkomplikovat.” Tento výrok je tedy jednoznačným dokladem pravého zájmu investora a jeho architekta! Ministr kultury nerozhoduje o své vůli, zda se mu posuzovaný projekt líbí, či nelíbí, ale na základě podrobného posouzení nejen experty památkové péče, ale i právními experty. Rozhodnutí odboru památkové péče magistrátu nebylo zrušeno na základě svévolného stanoviska ministra, ale proto, že jak památkáři, tak i právníci dospěli k jednoznačnému závěru, že napadené rozhodnutí je nezákonné!

Přes dokončenou a z hlediska památkové péče nezákonnou kolaudaci budovy EXPO 58 je třeba, aby se nejen orgány státní správy, ale i orgány činné v trestním řízení zasadily o naplnění práva, tedy o zrušení nejen stavebního povolení, ale i kolaudačního rozhodnutí. To je z právního hlediska možné, neboť ministerstvo kultury zrušilo jedno závazné rozhodnutí, bez kterého nemůže být nadále toto stavební povolení právoplatné. Ba naopak Správní řád zákon č. 71/ 1967 Sb. ve smyslu pozdějších novel ukládá zrušit správní rozhodnutí, které vzniklo na základě nepravdivých skutečností, což zcela evidentně nezákonné rozhodnutí magistrátního odboru památkové péče je.

Předně je třeba upozornit na skutečnost, že kauza EXPO 58 není ojedinělou záležitostí v Praze za několik posledních let, ale již třetí v pořadí. Určitě se jako občané této republiky shodneme, že je třeba nejen dodržovat zákony, ale i jejich naplnění vymáhat dostupnými prostředky. Pokud bychom dodržování zákonů nevymáhali, nastala by anarchie a konec demokracie a svobody občana a to prostě dopustit nelze. Na kauzu EXPO je nezbytné upozornit ještě v souvislosti s dalšími kauzami, které se v Praze uskutečnily, protože model, který se stal v případě EXPO 58, se již v Praze v případě významných kulturních památek opakuje potřetí. Ano, je tomu tak. Dva případy se staly v Praze 7. Vedle budovy EXPO to byla zástavba bývalé místodržitelské zahrady, nynější zásobní zahrady vedle Místodržitelského letohrádku v Královské oboře. Dále to byla přestavba a dostavba Trautmansdorfského paláce na Mariánském náměstí v Praze 1. Ve všech třech případech Ministerstvo kultury ČR jako nejvyšší správní orgán v oblasti státní památkové péče zrušilo závazné rozhodnutí Odboru památkové péče MHMP jako nezákonné. Proti zastavění Královské obory se také velmi výrazně postavilo i Ministerstvo životního prostředí. Tato akce v Královské oboře skončila zrušením územního rozhodnutí a změnou územního plánu, kdy se opět zásobní zahrada stala územím s veřejnou zelení oproti území se všeobecně obytnou zástavbou. Případ Trautmansdorfského paláce je dodnes ve stejné situaci, jako EXPO 58. Je vydáno dosud platné stavební povolení, avšak tato akce prozatím skončila nedostatkem finančních prostředků na uskutečnění této brutální přestavby. Současný vlastník se pokouší tento objekt prodat. Takže v současnosti nehrozí, že vedle slavné klementinské věže s Atlasem vyroste věžovitý novotvar. Z hlediska památkové péče však tato akce dosud není dokončena, neboť dosud nedošlo ke zrušení stavebního povolení, vydaného na základě nezákonného závazného rozhodnutí odboru památkové péče MHMP. Předmětem kritiky je skutečnost, že jednotlivé orgány státní správy nejsou schopny ve vzájemné komunikaci, tak jak je jim uloženo zákony, dotáhnout předmětnou kauzu do konce.

