Zanedlouho vyroste vedle obchodního domu Máj (dnešní TESCO) ve Spálené ulici nové obchodní centrum. Z urbanistického hlediska je to asi dobře, nebot’ velká proluka nad stanicí metra Národní třída vznikla zbytečným zbouráním řady cenných historických domů v sedmdesátých letech. Věc má ale jiný háček: nová stavba se svojí výškou hodlá dorovnat sousednímu Máji, který ve své době výškovou hladinu okolních střech výrazně překročil. Pokud by toto bylo výsledkem promyšleného urbanistického záměru, budiž. Je to ale jinak – původní zastavovací podmínky jasně stanovily maximální možnou výšku nové stavby, která je nyní překročena o šest a půl metru, což v celkovém objemu stavby dělá někde dvě a někde dokonce tři podlaží. Nedopatření? Asi těžko. Spíše osvědčená strategie, jak prosadit co největší objem na nejlukrativnější parcelu ve městě.

Povolená výška novostavby určená zastavovacími podmínkami Útvaru rozvoje města v roce 2001.

Ale vrat’me se na začátek. Spálená ulice byla a je jednou z nejživějších obchodních ulic Nového Města. Ve smělých vizích Karla IV. mohla být jednou z korunovačních cest českých králů, po které měl průvod kráčet z Pražského hradu na Vyšehrad. Svým charakterem relativně úzké ulice s vysokými a úzkými středověkými kupeckými domy se Spálená blížila více duchu sousedního živého Starého Města než klidné velkoleposti karlovského Města Nového. Během let se její fasády měnily, ale domy i charakter zůstaly. Nejživější část pak byla právě v místech dnešní proluky, kde až do 70.let stála řada goticko-renesančně-barokních domů, které se skrývaly za nověji upravenými fasádami. Jejich zbourání bylo proto mnohem větší tragedií, než by se mohlo na první pohled zdát – charakter ulice se výrazně změnil, byt’ obchodní ruch kvůli stanici metra a novému obchodnímu domu zůstal.

Nové náměstíčko, jak by bylo možno po úpravě proluku nazvat, vytvořilo vítaný volný prostor uprostřed sevřeného historického města. Zároveň ale také odsálo veškerou energii, kterou Spálená ulice a ostatně i ulice zbývající původně měly. Zastavět, či nezastavět? Tahle otázka byla velice složitá, mnoho lidí jistě volný prostor ve městě vítá už z principu a o jeho urbanistických souvislostech zas tolik nepřemýšlí. Nová doba nicméně vyřešila problém jednoduše. Nejlukrativnější parcelu ve středu města nad frekventovanou stanicí metra nelze ponechat jen tak – zástavba zde bude, jde jen o to jaká. Případy volných parcel, které byly bez rozmyslu zastaveny maximálním možným objemem, byly a jsou dobře známy. Město se snad i proto postavilo tentokrát k problému odpovědně a v roce 2001 uspořádalo soutěž, která měla prověřit, jak velký dům zde může stát. Na základě jejího výsledku pak vydal Útvar rozvoje hl. m. Prahy zastavovací podmínky pozn.1 ve kterých bylo jasně řečeno, že římsa domu může dosáhnout úrovně římsy sousedních prvorepublikových domů, přičemž nad ní mohou být ještě dvě ustupující podlaží, z nichž to druhé je míněno jako případná dominanta stavby. Vznikl by tak dům, jehož výška (šest nadzemních podlaží plus dvě ustupující s terasami) přesně odpovídá měřítku meziválečných obchodních paláců, které dnes skutečně představují optické měřítko nejvyšší zástavby v centru Prahy. Hlavní římsa nového domu by navíc navázala na výšku eskalátorové haly Máje, která jistě ne náhodou svou úrovní odpovídá římse protějších funkcionalistických domů. Jednoduše řečeno, nový dům měl rozměrem zapadnout do svého okolí, zpětně korigovat přílišnou výšku horní části Máje a citlivě tak vytvořit nový prvek v urbanisticky mimořádně složitém prostředí.

Z projektu ateliéru CMA.

Investorem nové stavby se stala firma COPA pana Sebastiana Pawlowského, pro níž vypracoval projekt atelier Cigler–Marani Architects. Jeho architektonický koncept byl v principu velmi invenční. Místo velkého bloku totiž přišel se systémem samostatných kostek, které rozlehlou parcelu vymezují a které jsou uprostřed spojeny centrální halou. Nevznikl by tak monolitický blok, ale soustava jednotlivých objektů, které mohou mnohem lépe reagovat na konkrétní urbanistické vztahy jednotlivých partií novostavby. Projekt měl ale od začátku mnohem větší objem, než podmínky připouštěly: hlavní římsa do Spálené se ocitla o dvě a půl (nebo spíše tři) běžná patra výše, tedy na úrovni hlavní hmoty OD Máj, a střední část vystoupala na výšku nejvyšší střešní nástavby Máje, čímž se, měřeno sousedním meziválečným domem, dostala do úrovně jeho hypotetického desátého podlaží. Tuto změnu vůči schváleným podmínkám nelze rozhodně označit za kosmetickou, nebot’ celý objem stavby tím narostl o pětinu nebo spíše dokonce o čtvrtinu. Jediným, kdo na tuto zarážející skutečnost opakovaně upozorňoval, byl Národní památkový ústav. Třikrát projekt odmítl s tím, že zastavovací podmínky jsou přece závazné pozn.2. odbor kultury a památkové péče magistrátu nakonec projekt schválil bez souhlasu památkového ústavu pozn.3 a stavbě tak kromě několika nespokojených sousedů nestojí nic v cestě.

