Pražané a milovníci staré Prahy, kteří neznáte Císařský mlýn v Bubenči, navštivte jej co nejdříve. Tato unikátní památka na Prahu magickou, místo, které císař Rudolf II. vybavil architektonickými hříčkami a vodními díly podle svého vkusu a kam utíkal před svými vladařskými povinnostmi, totiž propadá nenávratně zkáze.

A. Pucherna: Císařský mlýn jako romantické výletní místo, kolem r. 1820

Mlýn v Císařské oboře v Bubenči získal Rudolf II. roku 1584. O jeho připojení k oboře však usiloval již předtím neúspěšně Maxmilián II. Císařský mlýn, který se budoval asi od roku 1589 představoval ojedinělý soubor manýristických staveb, zahradní architektury a vodních děl, sloužící kratochvíli císaře, jejichž přesný smysl a účel je zahalen rouškou tajemství. K čemu například sloužila umělá jeskyně (grotta) vyhloubená ve stráni nad mlýnem, vyzděná z mohutných pískovcových kvádrů? Mystický prostor, ne nepodobný hrobce, byl sklenut kamennými kvádry až do samého vrcholu, kde byl ponechán jen malý otvor, kudy proudí dovnitř světlo. V centru býval podle dobových pramenů vybaven jakousi nádrží či fontánou, napojenou na místní vodárnu. V 18. století se rozšířil mylný názor, že se jedná o "lázeň krále Matyáše" a proto ji dal podnikavý majitel - mlynář Holeček vybavit deseti vanami pro výletníky přicházejícími do Stromovky. Další součástí původního areálu byl vyzděný obdélný bazén obehnaný balustrádou, snad sloužící k chovu vzácných ryb, na jehož hladině plul dřevěný altán s vodotryskem. Bazén byl vsazen do úpatí svahu a lemován tak ze dvou stran přírodními skalními stěnami. Všechny články areálu byly pak navzájem propojeny chodbou s otevřenými arkádami - řekli bychom krytou promenádou - ze které vedly jedny dveře přímo do obory, ven do volné přírody a druhé do staré mlýnice.

Celý soubor Císařského mlýna, v půvabném spojení architektury, vody a zahrady svolnou přírodou, vykazuje podle M.Vilímkové dobové ovlivnění antickými myšlenkovými vzory, konkrétně inspiraci římskými vilami (Hadriánova vila v Tivoli). Bylo to letní sídlo čistě soukromého rázu, kde se neodehrávaly dvorní ceremoniály ani okázalé přijímáni cizích návštěv. Spíše bychom jej intuitivně spojili s ovzduším romantismu o dvě stě let později, kdy neklidná duše moderního člověka hledá klid v souznění s přírodou a nalézá inspiraci v nezkaženém venkovském prostředí. Jak jinak vysvětlit zapojení starého mlýna do manýristického komplexu. Historické zprávy hovoří o tom, že ”Jeho Milost často bez všech průvodčích docházela z obory do štěpnice bavit se chytáním sýkor, a jindy zas pěšky se procházeje, ježto místo jest na jedné straně obklopeno zdi, na druhé vodou až do mlýna zavítal a tam u rybníčku vyzděného, kdež v čisté pramenité vodě byli chováni pstruzi a jiné vzácné ryby, svou kratochvíli měl” (Schottky, II, 1832).

Císařský mlýn je však spojen ještě s jedním výlučným umělecko-řemeslným odvětvím pěstovaným na dvoře Rudolfa II. Při mlýně byla záhy zřízena brusírna drahých kamenů, ve které ve třicátých letech působil slavný Dionysio Miseroni a později také jeho synové. Právě zde tedy vznikaly umělecké práce ze skla a polodrahokamů jako broušené vázy či intarzované nábytkově desky, Jak je dnes můžeme obdivovat ve zvláštním oddělení Vídeňského Uměleckohistorického muzea. Žánrový výjev z dílny rodiny Miseroniů, zachytil mistrovským způsobem roku 1653 Karel Škréta na obraze, který nyní visí v Pražské Národní galerii.

V každém případě Císařský mlýn nebyl letohrádkem v běžném smyslu slova, takový již ostatně jeden císař v oboře měl (pozdější Místodržitelský letohrádek nad Stromovkou). Ať tak či onak ojedinělostí účelu, pro který byla zbudována, jedná se o architekturu zcela mimořádnou. Zanikne-li, spolu s ním zanikne i jediný příklad svého druhu.