Domácí rada Klubu Za starou Prahu se seznámila se studií záměru několikapodlažní věžové nástavby objektu bývalého Domu potravin na Václavském náměstí (Nové Město, čp. 812-II) pro jeho budoucí hotelové využití. Myšlenka zvýšení domu nástavbou je architektem a investorem ideově odůvodňována jako rehabilitace hmoty činžovního domu s nárožní věží z poloviny 80. let 19. století, poškozeného a následně zbořeného v samém konci 2. světové války v květnu 1945.

Tento eklektický činžovní dům se objemem hlásil k tehdy projektovaným okázalým budovám na nově vytyčených stavebních místech vzniklých parcelací blízkých hradebních pozemků (dnes Washingtovova ulice) a v době svého vzniku výrazně převýšil sousední stavby na Václavském náměstí. Převýšená hmota domu na dominantním nároží zde vstoupila nejen do klíčových panoramatických pohledů, ale stínila i nárožní část Národního musea, které bylo od počátku komponováno jako pohledová dominanta náměstí a jehož boční věže tvoří dodnes skutečná „nároží“ tohoto jedinečného urbanistického prostoru.

Je velmi pravděpodobné, že to byla právě převýšená hmota domu, která přispěla k formulování meziválečné regulace horní části náměstí. Tato regulace, dodnes dobře viditelná na protějším nároží náměstí, stanovila s ohledem na kompoziční důležitost bočních věží musea jednoznačnou výškovou hranici, která nesmí být novostavbami překročena. Eklektický předchůdce dnešního domu čp. 812 byl v tomto kontextu zjevně vnímán jako urbanistická chyba, která nemůže ospravedlnit případné navýšení domů na sousedních parcelách, jež byly tehdy jistě neméně lukrativní než dnes.

Z tohoto důvodu bylo také v 50. letech 20. století po stržení zničeného domu a uvolnění stavební parcely nemyslitelné, že by jeho problematická hmota byla obnovena v plném objemu. Nutnost vyřešit zástavbu místa nabídla vítanou příležitost předchozí chybu konečně napravit. S tímto zadáním bylo přistoupeno i k projektování budoucího Domu potravin (Max Gronwaldt, J. Chvatlina, 1954-57). O mimořádné pozornosti, která byla této novostavbě věnována, svědčí skutečnost, že urbanistické souvislosti místa, nové vymezení stavební parcely se skoseným nárožím i výška nové budovy v návaznosti na hlavní římsu objektu čp. 813 na Václavském náměstí byly určeny zvláštním výměrem o zástavbě proluk na Václavském náměstí, jež vydal Vládní výbor pro výstavbu hlavního města Prahy (Viz Architektura ČSR XVII, 1958, s. 82-85).

Historie zástavby této nárožní parcely je nejen pozoruhodným příkladem urbanistického komponování města, ale též důkazem, že i takto zásadní urbanistická chyba mohla být nejen neopakována, ale dokonce i napravena. Z urbanistického hlediska představuje dnes nároží s Domem potravin harmonický a stabilizovaný prvek, který má klíčový význam pro kompozici a vyznění celého Václavského náměstí. Pro Klub Za starou Prahu je proto zcela nepřijatelný přístup investora a architekta, kteří zcela ignorují výše uvedenou kapitolu stavební historie místa a snaží se ji dokonce v souvislosti s obecně nechvalným hodnocením politicko-kulturního klimatu doby vzniku Domu potravin bagatelizovat. Neznalost souvislostí stavebního vývoje Prahy v průběhu 20. století a formování stěžejních názorů městského urbanismu i památkové péče jim možná nelze vyčítat. Bylo by však bez nadsázky trestuhodné, kdyby tuto neznalost či lhostejnost k historii vlastního oboru projevilo ve svém přístupu pražské pracoviště Národního památkového ústavu či odbor kultury a památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy.

Odkaz na „rehabilitaci“ hmoty eklektického zbořeného domu je v tomto případě prvoplánovou zástěrkou navýšení jeho objemu, a tedy ryzím příkladem neomluvitelného „zlatokopectví“, které se vzhledem k neexistenci závazných regulačních pravidel pražského centra v posledních letech stává téměř pravidlem. Z urbanisticko-architektonického i památkového hlediska je zjevné, že nelze obětovat vysokou urbanistickou hodnotu současného stavu daného místa ve prospěch řešení, které krkolomnou a záměrně zkreslující argumentací zastírá ryze komerční projekt, v němž jde především o rozšíření plošné kapacity domu na exkluzivním místě.

Rovněž nelze v této souvislosti přejít nevratné znehodnocení současného Domu potravin, jehož hodnota v kontextu české poválečné architektury rozhodně není zanedbatelná. Střet socialistického realismu s dozvuky slavné tradice meziválečné české architektonické tvorby je kapitolou, která na své důstojné zhodnocení teprve čeká. Je jen administrativním nedopatřením, že objekt bývalého Domu potravin nebyl dosud zapsán do seznamu kulturních památek, jejichž úrovně jako osobitý reprezentantem architektury své doby nesporně dosahuje.

Závažnost případu plánované nástavby Domu potravin zdaleka přesahuje rozměry jeho nevelké parcely. Arogantním narušením pohledu na Národní museum by byla - tentokrát již bezpochyby nevratně – porušena urbanistická kompozice a mimořádný účin gradace celého Václavského náměstí. Hodnota stávajícího urbanistického řešení i samotného Domu potravin je nezpochybnitelná a je třeba ji při jakémkoli proměně tohoto prostoru respektovat. Vyzýváme proto všechny zainteresované památkové instituce, aby předložený projekt jednoznačně odmítly.

V Praze, dne 19. 10. 2007.

Mgr. Richard Biegel, v.r., jednatel Klubu Za starou Prahu
PhDr. Kateřina Bečková, v.r., předsedkyně Klubu Za starou Prahu

Na vědomí:
Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v hlavním městě Praze
Národní památkový ústav, ústřední pracoviště
Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hlav. města Prahy
Útvar rozvoje hlavního města Prahy
Úřad Městské části Praha 1, odbor územního rozvoje

NA ROZCESTNÍK KAUZY