Vztahů Sebastiana Pawlowského k pražskému magistrátu v souvislosti se vstřícností, s níž jsou jeho kontroverzní stavební záměry povolovány, se dotkl článek Petry Konrádové s výstižným názvem Pan domácí v časopise Reflex č. 39/2006.

Celý případ je velmi zarážející: nebylo to právě město, které tyhle podmínky před pěti lety vydalo? Jak je možné, že jeden z magistrátních odborů rozhoduje jinak než jiný? Může mít nějakou souvislost to, že investor projektu Sebastian Pawlowski je zároveň novým panem domácím magistrátu, tedy je majitelem sousední budovy bývalých Škodových závodů, do které se celý magistrát právě stěhuje? Z architektonického hlediska je nicméně jedno, kdo a proč tuto změnu povolil: výsledkem je, že na velice důležitém místě vyroste místo uměřené stavby další naddimenzovaný kolos, který z původně nápaditého konceptu vytvořilo právě těch několik pater navíc.

Původní zástavba této strany Spálené ulice v roce 1968.

Každé město má své měřítko, které není radno překračovat. Teze, že na domy lze neustále přidávat nová a nová podlaží, nebot’ se tím přidává vrstva naší doby, je účelová a nebezpečná. Je to přesně naopak – charakter každého města je úzce svázán s hladinou zástavby, s proporcemi ulic a s tím, nakolik jsou ještě viditelné historické dominanty jako kostely či veřejné stavby. Meziválečná doba došla v Praze na práh této tolerance, což se nakonec naštěstí projevilo v dosti přísných regulativech, které nemohla žádná stavba v centru překročit. Naše doba se podobnými úvahami příliš nezdržuje, a když, tak je zjevně není nutno brát moc vážně. Je to hra velmi nebezpečná: stačí několik nevhodných zásahů a charakter města se nevratně promění. Není to přitom souboj nové a staré architektury, nebot’ nový rozhodně automaticky neznamená vyšší než starý a kvalita stavby se neměří jejím objemem. Je to spíše naopak – tam, kde rozhoduje čistě ekonomické hledisko, musí ustoupit i architektura. Město, které nedokáže rozlišit kvalitní architekturu od komerčních staveb, je na nejlepší cestě ztratit sama sebe.

Původní zástavba této strany Spálené ulice v roce 1968.

Ale je tohle skutečně to, co s Prahou chceme udělat? Jestli ne, měli bychom se začít zajímat o to, jak hodlá město svůj architektonický rozvoj korigovat. Skutečnost je totiž tristní: územní plán je velmi povšechný a není problém jej účelově měnit, podrobnější závazné regulativy, jako je výška římsy nebo objem stavby, neexistují a navíc není instituce, která by tohle všechno mohla garantovat, nebot’ magistrátní sekce útvaru rozvoje byla z původní silné a na městu nezávislé instituce Útvaru hlavního architekta degradována na odbor bez skutečných pravomocí pozn.4. Vznikl tím ideální prostor pro investorská dobrodružství, jakým je i připravované COPA Centrum vedle Máje. Bez systémové změny se tedy v brzké době nic moc nezmění. Změnu by měli logicky iniciovat nebo alespoň provést komunální politici: problémem však je, že ti jsou za dnešní stav odpovědni nejvíce. Z vývoje posledních patnácti let je bohužel zjevné, že jim situace bez závazných pravidel vyhovuje. Začarovaný kruh? Svým způsobem ano, minimálně do doby, než tuto harmonii sfér někdo nebo něco naruší. Bylo by načase, aby se o to už konečně někdo doopravdy pokusil.

Richard Biegel

Poznámky:

1. Viz: Zástavba Spálená, Purkyňova, Vladislavova, Praha 1 – Nové Město – Zastavovací podmínky, listopad 2001, zpracoval: Magistrát hlavního města Prahy, sekce Útvar rozvoje města, 2. 11. 2001.
2. Dopisy čj. 141/2005/a/R ze dne 11. 2. 2005, čj. 5200/2005/a/R ze dne 16. 5. 2005 a dopis čj.10464/2005/a a 9918/2005/a ze dne 17. 8. 2005
3. Závazné stanovisko OKP MHMP ze dne 31. 8. 2005.
4. Rozbor systému (ne)fungování urbanismu a památkové péče jsme přinesli v bilančním věstníku na konci roku 2005 – viz: Richard Biegel: Systém státní památkové péče a jeho pražské problémy, in: Bilance 1991–2005 – Za starou Prahu, Věstník Klubu Za starou Prahu, roč. XXXV. (VI.), č. 3/2005, s. 5–8.