Hotel FOUR SEASONS na Alšově nábřeží

Rekapitulace

Historie případu "Four Seasons" není jen historií jedné výrazné prohry památkové péče, ale především ukázkovým příkladem neschopnosti obce rozumně a citlivě využít takříkajíc rodinné stříbro. Podobný přístup k vysoce atraktivním pozemkům a objektům není výsadou pražského magistrátu, ale objevuje se v různých obměnách ve většině měst naší republiky. Pozemek na Alšově nábřeží se všemi objekty patří městu Praze.

Předrevoluční územní plán zde počítal s vybudováním vysokoškolské menzy (v bezprostřední blízkosti se nachází Filozofická fakulta UK, Právnická fakulta UK a Vysoká škola uměleckoprůmyslová). Na počátku devadesátých let se však objevuje záměr území co nejvíce ekonomicky využít, a původní ideu odsouvá do pozadí. Roku 1993 město podepisuje se zahraniční hotelovou společností Four Seasons pro sebe nápadně nevýhodnou smlouvu o dlouhodobém pronájmu pozemku za účelem vybudování luxusního velkokapacitního hotelu. V této době se ještě investor zavazuje zajistit v nejbližším okolí prostory pro původně plánovanou menzu. Město Praha, jako vlastník pozemku kupodivu neurčuje striktní podmínky jeho využití, zajišťující nenarušitelnost citlivého historického prostředí. Dává investorovi k disposici nejen volný pozemek, ale také dva památkově chráněné objekty a jeden objekt k památkové ochraně navržený . Díky nedokonalé smlouvě se město nechává tlačit investorem ke zdi. Místo toho, aby předem stanovilo pro pozemek prokazatelně únosnou míru využití, ze které by byl investor povinen vycházet, nechává jej zpracovat maximalistickou studii a pak v potu tváře usiluje o alespoň částečné snížení kapacity hotelu.

Dne 22. 4. 1994 vypisuje Hotelová společnost Four Seasons vyzývanou soutěž na architektonické řešení vzhledu hotelu. Podkladem pro soutěž je studie zpracovaná pro investora atelierem ProURBA. Podklad je závazný, což je absurdní zejména z toho důvodu, že z účastníků soutěže činí pouhé dekoratéry, vytvářející líbivou fasádu na něčem, za co sami nemohou. Zajímavé je také, že zmíněná investorská studie ani po několikanásobném připomínkování nerespektuje podmínky vydané Útvarem hlavního architekta. ÚHA se také vzápětí ohrazuje. Jednak odmítá investorem stanovené podmínky soutěže a jednak nesouhlasí s omezením účasti v soutěži na vyzývané subjekty. Snad poprvé také zaznívá názor, že by město nemělo řešení tak citlivého problému uspěchat jen kvůli ukvapeně uzavřené smlouvě. V červenci vydává Pražské gremium své protestní stanovisko, v němž kritizuje krom problémů označených ÚHA také Komoru architektů, která schválila podmínky soutěže. Soutěž, která byla ukončena na podzim téhož roku, skončila krachem, neboť nebyl vybrán žádný návrh. V listopadu 1994 svolává Pražské gremium setkání odborné veřejnosti na téma připravované nové soutěže na hotel.

Za zmínku také stojí, že mezi osobnostmi, které proti záměru zbudovat na Alšově nábřeží takto předimenzovaný hotel protestovali, nechyběl ani prezident Václav Havel. 15. prosince téhož roku si vyžádala od Pražského ústavu památkové péče (PÚPP) materiály týkající se hotelu památková inspekce ministerstva kultury. Klub Za starou Prahu zasílá 13. 2.1995 dotčeným institucím své stanovisko k celé kauze, které navazuje na nesouhlasná stanoviska předchozí. Praví se v něm, že nejlepší by bylo od celého záměru upustit. V případě, že záměr potrvá, vidí Klub jediné řešení ve zpracování úplně nového projektu na základě předcházející hmotové studie, prověřující pečlivě únosnost místa.

Dne 28. února 1995 oznamuje magistrát Klubu, že byla primátorem Koukalem vypsána nová mezinárodní soutěž na hotel Four Seasons. Ředitel PÚPP Pavel Pirkl sděluje Klubu, že "...podmínky nové soutěže vycházejí z možností místa." první kolo nové soutěže je uzavřeno ještě téhož roku na podzim. Vítězem soutěže se stává atelier "Město a dům" architektů Rothbauerové a Hůrky. V červenci roku 1997 vydává odbor památkové péče magistrátu definitivní souhlas s projektem hotelu a vzápětí je vydáno stavební povolení. Stavět se začíná na podzim 1998.Současná situace"Arial, Helvetica, sans-serif"> Výsledná podoba hotelu není místu přiměřená a výrazně negativně zasahuje do panoramatu nábřeží Vltavy.

Podstatné je však také to, že je výsledkem mnohonásobného porušení památkového zákona. Barokní dům čp.85-I a klasicistní dům čp.83-I byly chráněnými památkami již před podpisem smlouvy mezi městem a společností Four Seasons. Novorenesanční dům čp.1048-I při Křižovnické ulici byl v době podpisu smlouvy navržen na zápis do seznamu kulturních památek a v době vypsání druhé soutěže na hotel byl již památkou prohlášen. PÚPP od počátku jasně stanovil podmínky pro zacházení se všemi třemi dotčenými objekty, požadující mimo jiné i zachování interiérů se všemi hodnotnými detaily. Investor na to reagoval opakovanou žádostí o sejmutí památkové ochrany alespoň z domu čp.83-I. Těmto žádostem nebylo vyhověno. Platné stavební povolení bylo ale vydáno pro projekt, který u domu čp.83-I a 1048-I počítá pouze se zachováním obvodového zdiva. To není v souladu se směrnicemi vydanými PÚPP, tím méně pak s památkovým zákonem. Není snad magistrát povinen respektovat zákony? Proč vychází vstříc investorovi, který chce fakticky zlikvidovat chráněné památkové objekty, místo toho, aby prosazoval jejich zachování? Na Alšově nábřeží se tak v průběhu budování hotelu objevila bolestivá scenerie vyrabovaného domu čp.1048-I a zejména fakticky zlikvidovaného domu čp.83-I, kde se při odstraňování stropních konstrukcí zřítila dvorní stěna objektu, takže z chráněné památky zbylo torzo tří obvodových stěn. Na nepřípustnosti celého počinu nic nemění ani fakt, že k baroknímu domu čp.85-I bylo v mezích projektu přistupováno restaurátorským způsobem. Otázka na závěr

S obrazem zbořených domů před očima bych se rád vrátil na začátek svého článku k zamyšlení nad přístupem města. Torzo fasády chráněného objektu je totiž v posledních letech v Praze již docela běžným jevem. Stačí jen vzpomenout Darex na Václavském náměstí, domy České pojišťovny ve Vladislavově ulici či renesanční dům v ulici U Zlaté studně. Podobný způsob rekonstrukce se v budoucnu chystá například u památkově chráněných Josefských kasáren. Je v pořádku, že město, pyšnící se titulem "památka světového kulturního dědictví UNESCO" zachází s poklady svého architektonického dědictví tímto způsobem? Myslím si, že to v pořádku není. Tím spíše, že to není ani v souladu se zákony naší země. A bylo by zapotřebí, aby byly k přímé odpovědnosti volány všechny konkrétní osoby, které vydaly rozhodnutí, umožňující výše popsané nezákonné demolice památek.