Nezákonný princip, který, jak se zdá, začíná díky Odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy fungovat, vypadá takto: Je tady investor, který vlastní nemovitou kulturní památku, již chce ekonomicky zhodnotit, což je jeho nezpochybnitelné právo. Je však hned třeba podotknout, že každému investorovi, který si kupuje kulturní památku, je známo, že z důvodu ochrany kulturního dědictví v souladu s listinou základních lidských práv a svobod jsou jeho práva částečně omezena. Tudíž nemůže k využití a obnově památky přistoupit jako k nechráněnému objektu. Je proto překvapivé, když v tiskové zprávě současného vlastníka EXPO 58 společnosti Algemeine Imobilien Vervaltung je uvedeno, že tato společnost nebude sponzorovat české nemovité kulturní památky. Z tohoto prohlášení je zcela zřejmé, že vlastník vědomě nehodlá dodržet zákon o státní památkové péči, ačkoliv zcela dobrovolně kulturní památku zakoupil, a to se všemi důsledky, včetně zákonem stanovené povinnosti o kulturní památku se starat a zachovat ji v souladu s účelem, pro který byla za památku prohlášena. Je samozřejmé, že vlastník může požádat o státní dotace na obnovu památky, a to jak na úrovni magistrátu, tak i ministerstva kultury. Stává se, že přestože investor zakoupí kulturní památku, nehodlá ji využívat v souladu se zájmy státní památkové péče, čili rozhodne se, že předmětnou nemovitost bude využívat daleko lukrativněji, a to za cenu nešetrné přestavby a změny využití, která je v rozporu se zákonem. Takže například se rozhodne, že místo využití památky restauračním provozem, přestaví budovu na kanceláře, ze kterých budou plynout vyšší příjmy. Jak to ale zařídit, když to zákon toto neumožňuje? Nejprve se zpracuje projekt dle přání investora, který se předloží k posouzení orgánům státní památkové péče. Přestože Státní památkový ústav v hl. m. Praze vydá negativní odborné vyjádření, odbor památkové péče magistrátu se jím ve svém závazném rozhodnutí řídit nemusí (ať ze své vůle nebo proto, že je vhodně osloven. Na základě tohoto kladného rozhodnutí je ve velice krátké době vydáno příslušným stavebním úřadem stavební povolení a začne hra o čas. Jestliže na základě podnětu (v případě budovy EXPO Národního technického muzea a Klubu Za starou Prahu) ministerstvo kultury v mimoodvolacím řízení zruší pro nezákonnost závazné rozhodnutí Odboru památkové péče MHMP, ještě může investor proti tomuto verdiktu podat rozklad k ministrovi kultury a rozhodnutí ministerstva nenabude právní moci do doby, než je tento rozklad vyřízen. To však investorovi bohužel nebrání začít stavět v souladu se stavebním povolením. Než ministr kultury rozklad vyřídí, může být rekonstrukce kulturní památky dokončena až k zahájení kolaudace. Následně se odpovědnosti za osud nezákonně přestavované kulturní památky zřekne v rozporu se správním řádem i stavební úřad a dílo zkázy je dokončeno vydáním kolaudačního rozhodnutí. Orgány státní správy tedy nejsou schopny společným, koordinovaným úsilím zamezit zničení významných památek, na což upozornila již druhá protestní tisková konference, kterou dne 12. června 2001 k případu budovy EXPO 58 uspořádal Klub Za starou Prahu a Národní technické muzeum za přítomnosti předních odborníků. Tisková konference byla připravena s vědomím, že je nezbytné upozornit na třikrát v Praze již použitý princip likvidace významných kulturních památek za přispění orgánů státní správy, a to díky jejich nezákonným rozhodnutím nebo nečinnosti. Pokud nebude z této kauzy vyvozena konkrétní odpovědnost, můžeme se dočkat dalšího nemilého překvapení, kdy stejným způsobem dojde například k přestavbě Národního divadla na obchodní dům. Myslíte, že přeháním? Snad ano, ale výše popsaný vyzkoušený princip je při přání investora a vstřícném přístupu státní správy k němu možné uplatnit na kterékoliv kulturní památce, třeba i na Národním divadle. Připomeňme si, že hlavním viníkem této brutální přestavby restaurace EXPO 58 na kancelářskou budovu je jednoznačně Odbor památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy, který vydal nezákonné závazné rozhodnutí. Zbývá položit snad jen několik otázek:
1) Proč Odbor památkové péče MHMP vědomě vydal nezákonné rozhodnutí?
2) Budou na základě tohoto Ministerstvem kultury ČR potvrzeného nezákonného rozhodnutí uplatněny ředitelem Magistrátu hl. m. Prahy mgr. Zajíčkem uplatněny sankce proti vedoucím pracovníkům odboru památkové péče, nebo se to opět přejde mlčením a konstatováním, že se nic nestalo?

Co říci na závěr? Snad si jen prohlédněte fotografie zničených interiérů bývalé restaurace EXPO 58 v době jejich největší slávy a nezapomeňme, že ochrana kulturního prostoru hlavního města Prahy je úkolem pro každého Pražana, neboť - řečeno slovy Viléma Mrštíka: “Slovy Bestia triumphans rozumíme míru, kde inteligence přestává a špatné, vzděláním nezušlechtěné síly nad dobrými nejen vítězí, ale daleko převyšují. Čím nižší svědomí, tím slepěji zuří neřest. Čím chatrnější vzdělání, tím slavnější hody sobě strojí úhlavní jeho nepřítel - Bestia triumphans.”

Karel Ksandr